TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
prace-a-konzum-nic-vic
Josef Žáček, Bez názvu, 1988. www.isabart.org

Práce a konzum, nic víc

Skutečně platí teze o konci industriální společnosti vyhlašovaná už celá desetiletí? Industria, toto krásné latinské slovo původně znamenalo jen píli a přičinlivost, od poloviny 18. století se jeho význam zužuje na píli v konkrétní živnosti. Mohlo by se tedy všude tam, kde jsou tyto fenomény pozorovatelné, mluvit ve velmi širokém smyslu slova o industriální společnosti. Ovšem to by bylo moc jednoduché. Průmysl znamenal a znamená masovou výrobu materiálních statků všeho druhu, která je uskutečňovaná za pomoci strojních zařízení. Tím se dodnes odlišuje od ostrůvků stále ještě existujících tradičních řemesel, kdy se jednotlivé věci vyrábějí pomocí nástrojů, a odlišuje se tím i od čistých služeb, které lze definovat jako osobní vztah mezi jednotlivci, ne jako akt masové produkce. Je samozřejmě pravda, že v minulých desetiletích klesl v rozvinutých zemích podíl průmyslových výrobních forem na tvorbě celkové hodnoty – díky zvýšené produktivitě, racionalizaci a technologiím, ale také proto, že se průmyslové lokality přesunují do oblastí s levnou pracovní silou a nízkými sociálními a ekologickými standardy. Nicméně tento pokles není tak dramatický, jak by si přáli proponenti postindustriální společnosti. Ovšem vítězný pochod oné předčasně vzývané společnosti vědění by byl nemyslitelný bez průmyslově vyráběných počítačů a jejich nesčetných přídavných zařízení. Význam průmyslu ve společnosti, která tak jako dřív klade zásadní důraz na to, aby její masově se projevující potřeby byly uspokojovány rovněž masově vyráběnými výrobky, je nesporný, i když ústřední postavení dřívějších klíčových odvětví je potlačené a jejich pozici stále více obsazují nová průmyslová odvětví z oblasti mikroelektroniky, biotechnologie a nanotechnologie. V nich se ovšem stírají hranice mezi průmyslovou prací, vědou, robotikou a zemědělstvím.
Postindustriální společnost je jen zčásti realitou, zčásti je dosud iluzí. Vytváří se dojem, že věci vznikají samy od sebe, zcela bez lidského přispění. Moderní průmyslové lokality a výrobní haly vždy prima vista překvapí absencí lidí. Obrovské stroje zasazují krajině hluboké rány, dobývají suroviny, které dále zpracovávají další stroje, nanejvýš precizní zařízení vyznačující se někdy i bizarní krásou. A rozhodující dokončovací fáze potom přejmou komplexní automatizovaná zařízení, jejichž rytmická dokonalost je strašidelná, roztřídí konečné výrobky, naloží je a až potom usedne za volant kamiónu unavený člověk, který věci převeze na místo, kde nazítří budou potenciálním zákazníkům nevinně zářit vstříc. Lidé, kteří dosud participují na výrobním procesu, jsou v odděleních plánování, v konstrukčních kancelářích, jako dozor nebo jako součást stroje oblečení ve sterilním obleku a jako lidé už neidentifikovatelní. V zásadě už člověk věci nevyrábí, stal se pastevcem objektů a jeho bytí se vyčerpává dvojsmyslným čekáním: Má se starat jen o to, aby stroje bezchybně fungovaly, ale čeká na ten vzácný moment, kdy u stroje nastane defekt a je nutný jeho zásah.
Dá se to říct i jinak: Při moderní výrobní technologii ztrácejí vznikající věci tíhu materiálna. Rudy a minerály, chemické sloučeniny a umělé hmoty, suroviny a přírodniny, země a oheň už prakticky nejsou vidět ani cítit, tak jako už není vidět výheň, syčení, kouř, dým a spalující horko, pot a těžký dech dělníků. Zdá se, jako by na místo aristotelské causa materialis nyní nastoupila causa formalis, jako by se veškeré látky proměnily v suverénní hru forem. Ve skrytém výrobním procesu věcí tkví v podmínkách pokročilých technologií krása, kterou může vnímat jen ten, kdo sleduje cestu zpátky k oněm neznámým lokalitám, kde vznikají stroje a věci. Samozřejmě to v realitě vypadá poněkud jinak, ale v perspektivě technologického pokroku lze oprávněně tvrdit, že lidé se o kus přiblížili dosažení prastarého snu – osvobodit se z prokletí fyzické práce – a práci nyní přebírají stroje zčásti zkonstruované a sestrojené také jen stroji.
Taková estetika prázdna bez lidí by mohla být interpretována jako počátek posilování humanity. Ekonomicky lze tento fakt potvrdit obrovským nárůstem produktivity, která stoupá už celá desetiletí. Vzhledem k tomu se přímo vnucuje otázka: Proč lidé naplňování tohoto snu nepociťují? Proč se zvyšující se produktivita neprojevuje větším množstvím volného času, pohodou, svobodou, blahobytem při menším množství práce? Proč se naopak pracovní doba prodlužuje, pracovní vztah je prekérnější, odchod do důchodu se posouvá do vyššího věku a mzdy se snižují, když lze za stále kratší dobu a se stále menší námahou vyrábět stále více věcí? Tato otázka se ale nesmí pokládat, dotýká se totiž jednoho ze skutečných tabu současného společenského řádu: Zisky z racionalizace a automatizace jsou nedotknutelné. Lidská důstojnost nedotknutelná není.
Musí se tedy pracovat dál, podle názorů mnohých více a déle než kdykoliv dřív. To vše vede k základnímu paradoxu dnešních rozvinutých společností: Ačkoliv je naším nejvznešenějším úkolem konzumerismus, pracujeme dál a máme stále méně času a peněz na konzumování. A ačkoliv by práce nutná k výrobě konzumních statků měla ubývat vzhledem k racionalizaci, inovacím a přesunu výroby do levných lokalit, pracujeme ve skutečnosti stále víc. My dokonce pracujeme, i když nepracujeme. Práce je stále víc i proto, že se práce stala univerzálním výrazem pro lidskou činnost jako takovou. Téměř vše, co děláme, je nějaká práce, a když to práce není, tak očividně neděláme nic opravdového.
Antika ještě znala technickou a uměleckou tvorbu, sociální a politické jednání a volný čas jako prostor pro činnosti, které se zřetelně odlišují od práce. Pro nás je ale všechno práce. Jedná-li politik ve veřejném zájmu, nebo se umělec realizuje – je to práce. Probírá-li někdo se svým partnerem budoucnost, vykonává práci na vztahu. Chce-li rodič v časech digitalizace zaujmout své děti pro čtení, byť zřejmě marně, věnuje se výchovné práci. Ten, kdo si nechá u sebe babičku, místo aby ji odsunul do domova pro seniory, vynakládá pečovatelskou práci. A ten, kdo jako četní manažeři sužovaní stresem ze své činnosti, prchá do horských oblastí, aby se tam zotavil pro další nepřátelské převzetí, vykonává pro podnik cennou regenerační práci. Ten, kdo v rámci psychoterapie pátrá po traumatech z raného dětství, pracuje samozřejmě na sobě. Kdo jde trénovat do fitcentra, ten se v potu tváře věnuje tělesné práci. A ten, kdo prostě jede na dovolenou, se oddává náročné práci na zotavení. Ať děláme cokoliv, vypadá to, že včetně spánku pracujeme. Jinak řečeno: Teprve když se nám podaří klasifikovat nejrůznější činnosti v životě ve svých očích i v očích druhých jako práci, děláme něco hodnotného a užitečného.
Práce je tedy proto čím dál více, protože musíme narůstající měrou klasifikovat téměř všechny činnosti v životě jako práci. Protože práce se už dávno stala jediným relevantním zdrojem a jediným platným měřítkem pro ocenění našich činností. A právě to je nejtrpčí a nejvytrvalejší dědictví industrializace. Od nástupu industrializace jsme bytostně v první řadě pracovníci, a to bez výjimky. Vzorem a měřítkem takového způsobu existence zůstává práce přijímaná pro obživu – ať je její vnější forma jakákoliv, ať se vykonává jakkoliv flexibilně a realizuje se jakýmikoliv prostředky, nástroji a stroji. Podle tohoto modelu, a to je sociálně a společensky rozhodující, organizujeme a chápeme všechny ostatní lidské činnosti. Práce pro obživu se stala ústředním paradigmatem našeho života. Základní paradox, který provází industrializaci od samého počátku, lze snad popsat takto: Narůstající industrializace a produktivita moderny se mohla prosadit jen tím, že se průmyslová práce stala univerzálním měřítkem lidské činnosti. S industrializací nedílně spojená mechanizace a automatizace všeho, i duševních činností, znehodnotila však právě tu práci, která pro ni utvořila předpoklady, aniž by se dosáhlo cíle, kterým se zapřísahaly všechny utopie – osvobození člověka od práce. Ve skutečnosti je dnes i konzum, jediná životní forma, kterou moderní společnost nabízí jako alternativu práce, organizovaná jako práce. Konzumenti jsou nástrojem a cílem reklamy, v moderních formách odbytu, jako je internet, jsou i agenty a multiplikátory, konzum se musí plánovat, a prodlužuje-li se pracovní doba, musí se analogicky k tomu vyhrazovat pro konzum jiná doba – v noci, o nedělích, nonstop. Práce a konzum jsou dvě ústřední stránky naší existence, které si protiřečí jen zdánlivě. Práce je předpokladem konzumu a konzum se stává první občanskou povinností, když jsou ohrožena pracovní místa.
Industriální společnost nastupovala s velkým slibem, že měnícími se a zlepšujícími se způsoby výroby se budou potřeby lidí uspokojovat v nebývalé míře, a strojní výrobou, automatizací a digitalizací – nejdříve výroby a potom života – se lidstvo osvobodí od biblického prokletí práce. V souladu s tím se stále tvrdilo a tvrdí, že nejvyšším historickým smyslem industrializace je vytvoření materiálního blahobytu při současné redukci k tomu potřebné pracovní doby. Díky výkonnosti vysoce technologického průmyslu člověk získá nejen univerzum věcí, ale i více svobody, sebeurčení a času. Soudě podle debat o prodlužování pracovní doby v posledních letech, snižování mezd a šířící se chudobě v bohatých společnostech je zřejmé, že jsme od takového cíle stále nebo už zase značně vzdáleni. Možná bychom si měli připomenout, že cílem zprůmyslnění práce nemělo být jen nekonečné univerzum věcí ke koupi, ale právě i to, že práce měla pomalu mizet. Možná bychom si mohli připustit riskantní myšlenku, že kromě práce a konzumu existují i jiné hodnotné formy existence. Musí se všechno točit kolem růstu, trhů a míry růstu? Možná by se potom univerzum věcí trochu zmenšilo. Ale bylo by takové univerzum, v němž by platilo – ne všechno, ale dost pro všechny – o tolik horší?

Konrad Paul Liessmann
(*1953) je rakouský filozof a publicista, proděkan filozofické a pedagogické fakulty Vídeňské univerzity, loňský laureát ceny Nadace Vize 97. Z řady jeho knih byla do češtiny přeložena Teorie nevzdělanosti – Omyly společnosti vědění (Academia, 2008) a soubor společenskopolitických esejů Hodnota  člověka (Nadace Vize 97, 2010).

 

Ukázka z knihy Universum věcí je vzata z překladu J. Zoubkové vydaného nakladatelstvím Academia 2012.

(http://www.kosmas.cz/hledani/?query=liessmann)

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1