TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
k-zacatku-skolniho-roku-o-protimluvech-doktrin-a-kritickem-mysleni
Marc Chagall. Joshua prostrates himself before the angel sword-bearer. Výřez. wikiart.org.

K začátku školního roku o protimluvech doktrín a kritickém myšlení

Rok 1968 jako exemplum v učebnicích i hlavách.

Psala se druhá polovina 80. let a atmosférou Gorbačovovy perestrojky se chtě nechtě vznášela záležitost výkladu událostí roku 1968 v Československu. Na češtinu a občanskou nauku jsme měli ředitelku naší základní školy, která působila jako zapálená členka komunistické strany, otevřená ovšem diskusím na každé téma. Na občance nám třeba vyprávěla o pánovi, který toho dne v sedm ráno sbíhal po schodech ze samoobsluhy a volal: „Zasraný komunisti, už zase není mlíko!“ Což použila jako odrazový můstek, aby došla k závěru, že za nedostatek základních potravin na socialistickém trhu mohou konkrétní lidé, kteří si ve své práci neplní svěřené úkoly. A dospěla k tomu přes úvahy, zda není i ona sama jako členka strany za ten nedostatek nějak spoluzodpovědná, jak by vyplývalo z oněch vulgárních vyjádření.

časového odstupu se tato zapálenost zdá být hroznou naivitou. V testu z občanky na zadání „Jmenujte některé vrcholné představitele strany a státu s jejich funkcemi“ uvedl jeden ze spolužáků, libující si ve zvýšeném adrenalinu, jako odpověď „Vasil Biľak – krejčí“. Načež ředitelka další hodinu připustila: „No je pravda, že soudruh Biľak dříve vykonával povolání krejčího…“ Provokace stejného žáka ve slohové práci z češtiny na téma „Oslavovali jsme 40. výročí osvobození naší vlasti“ ve formulacích „… chvíli se o tom mluvilo, ale pak se to zaučilo…“ vyřešila nedostatečnou a komentářem „Jsi hlupák? Anebo si děláš nemístnou legraci?“, a dále se věcí nezabývala. Nebyla fanatička: tuto roli na škole hrála její mladší zástupkyně. Proslula totiž i zcela nečekanými výroky ve znění „… to víte, v dnešní době se blbci cpou na nejvyšší místa.“ (Což notorický provokatér o přestávce komentoval slovy, že nejlepším důkazem toho je obsazení ředitelského místa na naší škole.)

Čekal jsem, že z naší často prostořeké ředitelky něco „vyleze“ i o roce 1968. V té době stále platila oficiální verze, že vedení strany a státu ustupovalo oportunistickým silám kontrarevolucionářů a dokonce i některé osoby z vedení KSČ se snažily jít v čele pravicových snah – a proto museli naši spojenci z Varšavské smlouvy přikročit ke vstupu svých armád na území Československa, aby u nás zachránili socialismus. Z domova jsem ale znal jednak, co o tom roce na skoro dvacet let staré gramofonové desce zpíval Karel Kryl, což bylo ale dost temné, neproniknutelné a záhadné. Jednak ale i příběh o jakémsi skoro vojenském puči vedeném z ciziny, při němž byli oficiální představitelé státu letecky uneseni a po dobu několika dnů drženi vzajetí na neznámých místech. Ještě že si prozřetelně předtím na radu Josefa Smrkovského, jednoho z nich, vzali do kapes několik kostek cukru, aby měli co jíst. Jako když se jde na sedimentaci.

Nic v tom smyslu ředitelka samozřejmě neřekla. Při občance prostě odpapouškovala oficiální verzi. Tvrdila ale, že vstup vojsk se odehrál pouze z Polska, Maďarska a Sovětského svazu, nikoliv Německé demokratické republiky, „… aby to nevypadalo, že nás chtějí okupovat.“ A intervence se prý nezúčastnili Bulhaři, protože ti „ … měli dost starostí sami se sebou.“ Přitom ale v učebnici dějepisu pro další ročník, předmětu, který ona sama neučila, byla u vstupu armád vedle SSSR, PLR a MLR výslovně uvedena i vojska NDR a BLR. Vícero věcí tady nesedělo. Jednak z evropských socialistických zemí, známých ze zeměpisu, chyběla RSR, jednak má babička, která letní dovolenou v roce 1968 trávila na severu Čech, vyprávěla, že i přes hranice z NDR se v noci z 20. na 21. srpna valila vojska. Což by tedy znamenalo, že to okupace byla. Pravý stav věcí jsem si vlastně dohledal až letos. Z území východních Němec musela zákonitě přijít jedině vojska sovětská, protože z vojáků armády NDR se invaze přímo zúčastnilo jen pár specialistů. A za rumunskou neúčastí byl okázale vstřícný poměr Nicolae Ceaușesca k pražské vládě, vůbec ale nemotivovaný sympatiemi k demokratizačním myšlenkám obrodného procesu, ale úsilím o vlastní nezávislost na Moskvě.

Mnoho toho stran roku 1968 nesedělo i v jiných věcech. Novotného odvolání v lednu 1968 bylo v učebnici dějepisu vysvětlováno nedostatky v řízení, krizovými jevy v naší společnosti a nedůsledností práce orgánů strany a státu, za které byl zodpovědný a na které se oprávněně poukazovalo. Po vojenské intervenci Varšavské smlouvy došlo k normalizaci a konsolidaci – což znamenalo tedy návrat před onen leden 1968, k nedostatkům, krizovým jevům a nedůslednostem?

Při televizních záběrech z odhalování sochy Klementa Gottwalda Gustávem Husákem někdy v 80. letech mi bylo z oslavného projevu pana prezidenta a soudruha generálního tajemníka divné, že má tak rád zrovna Gottwalda, když právě za jeho vlády se sám dostal na tolik let do vězení. Normalizační hlava státu totiž zažila „porušování socialistické zákonnosti“ z 50. let v podobě mnohaletého těžkého žaláře na vlastní kůži, a proto o něm nešlo ani v konsolidačním období po roce 1968 v učebnicích mlčet. Představa malého chlapce byla samozřejmě taková, že hrdinu SNP Husáka, který v únoru 1948 tak bravurně zatočil se slovenskými „demokraty“, do něj dal vsadit právě Gottwald jako tehdejší nejvyšší muž ve státě. Popravdě řečeno, moc se to asi od skutečnosti nelišilo, jen je ještě třeba podtrhnout roli Moskvy. I při probírání slovenského básníka Laca Novomeského při češtině jsem se přihlásil a zmínil jeho nespravedlivé věznění v 50. letech. Ředitelka odpověděla povzdechnutím: „Padesátá léta, to mi ani nepřipomínej…“ Zároveň ale podle jejího výkladu roku 1968 sice tehdejší oportunisté říkali, že chtějí „socialismus s lidskou tváří“, to bylo ale jenom naoko, ve skutečnosti chtěli restauraci kapitalismu – protože copak socialismus náš lidskou tvář nemá? Jindy ale bezděky přiznala, že ji československý socialismus ne vždy měl. Jak to tedy celé vlastně bylo?

Vyprávěla též příběh o zrovnoprávnění Slováků v československé federaci: jak dlouho byli Čechy diskriminováni, za první republiky a pak i v době poúnorové, a celou tu záležitost se dlouho nedařilo vyřešit – až se naskytla příležitost v krizovém období roku 1968. Nebylo mi ale jasné, jak se to mohlo podařit právě v krizovém období, plném tolika jiných problémů? Že by věc, která tak dlouho spala, zrovna tehdy najednou nějakým zázrakem dozrála… Znovu mi něco dost zásadního nesouhlasilo.

*

Píšeme rok 2018. Třetina dnešních mladých lidí nedokáže odpovědět na otázku, co se stalo dne 21. srpna 1968. Místo rozhořčování se nebo krčení rameny s cynickým „ani my jsme se ve škole nic nenaučili“ položme karty na stůl: jestli údajně látka o polském a uherském středověkém státu zabírá v učebnici dějepisu stejné dvě stránky, tak jako látka o událostech z února 1948, jak v ní asi dopadl rok 1968? A vůbec nejde jen o jeden předmět. Ona třetina zjevně nikdy nečetla Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí, kde invaze tvoří výrazný rámec děje. Zřejmě nikdy nezhlédla ani „povrchní muzikál“ Rebelové, který mj. velmi pedagogickým způsobem prezentuje českou hudbu 60. let, dnes již součást řekněme kulturního dědictví; pro něj platí totéž co pro Kunderu. A pokud viděla Pelíšky, vstřebala je podobně, jako by zhlédla Smrt krásných srnců a nepochopila, co se stalo se Židy za druhé světové války. Není divu, pokud přední filmová kritička od 90. let zatahuje diváky do diskusí o filmu stylem „Napište z něj nejlepší hlášku“. Oni „soudruzi z NDR, kteří udělali někde chybu“ by každému šli, ale odvodit si, proč se najednou nad letním ránem začnou chvět figurky a makety v modelu bývalého odbojáře otce Krause a který se tak asi píše rok a měsíc, je už pak obtížnější.

Soukromé vzpomínky na tápání okolo roku 1968 z 80. let se k počátku školního roku hodí zmiňovat proto, že poukazují na jednu věc: aspiruje-li dnešní školství ještě na zprostředkování nějakého poznání (a nejen na „dodávání pracovní síly našemu průmyslu“, jak by si jeho roli představoval dnešní předseda ČSSD Jan Hamáček), musí vyjít z toho, že se to neobejde bez úsilí o obecné vzdělání integrující všechny jednotlivé předměty, které je třeba učit ve vzájemném dialogu. Děti by z podoby výuky neměly odvozovat třeba to, že správný pravopis musí umět jen v češtině a v ostatních předmětech jej mohou ignorovat, protože tam se to neznámkuje. Výše ilustrované uvědomění výrazných vnitřních protimluvů v oficiální normalizační ideologii v 80. letech nevedlo jen přes konfrontaci verze z domova a verze školní, ale také přes srovnání si informací do jednoho celku, ať už se jednalo o látku z češtiny, občanky, dějepisu nebo zeměpisu. A k tomu patří se i naučit, že Pražské jaro (o kterém se třeba mluví v hudební výchově) je něco jiného než pražské jaro.

Neméně důležitou věcí je ony časté protimluvy kdejaké doktríny uzurpující si moc či obecného mýtu nebo i jednoho textu zachytit, a být schopen reflexe. Co se vlastně za nimi skrývá? Proto by škola měla pěstovat kritické myšlení, které pomůže tyto často na první pohled skryté mechanismy argumentace odkrýt. To předpokládá vedle dovednosti práce s texty kritičnost ke všemu, co se předkládá.

Netýká se to jen druhé poloviny 80. let, ale i dnešního pohledu na okupaci z roku 1968. Protiřečí si v něm i Petr Pithart, osoba s nezpochybnitelnou erudicí právě co se týče událostí tohoto roku. V RESPEKTU SPECIÁL června 2018 (s. 122) vyčítá mužům pražského jara, že nedokázali, s jedinou výjimkou Zdeňka Mlynáře, v pravý čas odejít z funkcí a nepodílet se na prvních krocích normalizace. Vzápětí nato vylíčí, jak Smrkovský, ohrožený Husákem, Pithartovi a jiným účastníkům vysokoškolské okupační stávky na jeho podporu poděkoval, aby ihned ale také oznámil, že to vzdává. „Série takových rezignací, kdy se vybičujete k protestu, a politik vám řekne, že vlastně o vaši podporu nestojí a že to vzdává, to je tak demoralizující…“; komentuje Pithart. Měli tedy podle něj včas odejít – ale jakmile to jeden z nich udělal, bylo to demoralizující? Vyplouvají zde na povrch Pithartovy protichůdné emoce spojené s tímto rokem, založené na osobních prožitých zkušenostech. A jelikož jsou zjevně velmi silné, nejsou asi dosud racionálně úplně zpracované. Svědčí o tom, že onen rok musel být skutečně velmi emotivní.

Zdá se, že v poslední době se české školství opět vyvíjí do podoby, kdy paní učitelka jednu hodinu nadiktuje, co znamená oxymóron, epizeuxis, anafora a aliterace, abychom se to do příští hodiny nabiflovali a uměli to i k přijímačkám[1]. Kdo se ale nabifluje, že k okupaci vojsky armád Varšavské smlouvy došlo 21. srpna 1968, aby to uměl do písemky či ke zkoušení a případně o mnoho let později do sociologického průzkumu, nemusí pochopit, proč se současný komunistický poslanec Stanislav Grospič tak ošívá, když se po něm žádá, aby uznal termín okupace, a vyviňuje se tím, že jeho vlastní strana na rovinu přiznala, že se jednalo o vstup vojsk… Zajímavé je, že právě předchůdkyně jeho strany používání pojmu okupaceČeskoslovensku zakázala už na začátku září 1968. Je tak důležité si rovněž osvojit uvažování o tom, jak pojmy okupace, intervence, invaze a vstup armád vlastně vznikly a s čím či s kým jsou spojeny.

Co je vlastně za tím neskutečným blábolem komunisty Vojtěcha Filipa o okupaci ukrajinské? Vychytrale stojí na tom, že se ve veřejném diskurzu chybně zaměňuje výraz ruský za pojem sovětský. Toto chybné zaměňování má svůj historický důvod, a proto dodnes i část našeho intelektuálního prostředí mluví o Rusech místo toho, aby hovořila o svých nevraživostech k Brežněvovu či Putinovu imperialismu. Zvlášť směšné to je, dojde-li řeč na Gruzínce Stalina. Vzpomínám na anglického válečného veterána, který se kdysi přiznal, že až po čtyřiceti letech pochopil, že měl ve druhé světové válce bojovat proti nacistům, nikoliv proti Němcům. Okupace z roku 1968 také nebyla ruská: byla to okupace zeměmi komunistického impéria řízeného Moskvou.

2 9 2018 obr11

Marc Chagall. Joshua prostrates himself before the angel sword-bearer, chief of the armies of the Lord (Joshua, V, 13-15). 1956. wikiart.org


TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1