TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
nase-evropska-nedorozumeni-ve-slovech-i-citu
N.C. Wyeth, Old Pew. wikiart.org

Naše evropská nedorozumění ve slovech i citu

Od chvíle, kdy byla Berlínská zeď rozebrána na suvenýry, dospěla další generace. Z měst zmizela lešení a špína, vesnice ožily, ale podmíněné reflexy se na obou stranách změnily jen ve vzácných případech. Není se co divit, bez sebekritiky je vnitřní proměna vyloučena. Vnímavost, ochota a odvaha vzdát se často škodlivých nebo zbytečných jistot jsou vzácné byliny. Nestačí si vyjet z Londýna do Budapešti, či směrem opačným, ještě je nutné vzít na vědomí neviditelné, totiž historii, z níž vyrůstají každodenní reakce nemající se soužitím zdánlivě nic společného. Na místě Berlínské zdi vyrostla sice neviditelná, ale obdobně nepropustná stěna, kterou už není třeba střežit kulomety a nášlapnými minami, protože přeběhlíků je málo. Setkání třetího druhu, k nimž docházelo po roce 1989, jsou nedílnou součástí krajiny, která je naším společným údělem.

Komunismus nic dobrého nepřinesl, ale jednu výhodu přece jenom měl: nebylo pochyb, kdo je kdo a kdo za co stojí. Komunismus totiž životy nejen ničil, ale také poskytoval jednoznačného nepřítele, čímž činil svět přehledným. Černobílé vidění je dalším z mnoha nenápadných, o to nebezpečnějších následků komunismu. Zrodil se svět krajností, v němž neexistují nuance, polostíny, jednotlivosti, stupně a šerosvit. Ukradený majetek lze občas vrátit, odstranit barvoslepost je tvrdší oříšek. Právě z nehybného černobílého obrazu odvozovali poddaní hydry představu správného a nesprávného, slušného a neslušného, normálního a abnormálního. I věci zdánlivě tak bezkonfliktní jako je třeba sociální cítění nebo odpor vůči autoritativním režimům, mají na obou stranách Zdi značně odlišnou podobu.

K dialogu mezi západem a východem, tak drahému učencům, novinářům, obchodníkům a eurobyrokratům, nedošlo, protože to, co se v hospodách, v postelích, na stadionech, na seminářích, na konferencích a při prohlídkách historických památek potkávalo, nebyly vize vzdálené budoucnosti a zbožná přání, ale lidé z masa a kostí. Domluvit či nedomluvit se mohou pouze jedinci, v žádném případě země, národy, nebo jiná abstrakta. Případ od případu, situace od situace, na nejrůznějších úrovních a s různým výsledkem – což je zjištění, které plánovači budoucnosti marně hledající univerzálního společného jmenovatele nedokáží skousnout. Škody napáchané na jedné straně levicovou propagandou a na druhé straně třiceti lety konzumního oblbování, se ukázaly být horší než škody způsobené centrálním plánováním. Komunistům a reklamním agentům se v podařilo vyprázdnit a zbavit smyslu desítky a možná stovky krásných a užitečných slov. Zejména na východě dosáhlo obracení smyslu slov, jimiž kdysi dávno přilákali komunisté do svých řad spoustu přívrženců, rozměrů do té doby nevídaných. Zrodilo se mnohapatrové nedorozumění, a v každém podlaží docházelo k ostrým konfliktům.

Největší překážku sbližování tvořila zaklínadla, jimiž východní totalita dusila obyvatelstvo. Jakmile je za pravdu považován opak toho, co tvrdí ideolog, dochází k posunům, jejichž následky přežijí i lháře. Groteskní bylo, že v zemích ovládaných hydrou, dosáhla intenzita lží a překrucování pravdy takových rozměrů, že přitažlivým se stávalo všechno, co režim odsuzoval. Alergie je spontánní reakce na permanentní ohlupování. Nakonec i shnilé ovoce vonělo jen proto, že bylo zakázané. Před povinným internacionalismem představoval útočiště jen ostentativně hlásaný rasismus. Z boje za mír se chtělo člověku zvracet, antifašistů bylo tolik, že se jim podařilo zprotivit i odboj, válku zesměšnili hrdinové bez bázně a hany, o něž člověk ve fabrikách, na stavbách ani na univerzitách nezakopl. Lidé, jimž k sebeobraně zbyly jen nadávky, zlomyslnost, pohrdání a narážky, měli pochopitelně potíže se dorozumět i v okruhu nejbližším. Setkání s cizinci byla matoucí: oděv stejný, záliby podobné, ale pozadí zcela odlišné. Racionální argumenty nepřicházely v úvahu, protože reakce vyvěraly z temných hlubin podvědomí, kam je zapudily odlišné tlaky, jimž byli od dětství vystaveni. Milovníci rockové hudby mohou na koncertu zažívat extatický pocit spřízněnosti, ale pod pojmem establishment si představují zcela rozdílné vztahy podle toho, odkud pocházejí. Brojení proti vykořisťování pojem vyprázdnilo a zplodilo jeho zoufalé obhájce. Západní turista při procházce po Posázavské stezce jen zírá, jak si trampové na protest proti režimu mohli pověsit nad srub vlajku Konfederace. Zestárlá zpolitizovaná západní mládež nedošla sluchu u svých vrstevníků z východu, kteří neměli chuť brát nesmysly vážně ani tehdy, kdy se předstíráním vážnosti dalo získat dobré bydlo. Bývalý komunista a disident Ludvík Vaculík hlásal na setkání s čtenáři v Paříži věci, které by se neodvážil na veřejnosti vyslovit ani představitel krajní pravice Le Pen. Procitnutí bylo drsné, protože lidé z východu narazili tam, kde to očekávali nejméně. Západ je postižen vážností, východ je pokřiven jízlivostmi omylem vydávanými za humor. Vlastnosti potřebné k přežití na východě byly značně odlišné od vlastností nutných k přežití na západě.

Druhou příčinou nedorozumění bylo, že stejné pojmy vzbuzovaly opačné emoce. Zmatení bylo v obou táborech podobné. Západní turisté měli zkušenost s odlišností obyvatel obou Amerik, jihovýchodní Asie, Afriky i Oceánie, ale když vtrhli do střední a východní Evropy vyzbrojení svými koncepty, představami, sny, touhami, sympatiemi a nepřiznanými averzemi, byli ztraceni. Nepřijížděli pouze zájemci o historii a milovníci umění, ale také obchodníci, dobrodruzi, konzervativci nebo třeba opilci přilákaní směšnou cenou piva. V zástupu příchozích nechyběli ani bojovníci marxistické, leninské, trockistické či maoistické orientace, kteří mezitím obsadili místa v médiích a na univerzitách. Není jednoduché se domluvit s někým, v němž slovo revoluce vzbuzuje takřka erotickou slast, zatímco v druhém jen strach a opovržení. Podobný osud sdílelo i slovo kapitalismus. Pro jedny splněný sen, pro druhé ďábel. Z dělníka se na východě stala nepoužitelná karikatura, cokoli, co s ním souviselo, bylo stíháno obecným nezájmem. Dokonce i práce v končinách kultu proletáře získala hanlivý nádech, radost z dobře vykonané práce kazilo vědomí, že člověk napomáhá nenáviděnému režimu. Někteří návštěvníci Sofie nebo Bukurešti se vraceli do Říma nebo Londýna znechuceni rychlostí, s níž se dělník jejich snů proměnil v blaženě se uculujícího konzumenta. „Já bych taky rád konzumoval, jen kdybych měl za co,“ ohradil se už zapomenutý český intelektuál proti emigrantskému varování před riziky konzumní společnosti. Neštěstím obyvatel Západu je, že komunismus zde přežívá jako idea vzbuzující sympatie a nemístnou shovívavost, neštěstím východu je, že na tyto sympatie zapomněl. Že se dva fundamentalisté vzájemně nenávidí, je obecně známé a povzbuzující zjištění. Že se není možné shodnout ani na základních věcech s lidmi podobného založení, je přinejmenším deprimující. Obyvatelé měst na západ od Berlína si pod pojmem levice spíše představí košatý strom strůjců budoucnosti, často znepřátelených na život a na smrt, které spojuje nanejvýš společný nepřítel skrývající se pod dutým pojmem buržoazie. Být levicový znamená na Západě stát na straně dobra, zhruba v tom smyslu, v jakém Francouzi dříve používali slovo katolík. „To není katolické“ byl až do první světové války eufemismus pro špatné, zavrženíhodné, hanebné. Dnes podobnou funkci plní slovo levičák, který nemůže být zmetek, podvodník, kariérista, protože když jím je, stává se pravičákem. Používání politického pojmu v morálním smyslu má nepříjemné následky, které mluvčím zpravidla unikají. K znemožnění protivníka pak stačí označit za reakcionáře nebo zpátečníka. Věc o to horší, že západní vyznavači pokroku v polemikách používají argumenty, jejichž platnost skončila v 19. století. V zemích, kde levice vcelku logicky splývá s útlakem, ponižováním, bezmocí, diktaturou, propagandou a lží, nemohou očekávat otevřenou náruč. Ke sblížení nepřispívá ani fakt, že demokracie pro ty, kdo se do ní narodili, představuje pouze nedokonalý způsob správy věcí veřejných, zatímco pro bytosti, jejichž horizont byl omezen ostnatými dráty na hranicích, to je výraz posvátný, o němž není dovoleno pochybovat. Přiznat sám sobě, že se totalita dostala v několika případech k moci demokratickou cestou, je pro některé dnešní demokraty stejně obtížné, jako bývalo pro marxisty nemyslitelné připustit, že by jejich učení mohla být pavěda. Cesta k porozumění je doposud zabarikádována jak idealizací minulosti, tak marxistickými interpretacemi. Nechápavost by se dala příchozím ze západu prominout, horší bylo, že si neznalost nepřipouštěli a zůstávali povýšenými rádci. Návštěvníci Varšavy, Prahy nebo Bratislavy obvinění z koloniálního paternalismu sice popírali, ale jejich reakce je usvědčovaly z bezděčné lži. Vyloženě nesnesitelní byli rozumbradové, kteří v lidech převálcovaných komunismem spatřovali politováníhodné oběti a sebe považovali za ničím nepoznamenané představitele objektivity. Ke skutečnému dialogu by mohlo dojít jen v případě, kdyby obě strany dokázaly ze svého projevu vymýtit slova vzbuzující vášně, ale vzájemná neznalost neústupnost jenom přiživovala. Vyhnout se určitým slovům opisem si vyžaduje dobrou znalost cizího jazyka, což byla v zemích, z nichž bylo možné vycestovat jen za cenu kompromisů, věc nadmíru vzácná. Izolace, v níž se obyvatelstvo východu proti své vůli ocitlo, způsobila, že proměny, které na západě v průběhu studené války proběhly, nejsou zažité. Slova jako kolonialismus nebo imperialismus je možné v postkomunistických zemích použít nanejvýš v soukromých rozhovorech. Na veřejnosti člověk automaticky upadne do podezření ze sympatií k hydře, třebaže popisují jevy, které jsou pro druhou stranu obtížným traumatem. Od zločinů kolonialismu uplynula příliš dlouhá doba, jeho kritika je tudíž čistě akademická, protože protagonisté jsou dávno mrtví. Zabývat se zločiny komunismu stále ještě znamená dostat se do střetu s vrstevníky i s generací otců a dědů. Stydět se za vlastní předky je na západě značně rozšířené, protože konfrontace probíhá na úrovni obrazů, stydět se za kolaborující krajany na východě je považováno za vlastizradu.

Rozhovor kladl na diskutující tak vysoké nároky, že mnozí účastníci ztráceli trpělivost. Zdravý instinktivní odpor bránící používat slova, která si nepřátelská moc přivlastnila, se náhle proměnil v kouli na noze. Kde brát dobrou vůli, když partneři používali slova dobře známá z úst právě svržené moci? Měřit stejným metrem vlastním i cizím, blízkým i vzdáleným, přátelům i nepřátelům je úkol, v němž obstojí jen nejodvážnější. Atavismus velící hájit vlastní kmen před útoky nepřátel nelze jen tak vykořenit hlásáním internacionalismu nebo multikulturalismu. Stalin by mohl vyprávět, na co nalákal bělogvardějce, aby umírali za matičku Rus. Nacionalismus kvete jak na vesnici a periferii, tak i v továrnách, na univerzitách a výzkumných ústavech a projevuje se často velmi rafinovanými způsoby. Západ si může dovolit přepych iluzí, o něž byl východ násilím připraven. Někdo to považuje za ztrátu, já za přednost. Připadám si bohatší o zkušenost snadnosti, s níž je možné proměnit fungující zemi v úhor. Životní zkušenost, historie a podmíněné reakce jsou tak rozdílné, že zvětšují běžnou kulinární, geografickou a klimatickou vzdálenost, která přirozeně odděluje bytosti hovořících různými jazyky. Nepochopení se projevuje v tolika oblastech a na tolika rozdílných úrovních, že není od věci hovořit o neslučitelnosti. Praktické, citové i intelektuální.

Třetí příčina vážných i zábavných nedorozumění tkvěla v tom, že velká část východní populace si totalitní režim prostě zvykla, aniž si to připouštěla. Mrtvolný klid, který v hydrou ovládaných zemích panoval, byl sice jednoznačně škodlivý, ale řadě lidí vyhovoval, protože se po nich vyjma mlčení a poslušnosti nic nepožadovalo. V totalitě má kariérista cestu k cíli lehčí, šmelinář širší pole působnosti, zbabělec se cítí bezpečněji, sadista více příležitostí k ukájení sklonů.

Bipolární schémata přestala platit, ale o rozdílech zkušeností, které nahradily Berlínskou zeď, nechtějí v Bruselu ani slyšet. Nemají o nich tušení ani developeři, bankéři, manažeři a ostatní mírotvůrci. Fyzickému přesunu už nic nebrání, ale mentální vzdálenost se nezmenšila, hlubinná paradoxnost světa opět prosákla na povrch. Naštěstí není třeba mluvit o dvou táborech, klábosit můžeme také o jednotlivcích, jimž se podařilo nebo nepodařilo propast překlenout. V době studené války byli Evropané propojeni vzájemnou fascinací, obdivem, závistí, soucitem, zákazy a obtížemi. Po otevření hranic došlo k oboustrannému rozčarování. Někdo pocítil úlevu, druhý byl zklamán, třetí po výletu za hranice všedních dnů ztratil zájem. Při troše zlé vůle je snadné se utvrdit v jistotách zděděných po prarodičích. Staré špatné předsudky je možné pěstovat, nebo nahradit novými. Dokonce ani jejich vyvracení už není trestné. Pranic nezáleží na tom, jestli prozření nebo procitnutí z noční můry, je na opačném konci Evropy nebo v blízkém okolí vnímáno jako vada na kráse nebo projev nelidskosti. Tvorové sužování následky historických procesů, jejichž příčiny se ztrácejí v temnotách nevědomosti, konečně sdílejí stejný prostor s lidmi, kteří jsou o poznání méně odříznuti od informací než v dobách studené války. Domlouvat se lámanou angličtinou mohou jak obchodníci, tak sportovci. Za pozornost však stojí především rozhovor lidí ochotných naslouchat, majících dostatek představivosti, schopných korigovat názor pod tlakem skutečnosti, oprostit slova od emotivního náboje. Na tom, že Američané dvakrát pomáhali Evropu osvobodit, nemohou fast foody nic změnit, ale přesvědčit o tom německého ekologa připoutaného řetězem ke koleji, po níž jede vlak s nákladem atomového odpadu je další pokus o nemožné. Na obdivovatele Pinocheta, kteří v něm spatřují hrdinu, který zachránil Chile před hydrou komunismu, narazíme častěji v Praze než v Paříži, kde má pověst diktátora. Na kterou stranu se kdo přikloní, je záležitost citu i rozumu. Pokud někdo považuje tisíce mrtvých a mučených za přiměřenou cenu na cestě ke kolektivnímu blahu, pak se rozdíl mezi komunistou a antikomunistou poněkud vytrácí. Osobně se domnívám, že lidé, které dal Pinochet zlikvidovat, byli lepší, i když mezi nimi byli i komunisté, než ti, jimiž se obklopil. Abych si na něj udělal názor, nemusel jsem čekat na výrok soudu, podle nějž je Pinochet je debil, a proto ho není možné odsoudit. Podobné mínění mám i Gottwaldovi, Zápotockém, Husákovi i Jaruzelském, jemuž se Pinochet podobal i fyzicky. Nejsme si rovni ani před návykovými látkami, ani před indoktrinací, ani před návaly iracionality, ani před potřebou sounáležitosti. A nejsme si rovni ani před emocemi, které je tak snadné zneužít i proti nám samotným.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Zvracejte učebnice!

    David Bartoň

    Vracíte také s dětmi s úlevou učebnice zpět do školních skladů? Podívejte se, bez ohledu na to, co jste vyfásli z dějepisu, co se z nich dá dozvědět a v čem poučit.  Dnešní učebnice dějepisu nejen...

  • Spalovač trenýrek se mýlí

    Petr Havlík

    Společnost, kde „nejhlasitější“ formou komunikace je mlčení mlčící většiny, již není demokracií. Základním předpokladem plnohodnotné demokracie je totiž otevřený prostor pro svobodnou diskusi....

  • Červené trenky v Bílině

    Veronika Vendlová

    Úryvek z textu Veroniky Vendlové, členky iniciativy „Společně to dáme“. Jde o reportáž z protestu této iniciativy proti prezidentu Zemanovi v Bílině. Vybraný text je ze závěru článku, kdy jsou oponenti...

  • Republikou krouží kavárna POTMĚ

    Jan Charvát

    Kavárna POTMĚ, která stála na náměstí Republiky v Praze od 4.-21. června 2018, vybrala celkem 459 962 Kč. A to díky tomu, že si zde celkem 2342 hostů koupilo 3504 hrnků kávy nebo dalších nápojů....

  • Tajemstvím smíření je vzpomínka

    Michal Kadleček

    Mohlo by se zdát, že zbytečně vytahuji věci zapomenuté, nebo dokonce promlčené. Jenže česká xenofobie, předsudky a komplexy stejně jako občasná nepodložená halasná namyšlenost a hysterické reakce...

  • Pomník Milady Horákové

    Redakce Přítomnosti

    V roce 2015 byl díky finanční pomoci Nadačního fondu Stránský odhalen na pražském Pětikostelním náměstí pomník Milady Horákové. V místech mezi Senátem a Poslaneckou sněmovnou připomíná boj proti totalitě....

  • Urážka státu do hlavy

    Martin Jan Stránský

    Vydavatel Přítomnosti Martin Jan Stránský komentuje pohoršení, které svým textem vzbudil v několika čtenářích, těmito slovy:  Moje poslední glosa,[1] která souvisela s první,[2] naštěstí splnila mé...

  • Pan Žáček je možná trochu cvok, ale je to cvok hezký!

    Jan Cigler

    Lidé si ovšem rozhodně nechtějí kazit dojem o konopí nějakými mozoly, když mohou lenošit s brčkem ve stínu věkovité lípy a smát se jako „normální šílenci“... I tak je pan Žáček inspirativní. Třeba...

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big