TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
jaci-jsme
Henri Rousseau. The Representatives of Foreign Powers Coming to Salute the Republic as a Sign of Pea

Jací jsme

Otázka naší národní povahy stala se v říjnu r. 1918 obzvláště aktuální. Není pochyby, že osudy tohoto státu nedají se trvale zabezpečiti sebe skvělejšími aliancemi politickými a že jsou konec konců přímo závisly na vlastnostech a schopnostech, skrytých v naší národní povaze. Nikdo, sebe pečlivěji mysle, nemůže přidati své postavě ani coul na velikosti. Historie britského impéria je jasným a přehledným výrazem britské národní povahy. Skvělý čtyřicetiletý vzestup Německa byl přerušen náhlým pádem zejména pro určité vlastnosti německého charakteru. K ruskému bolševictví jest třeba ruských zad. Rakouská koruna klesla ve stav, k jehož přesnému zjišťování jest třeba drobnohledu, mimo jiné příčiny také pro zvláštní uzpůsobení domácí rakouské povahy, jejíž vlastnosti byly k obecné známosti lyricky opěvovány vídeňskými pouličními písničkami a melancholicky konstatovány vážnými spisovateli, jako Schnitzlerem a Hoffmansthalem. Naše nejmodernější politická historie, s obtížemi našeho exportu i bezradností našeho parlamentu, s půlmiliónovou komunistickou stranou, s naším nacionalismem i našimi pacifisty, s naší vládní koalicí i se způsobem psaní „Večera“ a „Národní demokracie“ a s padesáti články „Času“ o politice a náboženství, s dobrodružstvími našich zahraničních zástupců v cizině i s dobrodružstvími cizinců v našich hotelích — to vše je přesným výrazem naší národní povahy, jako byla „Illiada“ dokonalým výrazem povahy řecké. Čas od času, nad některými nápadnými zjevy, když na příklad vládní koalici hrozí prohra voleb, ptáme se sami sebe: jací jsme vlastně? jaká duše byla vložena do této hrudi?

V celku, jako národ, nevíme dosti dobře, jací jsme. Povaha každého národa je více méně živým tajemstvím. Naše tajemství je však ještě o něco tajemnější než tajemství ostatních.

Souvisí s epigonskou povahou naší duchovní činnosti, že jsme se tak zřídka pokusili o analysu své povahy. Neboť zde je těžko opříti se o cizí prameny. Naši sociologové jsou spíše nakloněni rozebírati povahu francouzskou nebo anglickou. Národně demokratický tisk podává často sumární přehledy o německé povaze. Ale, mimo několik našich brožurek, musil přijíti Francouz, Denis, aby načrtl velký náš obraz. V poslední době pak byl vídeňský spisovatel p. Pannwitz tak laskav, že z toho, co četl o Komenském a Březinovi a co mu v Praze řekli o Štursovi, napsal knihu „Der Geist der Tschechen“. Leží v naší povaze, že málo o sobě víme. Je to odůvodněno charakterem naší literatury a naší filosofie. Vždy jsme se spokojovali rčením, že jsme národem Husa a Komenského. Přijde-li nějaký cizinec, kterému chceme ukázati, jací jsme, vedeme ho do musea nebo zavezeme na Slovensko nebo na Chodsko, kde mu ukazujeme kroje, které se nosí už jen o pouti, a tanec za zvuků dud, který pro nás není menší zvláštností než pro našeho hosta. Začneme-li mluviti v umění o projevech českého ducha, mluvíme vždy jen o Boženě Němcové, o Mánesovi, Alšovi a Smetanovi. Vzdálenému pozorovateli by se mohlo z toho zdáti, že český duch ve své celosti už leží na vyšehradském hřbitově.

Dlouho, příliš dlouho jsme měli radost, když jsme někde vykopali nějakou pošramocenou starou přílbu nebo objevili zetlelé staročeské kosti. Zdálo se nám, že existence českého národa je každým novým nálezem zrezavělého kopí zabezpečenější a naše národní povaha jasnější. Ale i kdybychom uprostřed starých brnění a lesku polodrahokamů, jimiž je vykládána kaple na Karlově Týně, uprostřed otázek, nosil-li Jan Hus plnovous nebo měl-li bradu holou, byli pochopili, jaká byla povaha českého národa, nikterak bychom z toho všeho nezvěděli, jaká jeho povaha jest. Minulost, která nás tak dlouho živila, umrtvovala v nás chápání přítomnosti. Dlouho jsme žili beze smyslu pro horkou půdu dneška. Rčení, že jsme národem Husa a Komenského, nepraví nám o naší dnešní povaze pranic, a mělo by býti pokutováno, chceme-li se dostati k vážnému pochopení skutečného a přítomného národního charakteru. Slavnostními řečníky zdůrazňovaná okolnost, že jsme dětmi Žižkovými, je čímsi naprosto bezvýznamným proti závažné a sensační okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob vlády Františka Josefa. Že jsme v patnáctém století dovedli vzdorovat skoro celé Evropě, není žádnou zárukou pro to, že dnes budeme po každé umět sestavit nějakou vládu. Jan Hus je bledý stín podsvětí, ale Dr. Kramář, který vypráví, jak trpěl a jak byl odstrčen, je živá přítomnost. Z celé své historie se nemůžeme poučiti, jak je třeba zachovati se v otázce socialisace dolů. Duch žije tím, co přijímá, a obyčejný člověk je to, co čte. Na jednoho Čecha, který čte dnes Komenského, připadá zdrcující majorita těch, kteří čtou úvodníky p. Policarovy v „Národní demokracii“. A na odborníka, který doma při světle lampy z povinnosti probírá se humanistickými příručkami Petra Chelčického, připadá deset tisíc těch, kteří čtou cestou do práce poučky „Rudého Práva“.

Duchaplné národní charakteristiky bývají obyčejně nepravdivé, a jen člověk, který zná nějaký národ velmi nedokonale, dá se svésti, aby o něm napsal skvělou a úzkou formulku. Znaky národní povahy jsou jemné a lehké jako prach. Už z Homéra je těžko zvoliti pravý řecký národní typ. Je jím lehkonohý, statečný a přímý Achilles, nebo je jím vychytralý Odysseus, praotec oportunismu, plačtivá bába v každém nebezpečí a lovec protekce?

Abychom poznali moderní český charakter, k tomu je třeba uměti se dívati na to, co právě nyní jest. A to jest nejtěžší. K tomu jest třeba ustavičné ostražitosti. Mimovolně klesáme stále v náruč toho, co jsme četli, mezi stíny Husa, Českých bratří a podobných laskavých představ.

Postaviti nějakou zajímavou formulku o povaze českého národa jest činnost sice lehká, ale neužitečná. Z Vídně a z Berlína, kde se literáti nyní živě zajímají o slovanské věci, můžeme se dověděti, chceme-li, že jsme národ nakloněný k hloubavosti a mystice, jako všichni Slované. Každý francouzský nebo anglický žurnalista, který byl dobře přivítán naším zahraničním ministerstvem, píše za čtrnáct dní studie o naší povaze, a obyčejně se dovolává slováckých výšivek. Musím se přiznat, že naprosto postrádám jejich bystrozraku. Je údělem slovanského národa, býti pokládán za národ hloubavý a mystických sklonů. V Paříži a v Berlíně četli Dostojevského a Tolstého a jednou provždy uvěřili, že Slované jsou takoví. Po pravdě řečeno, pochybuji, že bychom byli národ obzvláště hloubavý. Národ mystický pak určitě nejsme. Národ Husův, národ slovanský — to je literatura a nejobyčejnější nepřátelé pravdy.

Českou národní povahu jsme sami dlouho hledali jako nějaký rukopis založený v knihovně. Hledali jsme ji tu v lidové písni, tu v obrázcích na skle, v truhlách, v Národopisném museu, hledali jsme se složitě a namáhavě v Českých bratřích, splétali jsme emblemy z ocasů lva na našem znaku, hlásali jsme připojení na českou duchovní tradici, o které jsme dobře nevěděli, jaká je a v čem spočívá. Moderní sociolog, který chce býti hoden toho jména a který už přestal si představovat Čechy, ani sedí pod šumícími lipami, musí se rozhlédnouti po živém, přítomném národě kolem, jak proudí ulicemi, pracuje v továrnách, kupuje, prodává a baví se. Musíme si zvyknout hledat národ v sobě samých, nikoli v Smetanových operách. Je třeba všímati si rozdílu mezi českým a německým dítětem, jak jdou dnes po Příkopech, mezi českým a německým dělníkem, našimi a německými studenty, všimnouti si, jak rozdílně se baví Češi a Rusové. K tomu všemu nestačí, aby byl sociolog pouhý vědec. K tomu musí míti pohled téměř básnický, přístupný přímým živým dojmům každodenním, schopnost probírat se v materiálu ještě netříděném. Takový sociolog musí umět s užitkem chodit po ulici a sedět v kavárně a nepokládati tento čas za ztracený pro vědu. Naše literatura velmi málo podporovala sociologii v tomto dívání a honila se obyčejně za nějakými fantastickými a vymyšlenými tvory.

Ale i když by sociolog disponoval všemi těmito vlastnostmi, sotva by mohl odhaliti povahu našeho národa jako nějakou celistvou, směle tesanou sochu. Prostě proto, že povaha národa není podobna takovému celistvému uměleckému dílu. Je to spíše řada znaků, někdy prchavých, rozptýlených v prostředí, řada disposic, spíše vychovaných prostředím než vrozených, několik často se opakujících rysů. Povaha národa jsou disiecta membra a sociolog, chce-li se držeti pravdy, musí mít časem odvahu k málomluvnosti, nesmí chtít stůj co stůj stvořit systém. Pravdu o národní povaze nelze chytat hrubými prsty a není dovoleno se při tom opájet slovy. Při potřebné střízlivosti možno pochopit, že znaků národní povahy nemůže býti napočítáno příliš mnoho, neboť nemůže býti mnoho vlastností společných tak různým jedincům, kteří tvoří národ.

Možná, že sociolog nakonec dojde k poznání, že národní povaha existuje daleko méně, než jsme navykli se domnívat, a že spíše než o pevné národní povaze nutno mluviti o působení prostředí. Někdy ukazuje se národní povaha ne jako nějaká positivní vlastnost, nýbrž jako nedostatek, nějaká nemožnost. Není pochyby, že česká povaha (poznámka, která měla býti zařaděna už dříve: doufám, že nebude ode mne žádáno, abych sklonil šíji pod jho praktické politiky, mluvě o československé povaze) v historii i dnes se leckdy projevila ne tím, co udělala, ale tím, co neudělala, tím, že jsme něco nesvedli, někam nedosáhli. Češství se na příklad projevilo v románech Václava Hladíka ne tím, že psal příběhy z vysoké společnosti, které u nás nebylo a kterou odkoukal od Daudeta, Ohdeta a Bourgeta, ale tím, že je neuměl psát.

Vyšlo v Tribuně dne 21. 6. 1922.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Trpíte taky idiosynkrazií?

    Jiří Stránský

    Všechny vás zdravím v příjemně ochlazeném podvečeru. Před chvílí jsem vypnul televizor, což v poslední době dělám čím dál častěji: nejsem už ochoten přistoupit na řeči žen a mužů, na nichž poznám ještě...

  • Hanět člověka, počátek vraždy

    Radio Vaticana

    Papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty komentoval evangelium (Mt 5,20-26), kde stojí: »Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník...

  • Proč To komentovat?

    Pavlína Havlová

    Vydavatel Přítomnosti M. J. Stránský se ke spálení červených trenýrek na Hradě sice vyslovil poněkud expresivně, jeho glosa však plně koresponduje s úvahou, kterou jemnější formou vyjádřil na svém...

  • Ten blbec četl moji glosu v Přítomnosti

    Martin Jan Stránský

    Ten blbec na Hradě četl moji glosu v Přítomnosti!! (viz odkaz níže) Nejen to, dokonce se rozhodl pro mimořádné gesto. Nemohl jsem tomu uvěřit, tak jsem musel zhlédnout video z této události...

  • Mají se Nové pořádky čeho bát?

    Bohumil Doležal

    Volební průzkum agentury Kantar TNS z 10. června t.r. (Volební model pro volby do Poslanecké sněmovny) se na první pohled nijak nápadně neliší od toho, co dosud přinesly jiné agentury. Výrazně (s...

  • Národ idiotů?

    Martin Jan Stránský

    Na nedávném sjezdu na Žofíně se Miloš Zeman opět vyřádil v rámci kauzy Peroutkova článku „Hitler je gentleman.“  Jeho výlet do zaplevelené zahrady vlastní děravé paměti pokračoval přes vlastní...

  • Malá, blbá, ale naše

    Petr Schwarz

    Ostře sledovaný bude – i kvůli kauze Čapí hnízdo – post ministra spravedlnosti, na který podle svých slov Babiš zvažuje dva kandidáty. Podle zákulisních hlasů má být jedním z těchto kandidátů do...

  • V šílícím světě

    Ladislav Heryán

    Celou republikou nedávno cloumala kauza nechvalně proslaveného divadelního představení, ve kterém údajně „Ježíš znásilní muslimku“. Jak potom řekne Tomáš Halík, vlastně to nakonec ani nebyla...

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big