TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
kral-a-rec-mlceni
A Chinese painting on fishing. Zdroj: http://www.bjreview.com/print/txt/2011-02/12/content_331568.ht

Král a řeč mlčení

O mudrci a mistru překladu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

K několika štěstím, která na mne usedla, patří i to, že jsem už v dospívání padnul na článek o zenovém buddhismu. V té dávné době jsem neměl zdání, že zen je výsledkem šťastného setkání buddhismu a taoismu. Bylo třeba dostudovat řadu knih, prohlédnout si spoustu obrazů a vystavit se různým větrům, abych si udělal představu, oč vlastně kráčí a jak vypadají tato pravidla hry. Vyplatilo se: není rozhodující, jestli člověk váže uzly, hraje kulečník, střílí lukem, pěstuje stromy, vaří čaj nebo jen nehnutě sedí – důležité je dělat to nezištně, soustředěně a dostatečně dlouho. Nevím, kde bych dnes byl a jak bych vypadal, kdybych takovou kliku neměl. Ale vím, že na tom, že si nemám nač stěžovat, má Oldřich Král značný podíl. Jeho překlady posoudit nedokážu, protože čínsky neumím. Mistra Dešimaru jsem v Paříži těsně minul, ale s jeho žáky se mi setkat už podařilo. Také hodiny prožité snahou o pochopení logiky stavby čínských znaků zanechaly mělkou stopu. Mohu leda srovnávat překlady do francouzštiny a angličtiny, které se mi zdají duchu, jak jsem si ho interpretoval, vzdálenější. Pochopitelně beru v úvahu, že čeština je mojí mateřštinou, ale i bez toho zůstává řada důvodů, proč jim dávat přednost. Třeba ona kostrbatost, o níž s pochopením píše Jaromír Typlt v eseji, který ocenil sám Oldřich Král. Zde je z něj citát: „Lao c´ nebyl Králem jen počeštěn, ale zrodil se z téhož vnitřního pnutí jazyka, které už předtím přivedlo naše moderní básníky – Richarda Weinera, Františka Halase, Vladimíra Holana, Jiřího Koláře – k tomu, aby promlouvali zadrhávající se, trhanou, neladnou řečí. Ne ze schválnosti, ale z nutnosti, protože co zní příliš krásně, to se také příliš snadno rozplývá. (…) Ve srovnání s ostatními českými verzemi je Králův Lao c´ o poznání úsečnější, tvrdší a hlavně neochotnější tvářit  se tak úctyhodně, jak by se na tisíciletého mudrce slušelo.“ (RR č. 88/2012)

Oldřicha Krále jsem naživo viděl pouze na pohřbu Jaroslava Putíka. Na smutečním přípitku seděl s Karlem Šiktancem u vedlejšího stolu a víno objednávali jak dva staří mudrci. Smutek z nich příliš  nevyzařoval, ale zeptat se sinologa, proč přistoupil na svébytný koncept čínské hláskové abecedy vymyšlený čínskými, vládou vydržovanými filology zvaný Pchin-jin, též pinyin (čínsky拼音, v samotném pchin-jinu pīnyīn, doslova „hláskování“), jsem se za těchto okolností neodvážil. Podle mého laického názoru je tento koncept scestný. Nejenže nic neusnadňuje, ale záležitost překladu a výslovnosti pouze komplikuje. Dokonce i moji přátelé ovládající čínštinu mi potvrdili, že to, jak Pchin-jin vyslovují Evropané, je originálu ještě vzdálenější, než výslovnost dle původní české, francouzské nebo anglické lokální tradice. Je sice poněkud nepohodlné, že Francouzi píší Tchuang-tseu, Angličané Zhuang Zhou a Češi Čuang c´, ale to se dá naučit snadněji, než to, že B se čte jako p, C jako cch, CH jako čch, D jako t, G jako k, H jako ch, J jako ť, K jako kch, L jako l, P jako pch), Q jako ťch, R jako ž/r/ř, SH jako š, T jako tch, X jako s/ś, Y jako j, Z jako c, ZH jako č. Dokonce i oplzlá obluda jménem Mao Ce tung na mne působí děsivěji než úlisný a vyretušovaný Mao Zedong dodnes zírající na Tiān'ānmén Guǎngchǎng, český přepis Tchien-an-men Kuang-čchang alias Náměstí nebeského klidu, někdy též Náměstí nebeského míru. Je sice hezké, že se jména píší ve všech jazycích stejně, ale výslovnost se zdá být čínskému originálu ještě vzdálenější, protože mluvčí mívají sklon vyslovovat slova podle klíče, na nějž jsou zvyklí. Město, které se dříve psávalo Peking, se dle nové normy píše Beijing – a výsledkem je, že dnes kdekdo létá do Býdžingu.  Už se tedy nikdy nedozvím, proč i Král přešel od Lao c´ k Laozi, od Li Po k  Li Bo a od tao k dao, když se obtížné čínské výslovnosti údajně víc blíží Laoc, Lipo a  tao. Netrvám na svém, žádné totiž nemám, ale i z věrnosti k jeho původním převodům budu nadále používat Tao Te Ťing a nikoli  Daodejing. Nebo prostě Kniha o cestě a síle.  Právě proto, že i díky čínským a japonským mistrům jsem pochopil, do jaké pasti může zavést člověka třeba věrnost mladistvým omylům a jak obtížné je dosáhnout změny, budu nadále psát I-Ťing a žádné Yijing. Mám k nim totiž určitý, ne zcela povrchní vztah, hodně mi pomohly a čínsky se už stejně nenaučím. Není mnoho textů, které znám nazpaměť, ale tento k nim patří: „Nestaň se umrlým nositelem slávy, nestaň se domovem všelijakých plánů, nestaň se sluhou činorodosti, nestaň se majitelem vědomostí. A cele se ztotožni s tím, co je nevyčerpatelné, a putuj tam, kde není po ničem ani stopy. Naplno užij vše, co dává ti nebe, a nerozhlížej se, co bys mohl ještě dosíci – buď prázdný a nic víc! Neboť dokonalý člověk zachází se svým srdcem jako se zrcadlem, jež také ničemu nevychází vstříc, všechno v sobě odráží, nic v sobě nenechá. Neboť jen tak se dají překonávat věci, o něž se zraňujeme.“ (Mistr Čuang: Vnitřní kapitoly, Světová četba sv. 578, Odeon 1992).

14 7 2018

A Chinese painting on fishing. Zdroj: http://www.bjreview.com/print/txt/2011-02/12/content_331568.htm     

     

                                          

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1