Hlavní informace
osvobozeni-priklopce-aneb-dnesni-spolecnost
Theodor Severin Kittelsen. Poor man. 1900. wikiart.org

Osvobození příklopce aneb dnešní společnost

Na první pohled se moderní společnost skutečně nepodobá žádné z předcházejících a mohla by opravdu zmást lidi mladé, nezkušené a prosté. Především se prohlašuje za revoluční, to jest podstatně prozatímní, přechodnou, za kompromis. Jejím cílem není, jako tomu bylo u společností předchozích, udržování nebo zachovávání hodnot pokládaných za vyšší, nadindividuální, nepostradatelně vyznačující lidský rod, nýbrž prosté spotřebování toho, co je, aby se urychlil příchod toho, co bude, neboť budoucnost má vždycky pravdu proti minulosti, dokonalost je na konci věcí. Tak se také dlužno dívat na jakýs takýs řád, o němž s omluvami vykládá, že je to minimum kázně nutné k zdárnému vykuchání planety – takové asi, jakou musí mít vůdce u svých vízch tlup uprostřed zapáleného města. Ostatně i tato kázeň se bude stále více uvolňovat, úrně tomu, jak se blížíevaný, neomylně zamčený den absolutního osvobození člověka, ne hominis sapientis antické filosofie, nýbrž člověka úplného, jenž neuznává Boha ani pána, jsa sám sobě jediným účelem  osvobození člověka, to jest všech instinktů člověka, zbožněného lidského živočicha. Krom tuctu nachových kněží nebo hypochondrických učitelek nenašel by se snad už nikdo, kdo by bral tuhle křečovitou pedanterii vážně. Ve skutečnosti nemá současná společnost, společnost přechodná a kompromisní, žádného předem daného cíle, nepokládáme-li za něj snahu, aby se udržela co možná nejdéle, dík metodě nechutného empirismu, které až dosud užívala. Po sto padesáti letech ještě trpí a bude vždycky trpěti svým dědičným zatížením, že byla počata statnými čtyřicátnicemi a vyschlými pedanty v přestávce mezi dvěma milostnými kozelci. Ti filosofové v parukách a s podvazky, ty překypující měštky a vulkanické markýzy, silné a chlupaté jako muži, všechna ta našminkovaná chátra z let tisících sedmistých čtyřicátých, prohnilá až do kostí, za živa sežraná vředy a gumami, jež zanechává v historii pach podezřelých kalhot a tlustých ňader, nesnažila se pod nejrůznějšími jmény doopravdy o nic jiného, než o osvobozenííklopce. Společnost zrozená z jejich žáru není ješúplně vyléčena z této iluse. Alespoň se zdá, že chápe vždycky jen s největšími obtížemi, že by si občan mohl přát něco lepšího, než líbat do sytosti lem jejího roucha. Po tolika zkušenostech a po takovém množství prolité krve jeví se opravdu jasně, že toho ještě neví mnoho o člověku. A ačkoliv se snaží vidět v nejlíp definované bytosti, tolik podobné jí samé v průběhu staletí, jakéhosi netvora neustále se vyvíjejícího, jakmile jí to okolnosti trochu dovolí, ihned se odvrací od této hegelovské múzy a začíná zase vynášet zákony pro krotkého panáka Společenské smlouvy a Vyznání, pro ten řečnivý a cituplný automat, vyrobený k potřebě krasoduchů. Celá historie 19. století je historií jejích zklamání, jejího panického vzteku, jejich dlouhých dřímot přerývaných krvelačnými záchvaty, z nichž vyšla pokaždé zeslabenější, změkčilejší a umáčenější slzami. Zášť ke všemu duchovnímu, jež ji obyčejně ponouká, tato vášeň, jež by sváděla, abychom v ní viděli známku jakési divoké, démonické velikosti, není než úhrn její nevědomosti, nevraživosti a choutek. Ohradila se prostě proti božskému. Dívá se bez porozumění na hlavní, jediné důležitý zjev: vyhlazování náboženského smyslu v moderním člověku, proti němuž snad napříště nebude léku a jež porušuje všechnu rovnováhu sociálního života, přispívá k rozvíjení obrovských kolektivních vášní, postupujících jako nákaza s jednoho konce planety na druhý. Podivuhodná ruská zkušenost ji ničemu nenaučila. Při každém novém otřesu, jenž zasáhne její staletý mechanismus, její kormidla a páky, ustrašena nařídí seškrceným hlasem, aby se tuhle o závit, tamhle o závit a ještě o jeden závit těsněji přitáhl administrativní řád, sešroubovaný kdysi prvním Konsulem.

Taková společnost může ovšem vzbuzovat soucit nebo pohrdání, ale je jisté, že nikomu nedá ilusí bezpečnosti. Mládež k ní cítí něco podobného tomu, co jsme my kdysi pociťovali k těm ryze dekorativním krytům, sestaveným ze čtyř kolíků a z kusu varhánkovitého plechu. Předvídá bombardování a chce si raději lehnout jinam. Marně budeme rozmnožovat šipky a ukazovatele cesty, marně budeme psát obrovskými písmeny ÚTOČIŠTĚ na lepenkové stěny – nepřimějeme ji nikdy, aby brala vážně inscenaci, jejíž kulisy a kroje se už po staletí nezměnily. Tím, že jsme nahradili Boha člověkem, srazili jsme zároveň k zemi pojem Zákona a padající Zákon s sebou strhl i pojem úřadů, učiniv je napříště nicotnými, poněvadž měly svůj posvátný charakter z něho a jedině z něho. V demokratickém zákoně není nic vznešeného: je výrazem vůle většiny, to jest, v celku, výrazem nutností.

Jaký mají od té doby smysl všechny ty formy, ceremonie, to jakési modloslužebnictví, kterým se nám snaží imponovat? Jestliže svět, který se před námi rodí, má nějakou naději na další trvání, je to možné jen den ode dne důvěrnější spoluprací Kapitálu a Věd, Plutokrata a Inženýra, z kteréžto symbiosy vzejde jakýsi hospodářský determinism, železný zákon, jenž jediný zase dovede srazit davy na kolena. Ale jak bude ten zákon tvrdý! Jak bude svírat! Vysvobodit z pout rozum, to vlastně bylo jen dětskou hračkou: stačilo k tomu sto let důmyslné propagandy. Už není Boha. Jen se zdá, že náhlé ochromení duchovního života stejně náhle vybavilo, uvolnilo zázračnou sílu naděje, jež se náhle octla bez předmětu, k němuž by se upjala. A tak jeden znamenitý profesor z dijonské university mluvil nedávno laškovně o víceméně blízké době, kdy hvězda Sirius bude jen první stanicí mezihvězdných avionů. Tisíce lidí přijímá s upřímným srdcem takovouto ironii a nijak netuší její krutost. Tisíce a tisíce lidí, jež nic zdánlivě neodlišuje od jejich otců, skloněných nad touž prací, obtížených týmiž břemeny jako oni, chová téměř nevědomky v nejtajnějším koutku svých niter tu strašnou víru v určení svého rodu, v neomezenou moc člověka nad věcmi. Už to stačí, aby se z nich staly bytosti naprosto nové, co možná nejvíc se lišící od člověka známého po tisíciletí, od náboženského živočicha, jehož dokonalým typem je Blaise Pascal. Viděl jsem v tmavém mezipatře v ulici Pastourelle v Marais jednoho z pařížských dělníků, ne z těch, které potkáváme v kancelářích syndikátů, z převlečených venkovanů, vonějících ještě půdou, ošlejchem a tmavým vínem, nýbrž skutečného syna někdejších předměstských povstalců, člověka s útlými kyčlemi, vpadlou hrudí a sinavýma rukama takřka beze svalů jako u dívek nebo nedospělých hochů, s tváří učně padesátníka a s tím tvrdým pohledem, s tou podivnou grimasou umíněné, nezbadatelné resignace... V dvanácti letech začínají tito ponížení synové veliké rasy kašlat své plíce a vykašlávají je ještě v šedesáti, neodkládajíce svou věčnou cigaretu, náruživě přissáti k životu, nezničitelni. Tomuhle právě zemřela žena. Zatáhl její lůžko doprostřed malé světnice, jež byla zároveň dílnou, pod truchlivé vikýřové okno, na něž padal listopadový déšť. Obličej staré Auvergnanky, už dva dny mrtvé, byl tvrdý jako kámen. Přejel po něm se zájmem prsty, sežloutlými od kyselin, a řekl, aniž na mě pohlédl, s jakýmsi strašným pokojem: »Věda přemůže Smrt, o tom nenížádných pochyb, pane, je to jisté. Ale kdy?

Bylo by to marné snažení žádat od takových lidí věčně úctu k jistému počtu občanů přestrojených za soudce nebo za vojáky, jejichž jedinou zásluhou je, že podivnosti svých úborů nebezpečně udržují vzpomínku na zrušenou posvátnost. Od té doby, co učenec, na němž konec konců všechno záleží, pobíhá v pantoflích kolem svých mikroskopů a křivulí, má každý právo, aby se vysmál do očíúředníkům, kteří při provádění prostých, prozatímních předpisů, jež dík postupujícímu pokroku budou zítra starým haraburdím, cítí potřebu mluvit slavnostně o Zákonu a pokrývat se kožemi zvířat jako Laponci nebo Eskymáci. Stejně se nelze divit, že každýže provádět kejkle s pámbíčkem za zády ruměných kněží, kteří se stali dohazovači hnojiv, pojišťovateli, vzájemníky, championy kopané a kteří budou zítra učiteli kulečníku nebo porodníky. Prostí lidé cítí, neurčitě možná, ale naléhavě, zhanobení těch nešťastníků, kteří věří, že jsou úředníky nebo vojáky, kteří však brzo budou jen nastrčenými panáky, druhou státní policií, bezpochyby povznešenější, zato však lacinější než policie vlastní. A vrhají se tedy k vědci jako k jedinému knězi.

Ale ta úžasná pohroma! Neboť věda osvobozuje jen velmi malý počet duchů jí utvořených, předurčených. Ostatní zotročuje. Složitost její ohromné mašinerie si žádá rostoucích obětí, vyžaduje kázeň každým dnem přísnější, úplnou závislost dělníka na podivuhodném nástroji, z něhož zná jen jedinou páku, jediný šroub. Bylo by pošetilostí představovat si dokonalé ovládnutí vesmíru, jež by bylo kontrolovatelné davem. Polytechnická aristokracie, do jejíchž rukou budou nakonec složeny osudy našeho maličkého vesmíru, se brzo ukáže tím, čím doopravdy je: nejnelidštější, nejuzavřenější ze všech aristokracií vůbec. Slovo krále mohlo kdysi změnit v pána kdekterého chudáka: napříště bude potřebí dvaceti let studia a jakési geniality, aby povstal inženýr, jenž by byl schopen zužitkovati některé z těch mocných prostředků, které dává věda do služeb nejnebezpečnějšímu z tvorů, jehož ničitelská moc je prakticky bez mezí, poněvadž on jediný se může rozhodnout podle svých potřeb, podle svých vášní. Spíš ještě než zkušenost ruská nebo americká může první ze světových válek, již lidstvo podstoupilo s podivuhodnou pasivitou, dát jakousi představu o pokroku, získaném laboratorními metodami, neúprosným výběrem. Přijde čas, už vlastně přichází, kdy náš odpor k obětování lidského materiálu, odpor, jenž vede k absurdním důsledkům, že se platí člověk dvacetkrát, stokrát, tisíckrát dráže než slušno, bude se zdát neméně naivní nežúzkostlivost lékařů XIII. století při pitvání mrtvol. Je užíliš zřejmé, že společnost hodná toho jména, bez předsudků citových a mravních, jest jediné s to triumfovati nad nejneústupnější z pohrom, nad bídou, dík neúprosné sociální hygieně, to jest odstraňování slabých nebo líných. Tehdy teprve se demokratická idea úplně zbaví náboženského nebo citového slovníku, napříště zbytečného, a bude se moci projeviti jako to, čím doopravdy je, jako naprosto nové a úplné pojetí života.

Při těchto předpovědích bude, bojím se, plakat smíchem jistý počet sádelnatců, kteří za každou cenu chtějí, aby poslední válka byla dílem hrstky afrických nevzdělanců, spiknuvších se proti ctnostným národům anglosaským, kteří stále vidí Revoluci v naivním pojetí jako dělníka v manžestrových kalhotách, nakonec zavedeného dobrým městským seržantem na strážnici podle přání pána v redingotu, ozdobeného křížem čestné legie. Nevědomost opravdu ohromující těch bab je nakonec činí rovnými těm nejstatečnějším: dokud budou moci jednoho ze svých psů přestrojit za četníka, druhého za soudce a třetího za výběrčího daní, budou se živit piškoty a konservami uprostřed zapáleného města, očekávajíce pokojně, hodinu za hodinou, vítězství Strany Řádu. Ať tedy čekají! Nikdo, kdo je schopen trochy soucitu, by neměl smutnou odvahu, aby zakrýval před mladými lidmi naší země pravdu napříště příliš samozřejmou, jež jim míří mezi oči jako černá ústa browningu: válka je normálním, přirozeným, nutným stavem společnosti, jež se chlubí tím, že si nic nevypůjčila od zkušeností minulosti a organisuje se tak, aby mohla krok za krokem sledovati vědu v jejích neustálých proměnách. Zákon toho světa bude nejtvrdší ze zákonů biologických, soutěž o život. Odsuzuje se k neustálému ničení pod trestem opoždění, zastavení, to jest smrti. Ostatně každé ničení je oprávněné, protože otvírá cestu pokroku a zatarasuje lidstvu cestu k ústupu. Ať se to třebas ne líbí romanopiscům ze školy p. Durkheima nebo i těm mazaným pobožným, kteří nám hučí neustále do uší o hrůzách římského úpadku: nebylo až dosud příkladu společnosti radikálně a prakticky atheistické. Bylo potřeba až ohromujících úspěchů experimentální Vědy, aby se jaksi porušil normální rytmus vnitřního života, aby se zviklal u nejprostších duch odevzdanosti přírodě a po předcích zděděná víra v absolutní povahu jistých základních zákonů, jimiž je řízen jedinec, rodí na i obec. Filosof může jistě pokrčiti rameny nad prostým zázrakem T. S. F.(bezdrátového vysílání), amplion však proto nepřestane přinášet svým šaškovským hlasem učenlivějším imaginacím vytoužené poselství, shromažďující heslo lidstva už vítězného, závratnou výzvu nesenou nocí. Každý nový objev jakoby tak rozvíral svěrák determinismu, jejž povšechná inteligence téměř neomylně musí spojovati s Bohem. Proč by se témuž géniovi, jenž teď zvítězil nad zákonem tíže, nepodařilo osvobodit nás i od zákona mravního? Duch revolty ztrácí tak povahu bezmocné negace a skví se naopak nadšením a nadějí. Druhá božská ctnost, zející jícen, jakoby se obracela proti dvěma druhým s výhrůžným křikem. Kníže Temnot zaujal opět své místo v čele nebes.

Tato slova ostatně nevyruší nezkalenou mysl pitomců. Pro ty ubohé kněze, jimž se říkalo kolem roku 1885 pokrokoví a kteří si dají dobrý pozor, aby se nezdálo, že běží za splašenými paradoxy, je demokracie stále ještě jen nevyčerpatelným tématem k seminárním debatám a rozepřím. Konec konců budou vždycky opakovat ten pověstný princip o podřízení se nastolené moci, ať jde o kohokoliv, o Napoleona, Ludvíka Filipa, Lenina nebo Mussoliniho – podle nedávné formulky francouzských biskupů o upřímném přijímání vlády, bez záludných myšlenek, s dokonalou loyalitou, jaká sluší křesťanovi. A nepochybně se toto řekněmež transcendentální pojetí občanské po vinnosti a politické věrnosti obdivuhodně ospravedlňuje s hlediska nadpřirozeného: neštěstí je v tom, že nelze jeho aplikaci svěřiti raději přísným mnichům než diplomatickým prelátům, obyčejně tlustým a svítících obličejů, kteří vypocují optimismus všemi póry. A tak nezřídí-li se kurs theologie a církevního práva na všech francouzských bursách práce, bude syn dělníka i nadále projevovati jistou skepsi k té dokonalé loyalitě, která sluší křestanu, k dokonalé loyalitě lidí, kteří si tak kladou za čest, že střídají pány. Mohl by se, pravda, hájiti názor, že úspěch, samotný úspěch označuje dosti zřetelně vyvolence Prozřetelnosti. Ale poněvadž se mi zdá, že zdraví je zárukou nebeské přízně neméně než úspěch, navrhuji, aby moc byla dána nejtlustšímu.

Neradi bychom ponižovali staré kněze, kteří se neprovinilí ničím jiným než tím, že se brali vážně v nové úloze. Byl to lehký omyl v době, kdy společnost dobře smýšlejících nebyla daleka pokládat za nejnebezpečnějšího a diktátora pana hraběte Alberta de Mun. Jejich ješitnost dnes krvácí, když si uvědomují, že nebyli bezpochyby v očích opravdových revolucionářů nikdy ničím jiným než neškodnými parasity, jimž leckdy dovolili užívati společného slovníku, z pouhé laskavosti, tak jako vezme voják na koleno malého kluka a nechá ho, aby si zatroubil na jeho trumpetu. Ano, neradi bychom ponižovali veterány monarchie, mezi nimiž je několik nejvyšších církevních hodnostářů, ale po půlstoleté zkušenosti je jistě dovoleno říci, že si tvoří o lidu představu stejně nechutnou a zastaralou jako kdokoliv z těch buržoů, jimiž pohrdají. Lidem, kteří četli Karla Marxe nebo Lenina a uvěřili ve veliký sen diktatury proletariátu, je přece směšné nabízet v posunčině horlivosti encykliku Rerum novarum... Měšťanský sociální řád, říkáte? Ale co chcete, aby čekali od křesťanského sociálního řádu ti lidé, jimž vaše mnohonásobná zaměstnání – vy tajemníci syndikátů, pokladníci v konsumech, agenti pojišťoven nebo dohazovači – nedovolila ani, aby se naučili prostému katechismu? Co je to křesťanský sociální řád, ostatně, vně plánu Vykoupení? A pak, buďme upřímní: ten lid má důvody, ať už dobré nebo špatné, aby vám nedůvěřoval. Slibujete mu Spravedlnost trochu pozdě – příliš pozdě doopravdy – v hodinu dokonce (jaká zvláštní shoda!), v hodinu, kdy poprvé po tolika staletích je na dosah jeho ruky Moc – Moc se všemi radostmi země! Když už se někdo snaží dělat z oportunismu ctnost, je žalostné, chybí-li mu takto smysl pro to, co je vhodné.

Co teď záleží na omylu těch nešťastníků? Ztratil už svůj tragický charakter a věštecký smysl, který jej vyznačoval kolem roku 1880. Mládež se dnes dívá lhostejně, jak se laická demokracie a její soupeřka sváří o to, co ještě zbývá z chudého – a brzo už z něho nezbude nic. Chudoba zmizí tajně a poníženě se světa a oba zkoprnělí protivníci čelem proti čelu nenajdou už ani stopy jejích kroků v trávě. Vyhnali jste ji ze světa, tu, jež byla po dva tisíce let mezi lidmi jinou reálnou přítomností, samým božským dětstvím, tajemstvím plným čistoty a smutku, pronásledovali jste ji po všech cestách světa jako zuřivou šelmu – takoví jste idioti. A na jejím místě jste náhle uviděli zjevovat se Bídu, to jest chudobu, jež se stala bláznovstvím. Bída začala výt na každé křižovatce vašich železných měst, Bída se svým hadrářským prádlem a hedvábnými punčochami, se svým účesem, měděnými šperky a prudkými voňavkami, bída krutého a posměšného srdce, bída dancingů a kin, jež kašle na chléb a víno, šklebivá parodie chudoby. Hypotesa o tak tajemném zmizení se bude jistě zdát nesmyslem mnoha výtečným křesťanům, jež starý zvyk napalovat voliče ohradil tak neprostupné proti každé nadpřirozené ideji, že už jen Kataři se jim vyrovnají. Proto však není méně pravda, že křesťanství učinilo z chudého bytost naprosto zvláštní, privilegovanou, opatrovníka jediné lidské velikosti, kterou starověk vůbec neznal, ba ani netušil, dědice jiného dědictví, nevinného dosvědčovatele Boha, jenž zemřel nahý na kříži, nahý jako v den svého zrození. Ohavná pedantská havěť ze Sillonu nebo slavnostní komedianti z Action Populaire, stroje na referáty a agitační letáky, ovšem přirozeně shledají, že se to od XII. století zařídilo mnohem líp a že ten žebrák, k němuž se naši otcové chovali se směsí bezohlednosti a obdivu, dnes ostatně nepochopitelnou, že ten žebrák strašně smrděl. Rádi by obžalovali Středověk, že ho přijímal tak jak byl, stejně jako kejklíře nebo jako oblíbeného psa, snad ze zjemnělého citu architektonického, aby zdobil chrámové předsíně a lavičky, vytesané pro něj do tlustých zdí. Tím, že stále drželi krok v nestoudnosti s demagogickými přihazovači, zapomněli ti nešťastníci nakonec – a ostatně i kdyby nezapomněli, střežili by se to stejně připomenout občanům voličům – na pohoršlivé královstvííže; vždyť to pouhé jméno hrozí vzbudit výbuch smíchu u organisovaného kumpána, jehož lechtají pod břichem, snažíce se spasit jeho duši. Nejžertovnější v historii je to, že se vidí, co někdejší Společnost pro chudého vykonala, že snad nedbala o to, aby ho zbavila špíny, že ho však ctila jako živoucí obraz Ježíše Krista, zatím co bychom marně pátrali, jakou službu mu prokázali ti křesťanští sociálové, kteří mají jeho jméno neustále v ústech, ale spokojují se tím, že tleskají, ostatně skoro vždycky o deset let pozdě, vítězstvím rovnostářské demokracie, a které vidíme ještě dnes, před očima bavícího se národa, k jeho švandě, hrát odpornou komedii se zákonem o Sociálním pojištění a ještě nevinně doufat, že budou nakonec pokládáni za jeho vynálezce.

Jejich zásluhou není daleko doba, jestliže už nenastala, kdy nic nebude odlišovat prvorozence křesťanského řádu, toho, jejž Církev po tolik staletí hýčkala ve svém klíně, od ničemného boháče a rozkošníka. Bdělá policie ho bude sbírat na veřejných cestách zároveň s pohozenými střepy a zaběhlými psy, budou ho umývat, proplachovat, napouštět enolem, obléknou ho do plátěných šatů ještě horkých z desinfekční stanice. A budou na něm potom jen žádat, aby v srdci moderního Města udržoval v přiměřeném stupni napětí tu sílu Závisti, nezbytnou pro Pokrok, tu sílu, jež v naší civilisaci zaujímá, zdá se, místo vyhrazené kdysi síle Lásky. Přiznám, že v té to nové podobě už nikdo chudého nepozná: jeho jméno bude nezaměstnaný, dvakrát denně bude jíst z dlaně svého pána Státu, od něhož každý týden obdrží svou poukázku do kina a na lásku zpola rebel a zpola policista, podnikatel stávek nebo vzpour, námezdník ve službách soupeřských Mocnosti Průmyslu nebo Banky. A až se ten živočich, přes přísnou hygienu, nebezpečně rozmnoží, ušlechtilé demokracie mu spěšné odejmou jeho plátěné šaty, vytáhnou ze skladiště uniformu a obléknou nezaměstnaného za vojáka do nové války pro Spravedlnost a Právo. Jestliže se Náš Pán vrátí brzo na zem, jak ujišťují staré keltské legendy, bude zajisté moci nazvat toho zvláštního tvora „můj Syn“, ale nenazve ho jistě můj Bratr“. Ve společnosti, jež ztratila křesťanský smysl Bolesti tak úplně, že Bolest nenávidí jako nic jiného na světě, je správné, aby chudý zaujal místo po boku miliardářově, poněvadž napříště náležejí oba tomu Světu, za nějž Kristus odepřel prosit – ať si tomu říkají co chtějí hrdí seminární demokraté, kteří až do věku úplné senilnosti nepřestanou vidět svět tak, jak se kdysi jevil jejich představám předčasně dospělých venkovánků, v rudých a zlatých barvách kdesi zahlédnutého salonu, jako jeviště všech necudností, kde prima páni, zpitíšampaňským, štípají do stehen markýzy!

Ach! ta stehna markýz! A nejenom ta, nýbrž ještě všechna ostatní, mladá i stará, čistá i zhanobená, jediná nesmírná oblast neurčitě fosforeskující, nehybná nad horizontem, zarudlé ovzduší nestoudně se tetelící, nepřístupné, na něž dobrý abbé Betléhem útočí minutu co minutu strašlivým vytím, jež končí decrescendo zaúpěním tak žalostným, že to vyrve povzdech i zdřímnuvší svíčkové bábě... Ďábelské dobrodružství! Už víc než sto let ta jediná věc, kterou naši předkové přece také znali, připoutává k sobě jediné všechno snažení Křesťanstva jako věrného panoše. Celý svět může soustavně a cynicky pracovat, aby se obešel bez Boha, připravovat s divokou energií, jejíž zdroje zůstávají tajemstvím, příchod nové formy barbarství proti které už pravděpodobně nebude léku, poněvadž bude mít svůj zákon a řád a prostředky dosti mocné, aby uložila tisícům otroků přísně biologickou kázeň úlu nebo termitího hnízda a tato opravdu zázračná proměna společnosti, proniklé ještě včera křesťanstvím až do morku kostí, se odehrává téměř nepozorována před očima značné části kněžstva, kdysi slavného, dnes zkaženého stoletím neupřímné politiky, znamenané křiklavými ústupy a potměšilými odvetami – kněžstva, jehož lehkověrná ješitnost roste úměrně utrpěným ponížením. Ta nesmírně důležitá skutečnost, která už dávno před Drumontem neunikla Balzacovi, postupné snižování moci států ve prospěch anonymních sil Průmyslu a Banky, toto triumfální nastolení Peněz, jež zvrací řád lidských hodnot a uvádí v nebezpečí všechny podstatné složky naší civilisace, se odehrálo před jejich očima a oni vážně potřásali hlavami nebo mluvili o něčem jiném. I válka byla jejich přičiněním redukována na jev podobný neštovičné epidemií nebo choleře, po jehož příčinách povolané úřady ještě stále pátrají. Vystřídali v jednom století postupně všechny režimy, všechny strany a všechny společenské třídy s pokladničkou na almužny v ruce a je jim napříště nemožno, aby se dostali z banálností, aniž nebezpečně narazili na naposled přišlou z Mocnosti, na tu Demokracii, kterou stále ještě zbožně definují jako „vládu lidu nad lidem“, tak jak je psáno v sulpiciánských příručkách, vydaných kolem r. 1848 úctyhodným domem Mame.

(Z knihy Postrach dobře smýšlejících, pro revue Řád přeložil J. Franc)

Pokračování brzy.

Odkazy na další části textu G. Bernanose u nás:

Dejte si změnit titul občana...

Evropané! Evropané!

Další informace

Glosy

  • Kudy z nudy?

    Potíž je v tom, že nevíme opravdu nic. Jistě, snažíme se pochopit, nahlédnout hlouběji do problémů, do výbojů si troufáme na mnohý způsob, skutečností ovšem zůstává, že jsme zoufale nevědomí o...

  • Projev jak ze slučovacího sjezdu ANO, KSČM a části ČSSD

    Žít svobodně ve svobodné společnosti by měl být úplný základ naší existence. Svoboda je nedělitelná, ta buď je, anebo není. Auto může jet na půl plynu, ale půl svobody a půl nesvobody již svobodou...

  • Kam se to řítíme? Viděno z Ameriky

    Jsem na druhé straně zeměkoule a přemýšlím, někdy jako romantik, někdy cynik, ale také jako optimista (u vás se říká „sluníčkář“), jak to s námi na této ze­mičce dopadá. V roce 1975 jsem se...

  • Nemáme architekturu, jenom „konstrukce“

    Mně by vlastně ani v zásadě nevadilo, kdyby se tu a tam bouralo něco historicky cenného (s logickým omezením samozřejmě), ale vadí mi, že dnešní doba není schopna ničím adekvátně cenným to...

  • Kavárna POTMĚ s nevidomými kavárníky vyráží na turné po Česku

    Unikátní mobilní Kavárna POTMĚ, ve které obsluhují nevidomí kavárníci na palubě zatemněného autobusu, zaparkuje už v sobotu v sobotu 19. května před budovou Českého rozhlasu na Vinohradské ulici v...

  • Potřebujeme idejí,

    živých a velikých idejí a nebudeme malí (TGM) Cituji z článku prof. Dvořákové Myslet kriticky a v souvislostech, který vyšel v posledních Listech: „…Chci upozornit na zajímavý přístup k uchopení...

  • Koprofil v demisi na postu ministra kultury

    Reakce na reakci D. Bartoně[1] na článek J. Čulíka v Britských listech o grantové komisi ministerstva kultury.[2] Půjčit a přečíst si Obratník raka počátkem sedmdesátých let, ještě k tomu ve...

  • Rehabilitace Vlasovců?

    Foldyna se Semelovou oslavili tradičně 7.5., s obchodními dealery firmy Harley & Davidson pro Asii, osvobození Prahy armádou generála Vlasova. Symbolicky vykonali tryznu za padlé Vlasovce na...

Další informace

Nový život výstav

    krizek

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big