TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
srovnavejme-se-s-masarykem-jaci-se-ukazem
Edouard Manet. The philosopher. 1867. Výřez. wikiart.org

Srovnávejme se s Masarykem, jací se ukážem?

Do nemasarykovské doby svědectví o charakteru.

Nebude konce běd, dokud se vládci nestanou filosofové nebo vládcové filosofy.

                                                                                      Platon

Kdo a kým byl Tomáš Garrigue Masaryk, kdysi nazývaný „The Great Old Man of Europe“? Sice ‚jen‘ Čech, avšak novodobý evropský i světový myslitel z největších. Podle jeho současníka, rakouského prezidenta Michaela Hainische „nejlepší Evropan, jakého jsem kdy potkal“. Génius s pamětí, „nadnárodní intelektuál z vídeňského prostředí,“ „poslední renesanční člověk,“ filosof, polyglot, polyhistor a politik, s rozhledem, ale též vyspělostí kriticko-realistického myšlení a morální integritou.

Když v roce 1937 zemřel, tehdejší francouzský premiér Léon Blum o něm napsal: „Milován a ctěn víc než kterýkoli autokrat, nechtěl být nikdy víc než první občan mezi rovnými. Jeho autorita ve vlastním národě byla nesmírná, ale nevyplývala ani z jeho všemohoucnosti, které by se zmocnil, ani ze strachu, který by naháněl; jejím zdrojem byla vděčnost, důvěra a láska. Proto se všichni demokraté celého světa obdivovali jeho dílu, ctili jeho jméno a posilovali se jeho příkladem.“ Těch, kdo si ho nesmírně vážili, bylo opravdu hodně, a byli mezi nimi i velikáni jako Lev N. Tolstoj, Woodrow Wilson, George B. Shaw, Romain Rolland, Thomas Mann, Rabíndranáth Thákur a další. Filosof Karl R. Popper ho spolu s Winstonem Churchillem označil na největšího politika 20. století a o ‚Masarykově Československu‘ prohlásil, že bylo „nade vší pochybnost nejotevřenější společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa“.

Masaryk byl ovšem především mimořádně soudným, pronikavě myslícím a celistvým člověkem, a navíc ještě mužem činu. Jeho každodenní ‚sókratovské‘ střetávání s lidmi a jeho politická angažovanost mu dodávaly zpětnou vazbu, kabinetním myslitelům nedostupnou. Snad i proto na rozdíl od těch, kdo tehdy sice přišli s novými myšlenkami, avšak jejich ideové systémy postupně více nebo méně odvál čas, jeho základní teze přetrvávají a spíše stále nabývají na síle.

Následovníka, který by jasně, kongeniálně a přehledně vytýčil strukturu jeho ideového systému, případně ho rozvedl, anebo dokonce s jeho pomocí přerostl postmodernismus a neoliberalismus, však dodnes bohužel nenašel, snad s výjimkou Ericha Fromma, Karla R. Poppera a Václava Havla. Český filosof Lubomír Nový hovořil o vnitřní logice Masarykova myšlení, plně vyložit ji však nedokázal. Ani tak významní čeští filosofové jako J. B. Kozák, E. Rádl, J. Patočka a M. Machovec se neodpoutali od ‚vyvážených‘ soudů a kritických, analytických či popisných výkladů, z nichž celek zřetelněji nevysvítá. Novinář, spisovatel a dramatik Karel Čapek udělal záslužnou práci, když Masarykovy ideje co možná nezkresleně shrnul v Hovorech s TGM. Druhý československý prezident, sociolog a právník Edvard Beneš na Masaryka navázal politicky a četnými publikacemi a projevy. Pokud se jedná o Masarykovy zahraniční současníky či pokračovatele, převážně ho doplňovali svými souhlasnými i nesouhlasnými postřehy, prohlubovali ho a obohacovali, avšak v základních tezích nepřekonali. Byl tvůrcem, spolutvůrcem, anticipátorem, inspirátorem, integrátorem a ‚provokatérem‘, ke kterému se z jeho následovníků nikdo dostatečně přímo nepřihlásil. Historici, sociologové, psychologové a pedagogové zejména proto, že se vyjadřoval jinak než oni, nebo proto, že ho buď neznali, nepochopili, pominuli nebo zapřeli; politici proto, že na ně kladl příliš velké nároky. Teoreticky zaměření myslitelé ho nepřijímali pro jeho lidovou srozumitelnost, kvůli níž jim připadal méněcenný. Bylo to pravděpodobně dáno i obecnou lidskou tendencí naslouchat hlavně sobě samému, ‚vyprávět své‘ a upozorňovat především na sebe. Snad to bylo i tím, že Masaryk v mnoha směrech předběhl svou dobu, že viděl příliš dopředu, že se vymykal svému prostředí a že byl nezařaditelný – v dílčím pohledu filosofů, religionistů, historiků, sociologů, psychologů, pedagogů, literárních kritiků a dalších byl ‚málo‘.

Václav Havel přirovnal osud Masarykových idejí k osudu jeho pomníků: „I ony se vynořovaly, zanořovaly a opět vynořovaly, jako by byly zvláštním vegetačním druhem, kterému se daří jen v určitém klimatu, ale který je schopen nepřízeň času a různé pohromy obdivuhodně přežívat kdesi v podzemí, aby při první příležitosti, kdy se klimatické podmínky jen trochu zlepší, vypučel a předvedl svou životaschopnost.“

Masarykova univerzalistická ‚říše‘ není svébytná ani nedostižná  v jednotlivostech, ale jako celek. S výjimkou metafysických a theologických otázek tato říše své výboje sice omezila jen na oblasti, které lidské poznání může bezpečně ovládnout, avšak tyto oblasti zůstaly i tak obrovské – dosáhly hranic lidských možností. Její vnitřní systém lze přirovnat k Mendělejevově soustavě prvků nebo k organické architektuře: všechny jádrové teze jsou spojeny a harmonicky skloubeny – od teorie po praxi, od vysoké filosofie po věci každodenního života. O její integritě svědčí i to, že o ní lze jako o celku říct to stejné jako o jejích klíčových ‚územích‘, o humanismu a demokracii: nic smysluplnějšího zatím neexistuje. Křesťanství, marxismus a liberalismus Masaryk překonal tím, že se vyvaroval mýtů, samotné křesťanství i tím, že se ‚novým náboženstvím‘ otevřel agnostikům a ateistům. Vytvořil novou univerzalistickou, transkulturální a nadčasovou ideovou soustavu, postavenou na kritickém myšlení a realistické noetice, které dnes chybí pouze environmentalistika.

Prvním klíčem k porozumění ‚neuchopitelnému‘ Masarykovi je jeho konkretistické a přitom dialektické myšlení, jak je předvedl při hledání co možná stálých principů a pravd. Je-li jedním ze zákonů dialektiky jednota a boj protikladů, jeho myšlení usilovalo o jednotu, avšak postihovalo a pojmenovávalo i protiklady. Druhým klíčem je jeho zdánlivě nenápadná teze „jednáním poznáváme“, spadající téměř vjedno s požadavkem co nejužšího sepětí výsledků poznání s činy. Zatímco jiní filosofové přemýšleli, diskutovali, a ‚vyprávěli‘, Masaryk jednal – a už jen tím je přerostl a už jen proto na něj nemohli ‚dovidět‘ a pochopit ho.

Že byl teoretikem i praktikem snad nejlépe prokázal, když za 1. světové války vystoupil „sám proti Rakousku-Uhersku“, za krajně složitých a neustále se měnících podmínek, dodatečně podporován skvělými spolupracovníky a jím založenými legendárními Československými legiemi, neudělal žádnou zjevnou chybu a i proto zvítězil. (Tehdejší americký ministr vnitra Lane o našich legiích napsal: „Je to velký svět – ne? A jeho největší romantikou není ani tak ten fakt, že Woodrow Wilson je jeho pánem, nýbrž postup Čecho-Slovanů pěti tisíci mil ruské Asie – armáda na cizím území, bez vlády, bez pídě země, jež je uznávána jako národ.“) Masaryk, jako by byl veden Prozřetelností, byl vždy vítězný. ‚Jeho‘ Československo sice záhy po jeho smrti zaniklo, ne však jenom vlastní vinou, ale nevědomostí a malostí okolního světa.

Ideově se pokusil zaplnit prázdno, jehož prvním projevem byla Francouzská revoluce a které v průběhu devatenáctého století vyústilo do rozporuplné atmosféry fin de siécle a do následného propuknutí světové války. Také další vývoj ukázal, na příkladu stalinismu a fašismu-nacismu, jak lze aktivovat duchovně nenasycené masy, dodá-li se jim jako náhrada za boha jiná silná vize. Současná euroamerická civilizace našla po 2. světové válce východisko převážně jen v honbě a hromadění jmění a požitků, což je nyní jednou z hlavních příčin jejího úpadku. Masarykův komplexní důraz na vyšší smysl života, na nadosobní ideály, realistickou orientaci a nesobeckou individualizaci mas je dnes mimořádně aktuální, a to v celosvětovém měřítku.

Uvědomíme-li si, jak široká je obsahová i časová platnost jeho učení, jak je v základních tezích promyšlené, vyvážené a dodnes platné, jak přihlíží k dějinám i k budoucnosti, jak mnoha skutky bylo jím samým potvrzeno a jaký mělo v jeho době a prostředí společenský dopad, můžeme ho považovat – a je pouze věcí názoru, zda s nadsázkou nebo bez nadsázky – nejen za ‚filosofa na trůně‘, ale též za krále všech myslitelů či za ‚krále královny věd‘. Plně prokázal sílu lidského rozumu a všeobecného, zejména společenskovědního vzdělání.

Český filosof a religionista Josef L. Hromádka o něm napsal: „Neporozumíte Masarykově filosofii, nezapamatujete-li si, že všechno jeho myšlení bylo soustředěno jednak na poznání a na výklad moderní mravně společenské krize, jednak na hledání cest a léků, jak chorému a nešťastnému člověku dneška dopomoci k vnitřní jistotě, ke spravedlivému chlebu a ke svobodě pod vládou práva a lidskosti. Masaryk-filosof je týž jako Masaryk politik. I když seděl ve své pracovně, psal knihy a přednášel na univerzitě, byl stále na stráži, pořád naslouchal výkřikům moderní lidské duše, zkoumal návrhy nejlepších myslitelů na vyléčení jejích chorob a přemýšlel o nejlepším programu na výstavbu nové společnosti.“ 

Je nejen zapotřebí, je nutné se přihlásit ke všemu, čím nás může též dnes oslovit. Jak ovšem říká, „i nejlepšího práva musí hájit lidé činní, nemá-li zůstat na papíře“.

7 8 2018 obr2

Edouard Manet. The philosopher. 1867. wikiart.org

7 8 2018 obr3

Karel Strachota je ředitelem a zakladatelem vzdělávacího programu Jeden svět na školách společnosti Člověk v tísni. V organizaci Člověk v tísni pracuje od roku 2001, nejprve působil jako výkonný ředitel festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět.

 

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1