TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
s-odepisovanim-trumpa-pomalu
Rene Magritte. Clear ideas. 1958. Výřez. wikiart.org

S odepisováním Trumpa pomalu

Helsinská bouře? Ve sklenici vody, bohužel…

Agentura Rasmussen provádí denní průzkumy veřejné podpory amerických prezidentů. Dle výsledků byla 13. 7. 2018 celková podpora prezidenta Trumpa na úrovni 46 % a nesouhlas s jeho politikou vyjádřilo logicky 54 % respondentů. Přesně o deset dní později byly výsledky identické.[1] Mezi těmito dvěma daty proběhlo Trumpovo setkání Vladimírem Putinem v Helsinkách.

Kartáč bez odezvy

Od roku 1990, kdy se otevřela možnost sledovat americké dění nejen skrze komentáře Rudého práva, jsem nezažil takové cupování amerického prezidenta v médiích a na politické scéně. Vše v reakci na nesmírně trapnou společnou tiskovou konferenci amerického prezidenta Trumpa a ruského vládce Putina na závěr jejich jednání, které se nadto konalo naprosto výjimečně mezi čtyřma očima. Na ní prezident Trump před zraky celého světa bezprecedentně ponížil Spojené státy poté, co zazněly otázky ohledně ruského vměšování do amerických prezidentských voleb 2016. Přinejmenším totiž postavil slovo ruského diktátora na roveň s výsledky vyšetřování bezpečnostních složek demokratického státu, zároveň tím shodil své vlastní spolupracovníky, kteří mu snesli důkazy o tom, že se Rusové machinací (a to právě v Trumpův prospěch) dopouštěli.

Prudké odmítavé reakce zřejmě překvapily i D. Trumpa samotného. To, že ho na kousky trhali Demokraté spolu s mainstreamovými médii s výjimkou protrumpovské zpravodajské stanice Fox News, se dalo samozřejmě čekat. Ovšem nesmírně kritická reakce se dostavila i z Trumpovy vlastní Republikánské strany. Výroky typu „nejhorší chyba za dobu působení v prezidentském úřadě“, které zaznívaly i z úst těch nejbližších stranických spojenců a příznivců, přiměly prezidenta k ústupu.

D. Trump nicméně kapituloval ve svém stylu. Uznal, že se Rusko do amerických voleb vměšovalo, přičemž opačné vyznění tiskové konference vysvětlil tak, že se přeřekl v jediném slovíčku, v jediné větě (sic).[2] Jinak ovšem žádnou další chybu nepřiznal, neomluvil se, nevyslal pozitivní signál do západní Evropy, kde se před summitem s V. Putinem dostal se spojenci do prudkých sporů, které se točily hlavně kolem financování NATO.

Ovšem jak je zřejmé z údajů od Rasmussena, celá „posthelsinská“ vřava s americkou veřejností ani nehnula.

Zkreslený evropský pohled

Petr Havlík napsal k helsinskému trapasu ve své glose „Trump-Putin“ mj. toto – cituji: „Je nakonec moc dobře, že se toto setkání s Putinem uskutečnilo a mělo tu pitoreskní tečku v podobě, pro USA, nedůstojné tiskovky. Mnoha lidem to otevřelo oči, stejně jako jeho buranství při setkání s britskou královnou atd. Jsem si jist, že to pro něj může mít až fatální dopady. Kéž by. Jedno je jisté – tímto týdnem začal jeho sešup dolů.“[3]

Autor ani netuší, jak moc bych byl rád, aby se jeho slova naplnila, a jak velmi sdílím jeho naděje, že onen buranský politický amatér zmizí za dva roky z americké politické scény do zapomnění, aniž by po sobě zanechal nějaké nevratné následky. Obávám se však, že k žádnému propadu kvůli jeho kamarádíčkování s ruským diktátorem nejenže nedošlo, ale ani nedojde. Amerika se totiž podle všeho od roku 2016 vůbec nezměnila. Ona i ta republikánská vnitrostranická kritika umlkla velmi rychle, když se ukázalo, že jádro jejich elektorátu s Trumpovým postupem prakticky nemá problém, pokud se k němu nestaví přímo souhlasně. Ony obecně mezinárodněpolitické otázky promlouvají k průměrnému Američanovi mnohem méně, než se nám z Evropy daří uchopit. Jsem přesvědčen, že i kdybychom denně sledovali třeba Washington Post jako liberální opozici ke sledování již zmíněné Fox News, stejně bychom Ameriku plně nepoznali.

Já osobně jsem dávno pochopil, že Ameriku nikdy plně nepochopím. Můj nejlepší kamarád tam už téměř tři dekády žije, nyní již jako vážený americký občan lékařské profese. Je to zemité Slovačisko ohromné vzdělanosti a rozhledu, se kterým se tak jednou za dva roky dostanu na společnou dovolenou. Protáhl mě západem USA (bydlí v Arizoně) a díky němu jsem se setkal s mnoha Američany, s nimiž bych se jinak do kontaktu vůbec nedostal. Prostřednictvím Skypu jsme spolu v pravidelném kontaktu. Náš hovor se velmi často stočí na politická a/nebo společenská témata. Něco se mu i daří mi vysvětlit, někdy sice některým věcem rozumím, avšak přísně vzato hlava mi je stejně pobrat nedokáže. Pak přijde jeho obligátní poznámka: „Vyzerajú ako my, ale ako my nie sú – na to nesmieš nikdy zabúdať“.

Rozdělená Amerika. Ale jak?

Steve Bannon, již propuštěný poradce prezidenta Trumpa (na nějž by ale měl být stále napojen[4]), jezdí po světě, aby propagoval vizi „populistické revoluce“. Oficiálně již sám za sebe, stále však v intencích Trumpovy jízdy do Bílého domu, jejímž byl architektem. Americká média stranící demokratům tehdy po Trumpově zvolení výsledek označila za „odvetu (vzpouru) bílého muže“, míněno jako pokus o návrat k tradiční mocenské struktuře s mužskou a bělošskou dominancí. Zopakuji, že dle mého názoru vynášet soudy o USA na základě sledování tamních médií je velmi ošidné. Ale co vím od onoho svého slovensko-arizonského přítele, bylo na tom mnoho pravdy, ale zase tak jednouché, jak to liberální média (nejen) v USA prezentovala, to nebylo.

To se mi potvrdilo, když pan Bannon, charismatický, inteligentní a velmi neomalený člověk, svou revoluci prezentoval v květnu i v naší zemi. V rozhovoru s Pavlem Štruncem[5] (v němž mimochodem tento mladý novinář prokázal třídu) v principu vystupoval především jako nesmlouvavý advokát ochlokracie (vlády davů), nikoliv apriorně „bílého muže“, třebaže právě chudším bělošským vrstvám společnosti zněla zřejmě nejliběji. K populismu se hrdě hlásil a plně využíval jeho brutálního politického pragmatismu. Ke slovu tak přišla tradiční populistická témata a komunikační metodika: zjednodušující, avšak působivé zkratky, selektivní výběr statistických údajů (což ale dělají všichni), nálepkování, tvrdý nacionalismus včetně ekonomického, různorodé dělení na „my“ a „oni“, s tím související protiimigrační a antiglobalistická rétorika, vzpoura proti „davoským“ zkorumpovaným elitám (republikánské nevyjímaje), které ožebračují pracující třídu, fascinace silnými vůdci. K tomu explicitní, byť letmá zmínka o zájmech barevných Američanů včetně Hispánců, kteří přirozeně Trumpa nevolili (což může být i předzvěstí strategického posunu Republikánů pro příští volby.)

Debata s populisty

Bannonovým oponentem byl v tomto rozhovoru Lanny Davis, právník, komentátor a Clintonův exporadce. Zprvu se zdálo, že tento sympatický a uhlazený gentleman nebude mít proti p. Bannonovi šanci. Ten se totiž zpočátku valil jako buldozer, když nabídl svěžest a zaujetí skutečného revolucionáře. Pak se ale obraz začal měnit, když se začaly prosazovat Davisovy silné stránky, které se zpočátku zdály slabostí: racionalita, slušné chování, k nimž pak přidal i smysl pro humor. Mimo jiné tvrdě konfrontoval Trumpovu vnitropolitickou bombastickou rétoriku s jeho skutečnou politikou. To nebylo všechno – v průběhu diskuse navíc přidal ještě zápal a vášeň pro svou věc. Na body tak nakonec tento souboj vyzněl minimálně remízově. Naprosto nechápu, že jsem, mimo p. Hampejse z Lidovek, žádné reakce na českou Bannonovu zastávku od tuzemské novinářské a intelektuální špičky nezaznamenal (případně se opomenutým omlouvám). Přitom celkově je tato jeho „tour“ předmětem pozornosti světových médií. A právem, protože odráží primární politikum současného Západu – zápas liberální demokracie s populismem.

Ve svém nedávném komentáři se německý sociolog Helmut K. Anheier zasazoval o to, aby obránci liberální demokracie slezli z piedestalu a začali s populisty systematicky diskutovat. Cílem by přitom podle něj nemělo být měnit jejich populistické názory, ale donutit je, aby veřejnosti vyjevili, pro co ve veřejném životě přesně jsou, nikoli jen proti čemu se vymezují.[6] Plně souhlasím, a k tomu ještě dodám, že by se všichni měli předtím nechat inspirovat třeba právě Lanny Davisem v tom, jak se taková diskuse s populisty vede. Chladné distingované vystupování elitáře již nepostačí, do této klíčové konfrontace se musí přidat i srdce planoucí pro liberálně demokratické hodnoty.

Naděje se rýsuje, ještě ale ani neskončil první poločas

Evropskýma očima se zpoza Atlantiku nedá Amerika úplně dobře uchopit.

Co je ale i z Evropy vidět jasně, je to, že v dlouhodobém trendu přeci jen prezident Trump ztrácí – na úplném začátku byly preference přesně o 10 % vyšší než oněch současných 46 %.[7] Ovšem nesmí se zapomínat ani na to, že kvůli složitému systému prezidentských volitelů ani těsná nadpoloviční většina Trumpových odpůrců nemusí ve volbách vůbec nic znamenat. Hillary Clintonová získala před dvěma roky o 2,7 miliónu více hlasů než její oponent, přesto jí z 538 volitelských hlasů připadlo pouhých 232.[8]

V každém případě se domnívám, že pokud bude v roce 2020 Donald Trump znovu kandidovat, je na jeho odpis ani ne v polovině jeho současného mandátu ještě hodně brzo.

28 7 2018

 Rene Magritte. Clear ideas. 1958. wikiart.org


[1] Rasmussen Reports. 2018, Trump Approval Index History, 25. 7. 2015: přístupno na

http://www.rasmussenreports.com/public_content/politics/trump_administration/trump_approval_index_history

[2] Rhys Blakely, Catherine Philp. 2018, Russia did meddle in US election, Donald Trump forced to admit The Times, 18. 8. 2018: přístupno na https://www.thetimes.co.uk/edition/news/russia-did-meddle-in-us-election-donald-trump-forced-to-admit-p0wwfrhcz

[3] Petr Havlík. 2018, Trump-Putin, Přítomnost 20. 7. 2018: přístupno na http://www.pritomnost.cz/cz/glosy/3131-trump-putin

[4] Pavel Štrunc. 2018, rozhovor uvedený pod titulem Šéf Trumpovy kampaně Bannon: Chcete v Česku vyhrát prezidentské volby? Využijte populismus E15.cz, 22. 5. 2018: přístupno na https://www.e15.cz/rozhovory/sef-trumpovy-kampane-bannon-chcete-v-cesku-vyhrat-prezidentske-volby-vyuzijte-populismus-1347028

[5] Ibid.

[6] Helmut K. Anheier. 2018, How to Debate a Populist, Project Syndicate, 19. 7. 2018: přístupno na https://www.project-syndicate.org/commentary/political-polarization-debate-populists-1968-by-helmut-k--anheier-2018-07

[7] Rasmussen Reports. 2018, Trump Approval Index History, 25. 7. 2015: přístupno na http://www.rasmussenreports.com/public_content/politics/trump_administration/trump_approval_index_history

[8] České noviny. 2016. Prezidentské volby v USA 2016 / infografika (převzato ze CNN), 11. 12. 2016 http://www.ceskenoviny.cz/prezidentske-volby-usa/infografika.php

 

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1