TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
fasista-na-hrade
Odd Nerdrum. Hepatitis. 1996–1997. Výřez. wikiart.org

Fašista na Hradě

Místo Pravda vítězí – Na lůzu hrůzu.

Doba samostatného česko-slovenského státu po roce 1918, která navázala na všestranný rozvoj českých zemí v rakousko-uherské monarchii, především od poslední čtvrtiny 19. století, znamenala periodu, na kterou mohou být Češi právem hrdí. Přes všechny průšvihy, korupční skandály, malost poměrů, politiky a veřejného života, odolala první republika volání dobových sirén, které zrodila apokalypsa 1. sv. války a umocnila je velká hospodářské krize přelomu 20. a 30. let, která proletarizovala značnou část čs. veřejnosti. 

I když následný úder 2. sv. války už česká společnost neustála, po listopadu 1989 jsme mohli – také díky intermezzu pražského jara – na co navázat. Od určité doby se étos, založený na lidské svobodě, ekonomické a politické pluralitě, právním státě a odmítnutí autoritářství všech podob, který se 17. listopadu 1989 zdál zvítězit, rozpadá a společnost, uhranutá snad mocí, bohatstvím, autoritářstvím, jako kdyby rezignovala na zdravou reflexi svobodné společnosti, založené na kontrole a vyvažování moci, která odmítá jednoduchá populistická řešení a národní spasitele.

Společnost zhrubla, zcyničtěla a přestaly jí vadit věci, které byly ještě nedávno nemyslitelné. Společenské klima už neovlivňují osoby úctyhodné, které své přesvědčení a osobní integritu osvědčily v době nesvobody. Místo nich jsou za společensky přijatelné brány persony s pochybnou minulostí i přítomností, konjunkturalisté a kariéristé, jejichž „přesvědčení“ se mění s momentální situací, bývalí komunisté a agenti StB, s kontakty na nejrůznější existence, včetně různých veksláků, které mají vazby k podsvětí i do nejvyšších pater české politiky.

Mafie

Na pohřeb nejmladšího Kočky z klanu pražských kolotočářů, který zabil otce tří malých dětí a kvůli jehož pohřbu pražský magistrát uzavřel na hodiny jednu z hlavních pražských ulic, se sjely černé limuzíny se značkami jako 5A5 5555, z kterých vylezli pokérovaní týpci v černých kožených sakách a kalhotách se zlatými řetězy kolem krku a zápěstí. Mezi nimi s ohromným pugetem i poradce Miloše Zemana Martin Nejedlý, na jehož smartphonu se skví portrét ruského prezidenta Putina coby patrona jednoho z nejbližších spolupracovníků českého prezidenta – svět, který vypadá jako z nějaké parodie na ruskou mafii, má přímou vazbu na Pražský hrad.

Před očima celé české veřejnosti si Hrad okupovala a bezpečnostními zátarasy obehnala mafie, která za peníze daňových poplatníků využívá celou zahraničněpolitickou i vnitropolitickou hradní agendu a jeho PR, a na prvním místě osobu prezidenta Miloše Zemana – k podpoře, krytí a prosazování svého soukromého byznysu, který ovšem vydává za hájení národních zájmů České republiky. Pražský hrad si zprivatizovali lidé, o jejichž minulosti nic nevíme (Nejedlý), nebo kteří nemají bezpečnostní prověrku (Mynář).

Prezident, který byl na Hrad dosazen s pomocí ruských peněz (viz strojírenský podnik Adast na jižní Moravě, který ovládá právník z okolí Putina, napojený na ruskou státně-bezpečnostní kliku, která část zisku z obchodu s ruským nerostným bohatstvím deponuje v zahraničí, včetně investic do různých podniků, extremistických stran, webů, politiků…), v jejich režii vytváří zahraničně-politický obraz České republiky. Postavení země, která měla ještě nedávno ve světě – především díky svému prvnímu polistopadovému prezidentu Václavu Havlovi – nebývalý kredit, neúměrný jejímu významu a zásluhám, Zeman systematicky destruuje. Českou republiku představuje zahraničí jako nespolehlivého partnera – postkomunistickou zemi ovládanou oligarchy a protkanou klientelistickými vazbami ještě z doby KSČ a StB, jejíž občanstvo mentálně stále tkví za fyzicky neviditelnou železnou oponou spolu s Polskem a Maďarskem a má blíž k ruskému autoritářskému režimu než k západní liberální demokracii.

Hysterie a nenávist

Nejlépe je to vidět na hysterii, vydatně podporované z Hradu, která se zvedla s imigrantskou krizí v zemích bývalého východního bloku, ač nebyly – nebo právě proto – s imigrantskou vlnou – kromě Maďarska a zemí Balkánu – vůbec konfrontovány. Místo, aby se tento jistě veliký problém dělně a odpovědně řešil ve spolupráci s ostatními zeměmi Evropy, začali jsme – popichováni politickými hajzlíky, kteří zavětřili strach ve společnosti – hysterčit a vidět se v bezpečí za ostnatými ploty. Za těmi ovšem jsme, respektive nepřestali jsme být, mentálně. Přesně tam, kde nás chce mít mafie, která své privátní zájmy dokáže české veřejnosti prodat jako starost o národní zájmy – tedy jako vystrašené, všeho nezvyklého a nového se lekající stádo, které je lehce manipulovatelné a ovladatelné.

Česká společnost, jejíž hodnotovou orientaci z podstatné části dodnes ovlivňuje zdánlivě poklidné bezčasí Husákovy normalizace, založené na všeobecně sdílené amorálnosti, se v tom ukazuje jako nedospělý pubescent, který má velká ramena, ale přitom nedokáže čelit sebemenší výzvě, odmítá nést za cokoli odpovědnost, za všechno mohou ti druzí, ať to byl rok 1938, 1948, nebo 1968.

Co se týká neschopnosti rozlišit nebezpečí, přistupovat k problémům s vědomím, že právní stát není pro srandu králíkům, ale že to je věc, která je prospěšná pro všechny, jako kdybychom se vraceli do roku 1945, jen s jedním podstatným rozdílem: v roce 1945 (respektive ve volbách v roce 1946) byla česká společnost (situace na Slovensku byla v mnoha ohledech jiná) ovlivněna čerstvým zážitkem válečné apokalypsy, kdy byla ohrožena samotná existence národa, zatímco dnes jsme suverénní stát, žijeme uprostřed míru a blahobytu, o kterém se předešlým generacím ani nesnilo, jsme obklopeni přáteli, a o tom, co jsme, co budeme nebo nebudeme, kam směřujeme, si rozhodujeme výlučně sami.

V současnosti nejsme ohroženi islámem, jak se nám snaží namluvit populisté, aby nás pak mohli před strašidly „ochránit“. Dnes jsme bezprostředně ohroženi fašismem – jeho emočním anticivilisačním nábojem, který přirozenou lidskou obavu z cizího, nového, jiného… přetavuje v nenávist a iracionální odpor ke všem vyvažujícím a zmírňujícím institucím – parlamentu, klasickým stranám, klasickým médiím, nezávislému soudnictví, stejně jako v pohrdání jakýmikoliv vyššími hodnotami, které kladou nároky na lidské chování.

Zeman a jeho extremisté

Výše uvedené je agenda Okamurovy nahnědlé SPD, stejně jako komunistů. Obě extremistické strany podporuje prezident Zeman. Výroční zpráva práva BIS o extremismu musela být na základě intervence Hradu přepracována, protože je podle něj „naprosto nepřijatelné“ zařazení parlamentní SPD do zprávy o politickém extremismu. V prosinci loňského roku navštívil Zeman sjezd SPD, kde světu sdělil: „My nejsme lůza, my jsme lid“ – ein Volk, ein Reich, ein Führer.

Na výročí sametové revoluce 17. listopadu 2015 vystoupil Zeman na Albertově spolu s otevřeně xenofobním hnutím Konvičkovci, kteří se proslavili imitací teroristického útoku islamistů na turisty na Staroměstském náměstí. Podobně Zeman jako první polistopadový prezident navštívil sjezd komunistů.

Zeman nejen brání Putinovo Rusko, ale veřejně vystupuje, doma i v zahraničí, jako jeho advokát – de facto proti zájmům České republiky. Z Číny, kterou dává světu za vzor, má dokonce poradce, ač je to bezpochyby zrůdný režim, který v provincii Sin-ťiang vězní statisíce lidí z národní menšiny Ujgurů v koncentračních táborech, které mají podle všeho mnohé rysy nacistických vyhlazovacích táborů – podle posledních zpráv čínští komunisté budují v provincii devět velkých krematorií. Čínský systém koncentráků je snad ještě zrůdnější v tom, že komunisté při něm kombinují vraždění s byznysem – tělesné orgány zavražděných jsou jako na jatkách rozprodávány.

Fašistické emoce bez hranic

Přesvědčení, že lidská a občanská práva a instituce, která je zajišťují, poutají či omezují to, co lidé skutečně chtějí, je fašistický drajv, který nemusí být vůbec rudé nebo hnědé provenience, nějak ideologicky podložen, ba právě naopak: fašismus je způsob vlády – antivlády, který je čistou vůlí či zvůlí a jako takový není ničím omezen, ani ideologií, která je jen omáčka pro fajnšmekry. To, co je určující, jsou vzbouřené emoce, na prvním místě strach a nenávist. Komunisté na dlouhá desetiletí nevyhráli s Marxovým Kapitálem v ruce, ale s hlásáním a bezohledným prosazováním třídní nenávisti.

Fašismus záměrně zpochybňuje všechny hodnoty a hlásá antihodnoty. Přesně to se řine ze sociálních sítí, vlna, na které Zeman, Orbán, Le Pen… surfují jako na tom, co je to pravé lidové – na rozdíl od „berlínské kavárny“, jak nacisté nadávali německým svobodomyslným intelektuálům, představujíce je jako antinárodní element, odtržený od lidových mas, což současný český prezident jen kopíruje.

Mussolini na Hradě

Urážení všeho, co si zachovalo lidskou důstojnost, spílání všemu, co má nějakou tvář, výsměch slušnosti a toleranci, jak tyhle lidské typy geniálně ztvárnil Bosch na svých scénách z pašijí, Zeman odkoukal od Mussoliniho, který rovněž vzešel z levice (mimo jiné napsal monografii o Janu Husovi – na něco podobného se ovšem duševně líný Zeman nezmohl), aby ji pak – stejně jako Zeman – bodl nůž do zad a spojil se s nacionalisty. Mussolini hlásal, že fašismus není světonázor, ale čin, který je zbavený všeho kulturního, náboženského či filosofického balastu, id est „římské kavárny“. Je to de facto Mussolini (Zeman etc.) sám – určený jen vlastním velikášstvím a narcismem.

Proti myšlenkově upadlému světu liberálních demokracií Mussolini představoval fašismus jako duchovní revoltu, která je „přímým výrazem lidu“: „Itálie je proletářským národem a musí se semknout do jedné korporace v boji s kapitalistickými národy, které ji okrádají,“ tvrdil duce podobně, jak to dnes činí Orbán, přičemž za „kapitalistické národy“ je třeba si dosadit západní liberální demokracie. Proti nim stály „proletářské národy“ – tehdy fašistická Itálie, nacistické Německo a bolševický Sovětský svaz. Zeman se stejně jako Mussolini obrací na proletáře. Není sám. „Proletářská“ internacionála (proti „kavárně“, tedy proti schopnosti kriticky myslet a posuzovat věci, rozlišovat je na základě nějakého hodnotového ukotvení, vzdělání, zkušenosti) se dnes ozývá ze všech koutů Evropy, opět dirigovaná jako ve 30. letech moskevskou „Kominternou“, která k šíření antihodnot majících rozložit jakýkoli smysluplný diskurs, využívá sociálních sítí.

Oslabit a vyšachovat instituce

Základem demokracie, právního státu, je Ústava a instituce, které Ústava zakládá. Zeman je vždy připraven Ústavu obejít a proti institucím – Ústavnímu soudu, Senátu, nezávislému soudnictví, policii, atd. atp., intrikovat a poštvat proti nim veřejné mínění, pokud se nechovají dostatečně loajálně a jemu po vůli.

Hlava státu by nás měla před světem reprezentovat jako kulturní národ, který je tisíc let součástí západní, latinské Evropy. Zeman nás světu představuje jako nesvéprávnou, egoistickou, entitu, která nectí sebemenší hodnoty, myslí jen sama na sebe, od druhých jen bere, ale sama nic nedává (Evropská unie je podle Zemana dobrá jen k tomu, že nám dává víc, než my na její fungování přispíváme).

Zeman je schopen říct, podpořit, či naopak zavrhnout prakticky cokoli, kdykoliv, jakkoliv, co je ve shodě se záměry a cíli jeho chlebodárců, anebo co zrovna konvenuje jeho mstivé povaze, která má psychopatické rozměry – že někdo někdy Zemanovi šlápl na nohu, si prezident pamatuje po desetiletí.

Ve snaze o destrukci liberálního řádu podporuje extremisty, napadá demokraty, permanentně útočí na média, která jsou k němu kritická, a podporuje dezinformační weby, jako jsou Parlamentní listy, které jsou tuzemskou vlajkovou lodí fašizující spodiny, spílající Západu a velebící Putinův autoritářský režim.

Vše, co Zeman hlásá, zastává, podporuje, už tady mnohokrát v dějinách 20. století v různých variantách bylo – za 2. republiky, za protektorátu, po květnu 1945 a únoru 1948, po srpnu 1968 – a vždy to bylo v ostrém rozporu s českými národními zájmy, pokud za ně bereme hodnoty, které se utvářely po tisíciletí v rámci latinské Evropy, ať už v českém království, nebo za první republiky. Nepoučitelná a nepoučená české veřejnost je ovšem zřejmě odsouzena k tomu opakovat stejné chyby stále dokola, až do úplného vyprázdnění pojmu češství.

Stoleté narozeniny

V době 100. výročí narození této republiky zemi reprezentuje loutka v rukách proruské mafie, duševně pochroumaný člověk, který pohrdá vlastním národem a republiku má za rukojmí pro své nenávistné psychopatické emoce, vycházející z jeho mstivé, zlé povahy.

Republiku pak řídí trestně stíhaná osoba, která kdysi vstoupila do KSČ, protože mu to poradila maminka, že by to bylo dobré pro jeho kariéru – na výhodnost spolupráce s komunistickou rozvědkou už zřejmě Babiš přišel sám. Šéf Hnutí ANO se dostal k moci pomocí sloganu, že všici kradnú, ačkoli sám nikdy nevysvětlil původ svého pohádkového bohatství.

Česká republika jako svéprávná, suverénní země, bohatý desetimilionový národ s tisíciletou kulturní a státní tradicí, reprezentovaná Milošem Zemanem a řízená premiérem Andrejem Babišem klesla na samé dno své dosavadní existence odmítnutím 50 sirotků (!) z války sužované Sýrie jen kvůli tomu, že by si to mohl někdo v hystericky vybuzené protiimigrační náladě vykládat špatně. Česká republika LP 2018, vpředvečer jejích stoletých narozenin …

Situace je opravdu vážná. Český národ se po třiceti letech existence svobodné a otevřené společnosti ocitl na rozcestí. Pokud se občanská společnost nepozvedne a nezačne se bránit, na dlouhá desetiletí přijde vniveč vše dobré, co zde bylo po listopadu 89 vybudováno, a vše zlé se s novou silou vyvalí ven z kanálů – v politice, v kultuře a nakonec i v ekonomice. Probuďme se!

Bybylonrevue.cz.

30 10 2018

Odd Nerdrum. Hepatitis. 1996–1997. wikiart.org

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1