TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
agresor
Výřez z nášivky 527 cvičné stíhací perutě "Agresoři". Wikimedia Commons.

Agresor

Agresorem se rozumí ten, kdo je viníkem války. Dějiny znají agresorů řadu. Jen v posledním století si vzpomeneme na několik nepochybných. Hitler, například. Nebo Saddám. To byli agresoři par excellence, k jakým se málokdo snaží přirovnat. Nepotřebujeme ani Hegela, abychom se mohli podílet na známém pořekadle, že dějiny píší vítězové. Pokud tomu tak je, a nic nenasvědčuje opaku, pak je tedy pochopitelné jednak to, že se hovoří například o americké agresi ve Vietnamu. Američané tam zkrátka prohráli. Stejně tak se má obecně za to, že První světovou válku rozpoutala německá rozpínavost, ačkoliv skutečnost je taková, že to byla Francie a Británie, kdo vyhlásil válku Německu a ne naopak. Ona se nám taky už dost mísí s tou druhou válkou. Agresorů je zkrátka mnoho a různí agresoři se liší měřítkem agrese. Amerika byla agresorem ve Vietnamu, ale ne ve Studené válce a ve větším měřítku byla její malá vietnamská agrese součástí série zadržovacích válek, které měly za cíl zastavit agresi sovětskou. Takže nakonec z toho USA vyšly dobře. Meta-agresorem ve Vietnamu byl SSSR.

Status agresora může být buďto znám až na základě výsledku, tedy podle toho, kdo válku vyhraje, jako v případě Vietnamu, za který si Američané vysloužili ono renomé ve chvíli, kdy se jim tam přestalo dařit (hlavně ve Francii, protože Francouzi nejlépe věděli, jak se ve Vietnamu pozná agresor). V jiných případech se ale stává, že je agresor znám okamžitě. Tak například když Hitler přepadl Polsko, jednalo se nepochybně o akt agrese. Stejně jako dříve, když Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, ač důvody k jejímu vyhlášení byly přesně tytéž, jako pozdější důvod americké invaze do Afghánistánu – Srbsko odmítlo vydat teroristy. To ale agrese nebyla, šlo naopak o obranu včetně uplatnění Washingtonské smlouvy. Agresorem byl Afghánistán, konkrétně Taliban. Hitler je ovšem symbolem agresora vůbec, když dokázal vytvořit o tomto svém statutu konsensus mezi USA a SSSR.

Jestliže dějiny píší vítězové a pokud je tomu tak, že status agresora znají i současné dějiny, pak logickým závěrem takového vzorce je, že agresorem v současnosti je ten, kdo válku prohraje. Protože je důležité měřitko, zaměřme se na něj v případě Putinova Ruska. V měřítku Krymu a východní Ukrajiny si Rusko nárokuje právo na vojenský zásah tím, že tamní ruská populace je prý ohrožena jakousi možnou agresí ze strany jakýchsi prý se tam vyskytujících nacionalistů. Měřítko, do kterého chce Kreml věc stavět, je tedy měřítkem místního rozbroje. Zbytek světa naopak považuje to, co se děje, za akt ruské agrese nejen proti Ukrajině, ale proti mezinárodnímu právu, na kterém stojí OSN a celé pohitlerovské uspořádání světa. Měřítko se tedy liší. I kdyby někdo mimo Kreml věřil, že Rusové chtějí bránit agresi nacionalistů na Krymu, nic to nemění na tom, že svět chce zabránit ruské agresi na zeměkouli.

Podobností s Hitlerem není málo. Co se Putinovi již podařilo je například nasazení vojáků bez označení příslušnosti. Úplně to samé udělal Hitler, když se Němci v přestrojení vydávali za Poláky, aby pak nacistická propaganda mohla tvrdit, že Německo odpovídá na chystanou polskou agresi. To, že se Hitler oháněl údajnou připravovanou polskou agresí mu moc nepomohlo. Že je agresorem Německo bylo už v tu chvíli každému jasné (i když Rusku se to ještě docela hodilo). Tím ale věc nekončí. Čeho především Hitler dosáhl, ač až o něco později, byl konsensus mezi budoucími světovými mocnostmi – USA a SSSR – na tom, že agresorem je on a jeho kumpáni. G7 už se dnes rozhodla, že je zase G7 a ne G8. Teď si počkejme na konsensus mezi USA a Čínou. Pak už to bude jasné i Putinovi.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Spalovač trenýrek se mýlí

    Petr Havlík

    Společnost, kde „nejhlasitější“ formou komunikace je mlčení mlčící většiny, již není demokracií. Základním předpokladem plnohodnotné demokracie je totiž otevřený prostor pro svobodnou diskusi....

  • Červené trenky v Bílině

    Veronika Vendlová

    Úryvek z textu Veroniky Vendlové, členky iniciativy „Společně to dáme“. Jde o reportáž z protestu této iniciativy proti prezidentu Zemanovi v Bílině. Vybraný text je ze závěru článku, kdy jsou oponenti...

  • Tajemstvím smíření je vzpomínka

    Michal Kadleček

    Mohlo by se zdát, že zbytečně vytahuji věci zapomenuté, nebo dokonce promlčené. Jenže česká xenofobie, předsudky a komplexy stejně jako občasná nepodložená halasná namyšlenost a hysterické reakce...

  • Pomník Milady Horákové

    Redakce Přítomnosti

    V roce 2015 byl díky finanční pomoci Nadačního fondu Stránský odhalen na pražském Pětikostelním náměstí pomník Milady Horákové. V místech mezi Senátem a Poslaneckou sněmovnou připomíná boj proti totalitě....

  • Urážka státu do hlavy

    Martin Jan Stránský

    Vydavatel Přítomnosti Martin Jan Stránský komentuje pohoršení, které svým textem vzbudil v několika čtenářích, těmito slovy:  Moje poslední glosa,[1] která souvisela s první,[2] naštěstí splnila mé...

  • Pan Žáček je možná trochu cvok, ale je to cvok hezký!

    Jan Cigler

    Lidé si ovšem rozhodně nechtějí kazit dojem o konopí nějakými mozoly, když mohou lenošit s brčkem ve stínu věkovité lípy a smát se jako „normální šílenci“... I tak je pan Žáček inspirativní. Třeba...

  • Učešte mi uši

    David Bartoň

    V době, kdy je lidské slovo vzácné, mi zní až neuvěřitelně inspirativně, co pověděl A. Mitrofanovovi jeden z hrdých Rusů a nemnoha přátel naší země Viktor Fajnberg[1]: „Jste-li v bezvýchodné...

  • Lid může hýkat, konečně se zbavil elit

    Jaroslav Erik Frič

    Od své nominace (nevím, kým vůbec podané) na Cenu Magnesia Litera za mé „blogové“ psaní v loňském roce a která se předává pod egidou pro mne zcela nepřijatelných sponzorů, jsem se distancoval...

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big