TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
brexit-a-czexit
J. M. W. Turner. The Shipwreck. 1805. Výřez. wikiart.org

Brexit a Czexit

Vyhroceně nevstřícný přístup EU vůči Britům – varování všem.

Pravidelně čtu britský tisk. Jednak jsem nenapravitelný anglofil a za druhé mi tamní žurnalistika dokořán otevírá okno do světa tam, kde česká žurnalistika drží jen na škvíru (což je na jiné povídání). Některá britská vnitropolitická a společenská témata pochopitelně sleduji jen velmi okrajově, poněvadž bych tam k jejich pochopení musel žít – dávno mi nic neříkají různá jména i kontextové souvislosti. Co ale sleduji s velkou pozorností je Brexit. Jednak pro věc samotnou, jelikož je to evropské politikum prvého řádu, ale i s ohledem na naši zemi, kde se stále množí hlasy podporující referendum o vystoupení z EU. Rozhodl jsem se proto předložit článek o nesmírně složitém odchodu Velké Británie z EU. Text je proto poměrně dlouhý, ale je to nezbytné proto, abych mohl na britské zkušenosti ukázat na neuvěřitelné těžkosti, které by nás čekaly, kdyby se ten idiotský nápad na konání referenda o našem setrvání v EU prosadil, a my případně museli unii opustit.

Již teď ale mohu předeslat, že po přečtení jednoho každého článku, který se Brexitem zabývá, mám šílenou chuť sehnat si někde štos britských novin a zavítat s ním do sídla rádoby think-tanku Institutu Václava Klause. A tam jednoho každého, kdo se tam kromě vrátného pohybuje, vzít tím balíkem výtisků přes hlavu. Pak bych šel to samé udělat do sídla SPD. A to přesto, že by se tam stejně nikomu v hlavě nerozsvítilo a že sám na unii vidím tisíc a jednu chybu. Ale už jen ta představa je úlevná.

Základní fakta o Brexitu

29. března 2017 vláda Jejího veličenstva nechala na základě výsledků hlasování o Brexitu z června 2016 (51,9 vs. 48,1%) vstoupit platnost článek 50 Smlouvy o evropské unii, kterým zahájila proces vystoupení Velké Británie z EU. Daný smluvní článek určuje, že za dva roky od jeho vyhlášení země, která jej spustila v účinnost, opustí Evropskou unii. To znamená, že úderem půlnoci SEČ 29. 3. 2019 přestane být Británie členskou zemí EU, pokud se obě smluvní strany nedohodnou jinak.[1] Do vypršení této lhůty zbývá tedy 7 měsíců, což by se mohlo zdát dost dlouho, ovšem vzhledem k tomu, že se za předchozí téměř rok a půl Spojené království (dále také UK od United Kingdom) a unie nedohodly ale vůbec na ničem, je to zoufale málo času.

Stále zřetelněji se tak rýsuje, že vyjednat podmínky odchodu za tak krátkou dobu nebude možné stihnout. Zde jsou pak tři možnosti. První je, že se po souhlasu obou stran se lhůta pro odchod prodlouží, čímž by se získal drahocenný čas k dokončení jednání. Druhý scénář je, že přes všechny obavy se nakonec shody dosáhne, což by znamenalo poklidný a řízený „rozvod“ (tzv. „soft“ Brexit). Nejhorší variantou pro všechny zúčastněné, ale pro Brity dle mého soudu daleko více, je rozchod bez jakékoliv doprovodné dohody (tj. „hard“ Brexit).

„Bílé papíry“ z Chequers

V první půli srpna se zdálo, že premiérka Theresa Mayová z Konzervativní strany (toryové) bude mít ne vyhráno, ale na chvíli klid. Konzervativci jsou už dlouho rozděleni do dvou nesmiřitelných křídel podle postojů k EU. Reprezentantem jednoho je tzv. „Brexiter“, tedy zastánce co možná největší odluky od EU, kdežto „Remainer“ (od remain – zůstat, setrvat) naopak usiluje o zachování co nejširší provázanosti a harmonizace zákonů, pravidel a nařízení s těmi unijními.

Mezi těmito dvěma názorovými proudy se podařilo vyjednat tzv. dohody z Chequers, podle názvu letního sídla britských premiérů, kde se rokování konala. Posléze byla tato dohoda rozpracována do 104 stránkového dokumentu zvaného „white papers“ (neboli „bílé papíry“). Název pro mě v sobě skrývá skrytou ironii, poněvadž dost kapitol zpracovává opravdu vágně. Na druhou stranu nebylo zhruba za týden možné vytvořit jízdní řád, který by do detailu pokrýval vše od rybolovu, přes legislativu nebo podporu zemědělců až po nová migrační pravidla. (Nejpodrobněji se obsahu věnoval The Guardian, odkud jsou následující informace převzaty.[2])

Čím se „bílé papíry“ nejpodrobněji zabývají, je pohyb zboží mezi UK a Evropskou unií. Britové navrhují vytvořit kombinovanou celní zónu, v níž pro své zboží určené do unie uplatní pravidla a tarify platné v unii, a se zbožím z EU se obecně bude na hranicích zacházet jako by přicházelo odkudkoliv. Pokud by se věc nastavila pouze takto, žádná kombinovaná zóna by to nebyla. Ovšem ve chvíli, kdy zboží prokazatelně doputuje k britskému příjemci, úřady vrátí rozdíl vzniklý celním doplatkem, přičemž bude uplatněno to z obou cel – britského či unijního – které je nižší. Člověk nemusí být expert, aby nahlédl děsivou administrativní náročnost celého procesu.

Služby jsou řešeny odděleně a značně neurčitě, když mají být „založeny principech mezinárodního obchodu s precedentem ve stávajících standardech EU“. To je totiž dlouhodobý kámen úrazu. Londýn je spolu s New Yorkem ústředním obchodním centrem západního světa. Britové proto mají strach, aby se finančních služeb londýnské City (a všech ostatních obecně) odchod z EU dotkl co nejméně.

Stejně povšechně je formulována pasáž věnovaná legislativě a soudnictví. „White papers“ sice konstatují, že rozhodnutí britského parlamentu a soudů jsou suverénní, že bude ale vyvíjena snaha o maximální sladění s EU. Co si pod tím představit? Zatím asi jen budoucí britské vnitropolitické třenice.

Nakonec prozatím bez konkrétních informací skončily 2,2 milióny Britů, kteří žijí v zemích Evropské unie, stejně jako 3,8 mil. občanů ze zemí EU, kteří žijí v UK. Jediné, co je jasné, že nad migrací si Britové budou osobovat absolutní kontrolu, přičemž reciproční unijní opatření se dají s jistotou očekávat. Zruší se tedy volný pohyb osob, takže oněch 6 mil. lidí čekají nepříjemnosti – pokud to budou jen úřední formality a nebudou se muset (zvláště z Británie) stěhovat, dopadne to ještě dobře.

Britové deklarují, že nechtějí chtít jen vyzobávat třešničky, ale s příslušnými výhodami se podřizovat i souvisejícím závazkům. Nadto jsou ochotni zaplatit tzv. „divorce bill“, tedy jakési odstupné v rozvodovém řízení, jehož výška je určena plusy a mínusy, které Británie ve vztahu k EU má. Pro tuto chvíli je stanovena na 43 miliard liber – jistěže ve splátkách rozložených na dekády (poslední informace, kterou jsem o tom našel, hovořila o tom, že by období splácení mělo trvat 45 let[3]).

Theresa Mayová mezi třemi mlýnskými kameny

Ještě ale poslední prázdninový víkend 20 poslanců z tvrdého jádra „brexitýrů“ v memorandu vyhlásili, že se budou snažit o to, aby parlament chequerský kompromis madam Mayové neschválil. Premiérka je tak v neustálé mlýnici mezi dvěma křídly své strany, aby ji zvenku doslova drtila unie. Poslední útok zastánců „hard“ Brexitu, z jejichž revolt se stal už kolorit, ale odrazila s klidem, že tato frakce nikdy nemůže získat pro svůj postoj parlamentní většinu a že plán z Chequers parlamentem projde.[4] Pokud však skutečně ano, tak to ovšem bude dle toho, co jsem vysledoval, jen o tenký fous.

V této situaci má paní Mayová jediné štěstí, že opozice je takřka neškodná zejména díky osobě předsedy labouristů Jeremyho Corbyna, kterého si pro jeho značně fosilní socialistické ideje a program většina Britů 21. století nedokáže jako premiéra vůbec představit. Při všech potížích toryů s Brexitem by je zkonsolidovaná opozice s rozumným, moderním lídrem schlamstla jak malinu.

Sebezáchovná unijní tvrdost je výstrahou pro ostatní

Už jen jmenování Michela Barniera, tedy Francouze, svým hlavním vyjednavačem EU, se nedá interpretovat jinak než jako provokace, když britsko-francouzská rivalita je obecně známou věcí. A právě pan Barnier se hned první školní den nechal slyšet, že návrhy z Chequers jsou pro EU zcela nepřijatelné. Obvinil přitom madam Mayovou, že si její vláda chce z pomyslného koláče společného trhu vybírat jen kousky, které se jí hodí.[5]Což jako kolovrátek mele pořád. Upřímně řečeno nedovedu danou otázku nezaujatě a objektivně vyhodnotit. Prostě proto, že ji do detailu neznám. (Ostatně, jsem přesvědčen, že opak může v Evropě říci jen velmi málo lidí.) Co však vím, je to, že EU de facto nikdy sama nepřišla s něčím konstruktivním – pouze shazuje jeden britský návrh ze stolu za druhým.

Ale bryskní potopení „bílých papírů“ je už vážné. V tu chvíli již totiž „unijní jestřábi“ pánové Juncker (předseda Evropské komise – EK) a paní Mogheriniová (šéfka zahraničních vztahů EU) aj. věděli, že to je maximum, kam až premiérka Mayová ne chce, ale může zajít. Ta se totiž krátce předtím zavázala, že na další kompromisy již její vláda nepřistoupí.[6]To už je od unie sabotáž. Stačilo přeci říci: „Máme své výhrady, ale je to dobré východisko pro další jednání.“ Unie ale od začátku přistupovala k celé záležitosti tak, že Británie musí být za svou dezerci tvrdě potrestána a za odluku draze platit – politicky, obchodně a finančně – což má být vážným varováním pro všechny ostatní. Je třeba odložit růžové brýle a toto napříště brát jako drsnou politickou realitu.

Jednání o Brexitu nemilosrdně odkrývá unijní vady

Tady přichází má první výhrada vůči unii. Za vším je na sto honů cítit pan Juncker a spol., kteří ztratili úctu k demokratickému rozhodování o věcech veřejných. Není divu, když jsou unijní úřednická místa, zejména v klíčové EK obsazována s těžkým demokratickým deficitem. Takže místo toho, aby se EU britské vládě snažila vyjít alespoň trošičku vstříc při vědomí, že ta – vázána svrchovaným rozhodnutím svých občanů – nemůže jednat jinak, hází odluce od počátku ne klacky, ale pořádné klády do cesty.

Také má druhá námitka vůči funkčnímu nastavení souvisí s touto problematikou. Tvrdý protibritský kurz by unijní špičky nikdy nemohly samy o sobě nastavit bez přímé ingerence Německa. Francie už dlouho pouze předstírá, že svébytně dochází k souhlasu s německou politikou. Třebaže je kancléřka Merkelová z domova politicky pošramocená (též nedávnými událostmi v Chemnitzu), její slovo je v Bruselu nejsilnější. Pokud mi něco neuniklo, tak samotnou otázkou přístupu k Brexitu se zatím oficiálně nezabývala žádná unijní sešlost, což se má ale změnit už zanedlouho (viz dále).

Do určité míry lze naprosto negativistický postoj EU vůči Britům pochopit. Její představitelé hájí zájmy organizace, jejímiž jsou reprezentanty. A ano, evropský integrační proces má nevyčíslitelnou hodnotu, a obrana jeho jednoty je legitimní postoj. Nicméně toto vyhrocování situace se už ocitá spíše za hranou přípustných pravidel politické hry. Je tomu tak proto – a to je má třetí zásadní výhrada – že se postupně z hospodářského, a později politického projektu stala také neomarxistická ideologická záležitost. (Jak mj. dokázaly neuvěřitelné Junckerovy bláboly u odhalení Marxovy sochy.)

Naděje na obzoru? Ale kdeže, je tu přeci Německo s Francií

Na moment se zdálo, že s neúprosně tikajícími hodinami se EU probouzí z ideje o úplném zvalchování Spojeného království. Jevila se naděje, že už jako mnohokrát v historii by snad ideologie mohla být přes všechno to „bububu“ přivedena k rozumu ekonomickou realitou, když „tvrdý“ Brexit by poškodil i unii samotnou. Britská ekonomika je dle HDP pátou nejsilnější na světě, Londýn patří k největším globálním finančním centrům a obchodní výměna mezi EU a UK je v rámci unie největší. Ono ohrozit roční obchody za 615 miliard liber[7] není jen tak. Veškeré naděje na reflexi ekonomické reality a víra ve snahu o korektní politické jednání však vzaly za své na summitu EU 20. září v Salzburgu.

Premiérka Mayová přijela do Rakouska s vírou a nadějí, že rozum zvítězí a chequerský plán bude vzat jako východisko pro další postup. Odjížděla však těžce politicky poražená, kdy se de facto dostala před unijní tribunál, jehož zamítavý verdikt předem zformuloval německo-francouzský tandem. Přitom první den dvoudenního jednání dával určité naděje, když se skupina zemí vedená především Nizozemím a Belgií a podporovaná Donaldem Tuskem, předsedou Evropské rady, vyslovovala ve prospěch britského návrhu jako základu dalšího jednání. Ovšem druhý den už si Němci s Francouzi sjednali pořádek, přičemž zejména prezident Macron si dal záležet, aby madam Mayová byla nejen odmítnutá, ale i ponížená.[8], [9] A znovu, Němci s Francouzi neměli připravené protinávrhy. To už je politická zhovadilost s těžkými nedemokratickými rysy. Poslední nadějí na rozumné urovnání je totiž další summit už v polovině listopadu – pak už by se dohody nestihly v parlamentech schválit.

Czexit? Absolutní nesmysl a… zašlápli by nás jako švába

Ve vztahu k nám je nejprve potřeba říci, že Británie byla vždy euroskeptická. Takže svým způsobem může být odchod UK pro tvrdé integrační jádro jistou úlevou, zvláště když Brexit je zatím výjimkou.

Ovšem další dezertér, řekněme Česká republika, oproti Británii tak ekonomicky nicotná, by již byl brán jako potenciální spouštěč dominového efektu. Proto by náš případný odchod byl pro unii těžkou ranou; samozřejmě ne ekonomickou, ale politickou. Nemohli bychom tak očekávat nic jiného, než že s námi bude zameteno opravdu velmi, velmi drsně. Skutečně málokomu u nás dochází, jaké by jen z tohoto čistě politického faktu pro nás plynuly závažné důsledky.

Přes reflexi této skutečnosti mě hovory o tom, že nejsme svými vlastními pány, vždycky připadají právě tak směšné, jako nebezpečné. Zásadní atributy státní suverenity nám zůstávají plně v rukou – daně, rozpočet, obrana, bezpečnost, zahraniční politika atd. O tom všem rozhodujeme svébytně.  I ty neustále omílané migrační kvóty jsme prostě nepřijali. Ano, obecně je naše legislativa omezena dobrovolně přijatým závazkem učinit ji kompatibilní s unijní. Ovšem v řadě případů zůstává prostor činit tak s ohledem na naše lokální podmínky.  A navíc (ať si kdo chce, co chce, říká), speciálně pro nás, coby postkomunistickou zemi je jen dobrodiním to, že své zákonodárství slaďujeme s civilizovaným evropským standardem, byť někdy. A členství obecně nám přináší jen výhody – ekonomické, politické, finanční, pracovní, kulturní, edukační a akademické atd.

Při zatím naštěstí hypotetickém Czexitu  bychom se za prvé museli jako čistý příjemce evropských financí astronomicky zadlužit kvůli „rozvodovému poplatku“. Brexit odhalil takřka neviditelné nitky, jimiž jsou země EU provázány, a ty by byly zpřetrhány. Zahraniční firmy by od nás začaly houfně odcházet z obav z nových legislativních a daňových poměrů. Ostatně, nic moc je tady v globálně organizované ekonomice nedrží kromě přijatelně kvalifikovaných pracovních sil, které najdou leckde, a právě přístupu na společný evropský trh.  A samozřejmě ten bychom ztratili i my, což by se v naší proexportně nastavené ekonomice rovnalo hospodářské katastrofě; právě tam totiž míří neuvěřitelných 83,7 % našeho vývozu.[10] Ztráty pracovních míst se odhadují po statisících.[11]

Unijní projekt je jediný schopen udržet Evropu, tedy i nás, na geopolitické a globální ekonomické mapě. Proto je nutno jej vylepšovat, s odkazem na komunistickou minulost ideologicky korigovat (třeba v rámci společného postupu s V4), politicky se prosazovat manévrováním a handlováním, vzpírat se případným snahám o diktát hledáním ad hoc spojenců atd. (Vždyť např. schvalování rozpočtu vyžaduje plný konsensus členských zemí a jsou i další body, které lze využít pro prosazování vlastních zájmů.) Ale rozhodně neutíkat, zvlášť když je to směrem k propasti, která je velmi hluboká. 

Soudě dle britské reality by nás při rozhodnutí odejít čekaly přinejmenším dva roky vnitropolitické nestability, která by jen prohloubila marasmus, ve kterém se nacházíme nyní. A co je tom všem nejděsivější? Kdykoliv se to bude panu Babišovi hodit, může lusknutím prstu nynější vstřícný postoj ANO k unii změnit, a referendum spolu s SPD a komunisty hladce prosadit. Posíleny by mohly vyjít jen tyto strany plnící „přání lidu“. Přechod k „vládě jedné firmy“ by to už znamenalo téměř s jistotou. Členství v EU nás přeci jen – snad a do jisté míry – může uchránit před těmi nejhoršími výstřelky.

Češi dle květnového průzkumu Eurobarometru patří mezi nejvíce euroskeptické národy mezi členskými zeměmi. Sice se na 18 % snížil počet těch, kteří členství v EU považují za špatné, ovšem za dobré ho považuje pouhá třetina obyvatel.[12] Co z těchto výsledků vyčíst? Na nich samotných žádné predikce asi učinit nejde, ale s jejich pomocí lze usoudit, že případné referendum by jen znovu ukázalo, že naše společnost je velmi hluboce rozdělená přibližně na dvě stejné poloviny a výsledek by byl velmi těsný; stejně jako při volbě prezidenta a podobně jako u voleb do Poslanecké sněmovny.

Pak by už nezbývalo než doufat, poněvadž by se naše situace rovnala ruské ruletě s revolverem o dvou nábojových komorách. Občané by totiž neměli nejmenšího šajna, o čem všem vlastně hlasují.

24 9 2018 3

J. M. W. Turner. The Shipwreck. 1805. wikiart.org


[1] Wikipedie, 2018. Brexit: přístupno na https://en.wikipedia.org/wiki/Brexit

[2] Petr Walker, 2018. What's in the Brexit white paper? The Guardian, 12. 8. 2018: přístupno na https://www.theguardian.com/politics/2018/jul/12/whats-in-the-brexit-white-paper, The Guardian,

[3] Rob Merric, 2018. UK will be paying Brexit 'divorce bill' until 2064, says Treasury watchdog, The Independent 13. 4. 2018: přístupno na https://www.independent.co.uk/news/uk/politics/uk-brexit-divorce-bill-taxpayers-deadline-treasury-obr-office-budget-responsibility-a8253751.html

[4] BBC, 2018. Brexit: May vows no compromise with EU on Brexit plan, BBC 2. 9. 2018: přístupno na  https://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-45385421

[5] BBC, 2018. Michel Barnier 'strongly opposed' to May's Brexit plan, BBC 2. 9. 2018: přístupno na https://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-45389610

[6] Pippa Crerer, 2018. No 10 slaps down Boris Johnson over Chequers plan criticism, The Guardian 3. 9. 2018: přístupno na https://www.theguardian.com/politics/2018/sep/03/we-have-gone-into-battle-with-white-flag-fluttering-boris-attacks-mays-chequers-plan

[7] House of Commons Library, 2018. Statistics on UK-EU trade, House of Commons Library 31. 7. 2018: přístupno na https://researchbriefings.parliament.uk/ResearchBriefing/Summary/CBP-7851

[8] Oliver Wright, 2018. Salzburg summit: Theresa May’s Brexit plan opens rift among EU leaders. The Times, 20. 9. 2018: přístupno na https://www.thetimes.co.uk/edition/news/theresa-mays-brexit-plan-opens-rift-among-eu-leaders-jgflstb3x

[9] Oliver Wright, 2018. Brexiteers attack Theresa May’s closest advisers over EU humiliation. The Times, 21. 9. 2018: přístupno na https://www.thetimes.co.uk/edition/news/humiliation-for-theresa-may-as-eu-rejects-brexit-plan-btb6sln9j

[10] ČTK, 2018. ČSÚ: Český export loni dosáhl rekordních 4,2 bilionu korun, České noviny 5. 2. 2018: přístupno na https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/csu-cesky-export-loni-dosahl-rekordnich-4-2-bilionu-korun/1582028

[11] Ondřej Houska, 2017. Češi v Evropě Ondřeje Housky: Vystupme z EU. A uvidíme, jak nejvíc brečí ti, kdo si czexit přáli, Hospodářské noviny 7. 11. 2017: přístupno na https://archiv.ihned.cz/c1-65942210-cesi-v-evrope-ondreje-housky-vystupme-z-eu-a-uvidime-jak-nejvic-breci-ti-kdo-si-czexit-prali

[12] ČTK, 2018. Češi patří v unii k největším skeptikům, ukázal Eurobarometr, ČTK 24. 5. 2018: přístupno na https://archiv.ihned.cz/c1-66147730-cesi-patri-v-unii-k-nejvetsim-skeptikum-ukazal-eurobarometr

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1