Rasová nadřazenost po česku

Na svém blogu v Aktuálně.cz novinář Vladimír Kučera uveřejnil 10. listopadu článek pojmenovaný Stydím se za vás, naši politici, stydím se za vás pro černého muže. Jak plamenný titulek napovídá, text se týká nedávného incidentu v pražské tramvaji, kde skupinka fanoušků fotbalového mužstva Sigma Olomouc fyzicky napadla a veřejně ponižovala muže černé pleti. O kousek dál pak Kučera neméně plamenně odsuzuje i verbální rasistické útoky na barevné děti z první třídy v Teplicích, jež proběhly médii zhruba ve stejnou dobu jako případ v Praze.

Obě události jsou zajisté odsouzeníhodné. Zároveň však nejde o zcela nové a dosud neznámé jevy v české společnosti. Neboli nespadly sem náhle z nebe a někdo za tento stav nese zodpovědnost. Novinář a moderátor známého televizního pořadu ČT24 Historie.cz proto energicky ukazuje prstem na viníky a neváhá je jmenovat. Za to všechno mohou naši politici. Stydím se za vás: Zemane, Babiši, Okamuro, Sobotko, Chovanče, Bartoši, Bělobrádku, Fialo, Klausové, otče a synu, stydím se i za další řady mužů a žen věcí veřejných. Co tato zvláštní parta přesně provedla, se čtenář dozví na řádcích následujících. Abyste získali hlasy ulice, podlézali jste ulici a dovolili jste, aby se začalo nastolovat právo ulice. Za volební hlasy zaprodali jste se lůze a tím se stali králi Ubu – vůdci lůzy. Vypustili jste z ohrady voly a ti si teď myslí, že jsou býky. A vy na nich jedete.

Citované věty překypují emocemi, jež musely s Vladimírem Kučerou opravdu mocně cloumat, jestliže tento nositel prestižní novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky zplodil takovou plytkost. Ne, že by v lecčems nebyla pravdivá, ale emoce puštěné ze řetězu obvykle pouze lacině kloužou po povrchu. Navíc ve známém stylu nás čestných a spravedlivých, co máme svaté právo na rozhořčení. Takové subjektivní právo je jistě na místě, avšak nesmí bránit pohledu objektivnímu. V tomto případě v pohledu pod pokličku českého hrnce s rasistickým gulášem. Čím to je, že stále tak bublá a čas od času se sykotem přeteče? To ale Kučeru nezajímá, neboť má své viníky. Co na tom, že takto zaměňuje následky za příčiny. Mimochodem koho by asi jmenoval například v 90. letech, když se stavěla zeď v Matiční ulici? Anebo když v Písku holohlavci donutili tři mladé Romy ke skoku do ledové Otavy, jenž se stal osudným Tiboru Danihelovi? Václava Havla, Pavla Tigrida, Petra Pitharta či Jana Kalvodu, kteří se tehdy pohybovali ve vysoké politice a byli na očích? Určitě by ho to ani ve snu nenapadlo, přesto tu rasismus byl i tenkrát a ve stejné podobě jako dnes.

A bude stále, dokud se většinová bílá společnost nezbaví svých trapných iluzí o domnělé civilizační nadřazenosti, které lze vystopovat už za první republiky ve vztahu k „zaostalým“ Slovákům či Rusínům. Projevy téhle české rasové nadřazenosti obsahují i některé pohádky jako třeba o kocouru Mikešovi. Vzpomeňte, jak tam zlí nebo přinejmenším nepřizpůsobiví, jistě ale podivní lidé, mají vždy špínu za nehty a snědou pleť. Typicky českou rasovou nadřazenost přiživilo i čtyřicet let komunismu s jeho obecně uznávaným heslem: kdo nepracuje, ať nejí. Tady někde jsou kořeny českého rasismu, jehož brutální podoby lze skoro každý víkend beztrestně vidět a slyšet na místních fotbalových stadionech. Kdežto ty subtilní nenápadné, ale daleko nebezpečnější vzhledem ke kontaminaci, jsou ukryty v předsudcích a stereotypech myšlení. Třeba na základní škole, kdy jinak slušná učitelka postaví nového romského spolužáka k tabuli a před zraky bavící se třídy mu okázale prohledává vlasy, jestli v nich náhodou nejsou vši. Z takového podhoubí se zákonitě dostaneme do atmosféry pražské tramvaje, kde fyzicky napadený člověk tmavé pleti nestojí ani jednomu ze spolucestujících o jakoukoliv reakci.

Je zvláštní, že právě tohoto důležitého faktu si ve svém rozhořčení Vladimír Kučera nevšiml, anebo jej nepokládal za podstatný. Napsal tak článek, jímž halasně ukazuje prstem na lidi veřejné a současně nic neříká o stavu rasové tolerance u lidí neveřejných. Přesněji řečeno u většiny, která je národ sobě.