TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
kde-se-veci-berou
Josef Žáček, Kruh. výřez. galerieaspekt.com

Kde se věci berou?

Všechno je tady. Jako dosud nikdy na tomto světě se před člověkem rozprostírají věci, jsou mu k dispozici, čekají, až si je přivlastní, spotřebuje a zlikviduje. Náš každodenní život určuje přítomnost věcí. Kdo prochází ulicemi moderního města, nemůže jim uniknout. Veškeré okraje a volný prostor spořádaně lemují a zabírají parkující auta, pohyb aut je regulován automatickými semafory, ulice jsou i v noci jasně osvětleny tisícovkami lamp a výklady obchodů mají jediný smysl – dvacet čtyři hodin denně demonstrovat moc a převahu věcí. Všechno je tady: šaty, boty, šperky, knihy, elektrospotřebiče, masné výrobky, ovoce, papír, počítače, hodinky, kosmetika, kabelky, kožené kufry, sportovní potřeby, hračky a vražedné zbraně. Jako přičarované se každé ráno před člověkem vyjevuje univerzum věcí, nikdo neví, odkud se berou, nikdo neví, kam směřují.

Stará metafyzická otázka po původu a poslání člověka se přesunula. Nyní to jsou věci, artefakty, předměty, zboží všeho druhu, o němž nedokážeme říct, odkud vlastně pochází a k jaké budoucnosti po spotřebě, využití a upotřebení směřuje. Z abstraktního pohledu jsou věci rezultátem a produktem lidské práce. Ale práce samotná jako by ze světa zmizela. Přítomnost věcí je naopak nepřehlédnutelná a všudypřítomná. Avšak původ věcí, proces jejich vzniku je skrytý. Nic na nich neukazuje na to, z jaké suroviny vznikly, jakýma rukama prošly, z jakých strojů vyjely, na jakých pásech se roztřídily a jaké dopravní prostředky je transportovaly. Jednoho rána jsou tady. A jen z doslechu ví moderní člověk o hřbitovech, haldách, spalovnách a konečných skládkách, kde věci dojdou posledního určení. O leckterých věcech se říká, že je jim souzen věčný život. Recyklují se a koloběh věcného bytí neopouštějí, mění jen svou podobu a určení. Metempsychóza věcí.

Odkud přicházejí, co jsou, kam míří? Právě pozdně industriální společnost propůjčuje věcem takřka metafyzický status. Stačí si připomenout minulé doby s ohledem na to, co se tehdy vědělo o původu a osudu užitkových předmětů, potravin a nástrojů – vědělo se téměř všechno. Protože to bylo všude patrné. Jídlo, které se jedlo, šaty sloužící jako oblečení, zbraně, které se směly nosit, používané nářadí, nemnoho kusů nábytku, které členily obytný, očividně nepříliš velký prostor. To vše se zhotovovalo před očima budoucích kupců a uživatelů, všichni věděli, v jakých ulicích a čtvrtích města najdou koželuhy, kožešníky, kováře, pekaře, řezníky, truhláře, krejčí, soustružníky, jejich činnost nebylo možné přehlédnout, přeslechnout a často ani nečichat stejně jako místa, kde věci skončily, pokud se nepřenechávaly další generaci. Těm, kteří sami nechovali zvířata a nepěstovali zeleninu, stačilo projít se za městskými branami, kde mohli pozorovat rolníky, jak s velkým úsilím zúrodňují půdu, sejí a sklízejí, chovají a porážejí dobytek. Dnes připomínají řemesla, která se v jednotlivých ulicích soustřeďovala, už jen jejich názvy: Koželužská, Kožná, Pekařská, Jateční. Život uprostřed tolika výrobních míst jistě nebyl idylický a my nemáme důvod k tomu, aby se nám stýskalo po výrobě z předindustriální éry. Ale je třeba si uvědomit, co čistě fenomenologicky znamenalo zmizení těchto řemesel a výrobních míst pro vnímání a sebevnímání člověka.

Industrializace už v první fázi skoncovala s přehledností výroby. Možná se dodnes nedocenil význam toho, jak rozhodující byla při industrializaci tendence k pozvolnému přemísťování výrobního procesu tak, aby nebyl lidem na očích.

Industrializace neznamenala jen obrovské zvýšení stále více normované produkce, ale i její centralizaci a přesun na nepočetná místa. Zpočátku lidé sice už nemohli denně vidět, jak věci vznikají, ale alespoň ještě věděli, kde jsou továrny, jejichž vysoké komíny se nedaly přehlédnout. Nejdříve kouřily v centru měst, později na jejich okraji, potom už jen v určitých zónách a oblastech. Dokud byla industrializace synonymem pro výrobu železa a oceli, výroba se soustřeďovala v oblastech poblíž velkých dolů, které se staly prototypy koncentrované výroby, jež určovala vzhled a architekturu celé oblasti: tovární haly a komíny, dopravní pásy pro těžbu rud, haldy, dělnická sídliště a nákladová nádraží, saze a dým. Ale v centrech měst se přestávaly vyrábět materiální produkty, řemesla mizela, továrny ustupovaly na periférii. A s mechanizací a industrializací zemědělství zmizeli z našeho zorného pole i zemědělci, nikdo by dnes už nedokázal říci, jakými cestami prochází týrané maso, než se nakonec octne, chutné a abstraktní, na našem talíři.

Automatizace a digitalizace tento proces završují. Celé industriální regiony ztrácejí rentabilitu, také klasická práce v továrně ustupuje do pozadí, postupně mizí ze zorného pole, tovární komíny se odstraňují nebo spektakulárně odstřelují, výrobní haly, pokud nejsou opuštěné a zpustlé, se přestavují na elegantní lofty pro úspěšné mladé architekty a konceptuální umělce nebo na lokality pro zajímavé párty. Tvrdí se, že průmyslová práce se nahrazuje novou prací znalostí a vědění, noví dělníci vědy sedí v kancelářích navržených designéry v centru měst nebo v renovovaných selských usedlostech u počítačů, tak jako dnes údajně sedí u počítačů téměř všichni lidé a vydělávají tím peníze, které vyměňují za symboly a obchodují s nimi ve virtuálních světech. A přesto nenosí virtuální oblečení, nejezdí ve virtuálních autech, komunikují nevirtuálními mobilními telefony a dosud jedí nevirtuální jídlo. Vše skutečně důležité je dnes stejně jako dřív z hmoty, která se musí dobývat, obrábět, zpracovávat a utvářet, avšak jak, kde a za jakých podmínek a kdo to dělá, zůstává ve skrytu. Věci už existují bez výrobní historie, nelze je už odvodit z podmínek, za jakých vznikly, každá stopa jejich vzniku je vymazána. Jsou jednoduše tady.

Skutečnost, že na věcech už nelze poznat, jak vznikly, je možná předpokladem toho, aby se moderní člověk vnímal hlavně jako konzument. Namísto výrobních hal dominují nyní veřejnému životu stánky konzumu. Všechno je zajištěné pro konzumaci – od lavin náklaďáků až po zavírací hodiny obchodů, od nákupních chrámů až po internetové obchody – a je tedy zřetelné, že konzumování lze považovat za jednu z nejdůležitějších lidských činností. Konzum je vždy prioritní a konzumu se přinášejí i lecjaké oběti: volný čas, vzduch, ticho, krajina, lidská sídla, to vše se může, ba přímo musí promrhat, znečistit, spotřebovat, zničit, okupovat, aby vznikala nákupní centra a k nim vedoucí dopravní tepny a věci mohly být stále vystavené k prodeji. Jediný nápad, který mají městští a regionální plánovači pro územní rozvoj nebo sanaci zanedbaných čtvrtí, je vždy pouze nákupní centrum a zážitková gastronomie. Kdo chce stavět chrámy konzumu, je vždy v právu. A v konzumní společnosti má hodnotu jen to, co lze konzumovat nebo ke konzumaci transformovat. Má se ovšem za to, že konzumním statkem se může stát jen to, z čeho jsou vymazány všechny stopy vzniku, když nejsou vidět ani pot a námaha, ale ani stroje a automaty, které zpracovaly to, co si nyní můžeme radostně přivlastnit.

Naprosté oddělení produkce a konzumace je předpokladem toho, že se lidé považují za gigantické orální polykací stroje zrozené k tomu, aby vše, co univerzum věcí skýtá, přijaly, vstřebaly, přivlastnily si a opět vyvrhly. Odkud se ale všechny ty věci berou? Z jakých materiálů vznikají? Jaké automaty je zhotovují a kdo konstruuje a vyrábí tyto automaty? Samozřejmě že stále existují místa, kde se věci vyrábějí. Ale jsou co nejvíc vzdálená pohledu lidí. Tovární areály současnosti soustředěné na několika málo místech znají takřka jen ti, kteří tam skutečně ještě pracují. A není jisté, zda lidé, kteří pracují u pásů uprostřed automatizovaných montážních areálů, vždycky vědí, co vlastně vyrábějí. Když se používá špičková technologie, automatizovaná výroba se jeví jako magický proces pochopitelný jen nemnoha lidem. A velká část toho, čemu se dříve říkalo namáhavá fyzická dřina, je stejně přemístěná jinam – do jiných částí světa, kde je lidská práce tak levná, že je výhodnější tam přenést celé továrny a hotové výrobky zase dopravovat loděmi, letadly a nákladními auty tisíce kilometrů zpět, kde se jako vyčarované zaskvějí ve výlohách. Například na Dálném východě se samozřejmě stále šije a šroubuje, lisuje a sváří bez ohledu na zdraví pracovníků – ale na hedvábných košilích, sportovních botách, hracích konzolách a přehrávačích mp3 to není vidět. Práce, jíž tyto věci vděčí za svůj vznik, je možná neviditelná, avšak nezmizela.

 

Konrad Paul Liessmann
(*1953) je rakouský filozof a publicista, proděkan filozofické a pedagogické fakulty Vídeňské univerzity, loňský laureát ceny Nadace Vize 97. Z řady jeho knih byla do češtiny přeložena Teorie nevzdělanosti – Omyly společnosti vědění (Academia, 2008) a soubor společenskopolitických esejů Hodnota  člověka (Nadace Vize 97, 2010).

 

Ukázka z knihy Universum věcí je vzata z překladu J. Zoubkové vydaného nakladatelstvím Academia 2012.

(http://www.kosmas.cz/hledani/?query=liessmann)

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1