TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
nasi-pirati-versus-vikingove
Aurelie Nemours, Viking I. 1949. výřez. wikiart.org

Naši piráti versus vikingové

Nad daňovou reformou podle Pirátů.

Pirátské listy na léto 2017 na straně 5 čtenáře seznamují s návrhem pirátské daňové reformy pro podzimní sněmovní volby, který označují za systémový, radikální a razantní. Jeho spoluautorem je lídr pražské pirátské kandidátky Jakub Michálek a má se údajně jednat o „největší zjednodušení daní za 25 let“.

Návrh vychází ze současného, pro poplatníka značně nepřehledného stavu, kdy zaměstnanec (a za zaměstnance zaměstnavatel) platí daně a odvody sociálního a zdravotního pojištění v celkové výši 48,6 %. Toto číslo chtějí Piráti snížit o 1,6 procentního bodu na „superrovnou“ daň ve výši 47 %, čímž každý zaměstnanec s příjmem do 130 000 korun měsíčně ušetří: pracovník s dvanáctitisícovým platem 257 korun, s průměrným platem 620 korun a s platem padesátitisícovým 1060 korun. Zjednodušení pravidel má zaručit, že si daně bude schopen spočítat skutečně každý. Daňové slevy mají zůstat v současné výši. Pirátský návrh sám se prezentuje jako jakási „zlatá střední cesta“ mezi ODS, snižující daně především lidem s největším příjmem, a ČSSD navrhující 65 % daň pro vyšší střední třídu (sociální demokraté ve svém prvním daňovém návrhu počítali se znovuzavedením progrese a např. s tím, že by se již padesátitisícový příjem ocitl v nejvyšší daňové sazbě; od něj již naštěstí ustoupili s tím, že zvednou daně jen dvěma procentům populace s největšími příjmy, čímž se od plánů Pirátů zase tolik neliší).

O daních pro OSVČ, kterých není v České republice právě málo, návrh Pirátů nic neříká, což je celkem škoda, neboť právě ty jsou celkem významným nástrojem hospodářské politiky. Lze tedy uvažovat pouze o dopadu návrhu na zaměstnance. Jaké jsou jeho klady a zápory? Hlavním kladem je skutečně zjednodušení celého značně složitého systému, které je patrné na první pohled; ocení jej především účetní. Ale právě tento aspekt by zajímal spíše OSVČ mnohem víc než zaměstnance, který si sám mzdovou administrativu nevyřizuje. Především každá OSVČ si totiž potřebuje být schopna spočítat daň sama. A především jí by se výrazně administrativně ulevilo, podávala-li by pouze jedno daňové přiznání a odpadlo-li by jí stání ve frontách kvůli dvěma dalším výkazům na dvou dalších institucích.

Za pirátským „(Skoro) všichni ušetříme!“ se ale skrývá nerovnoprávnost; nízkopříjmové kategorie si mají měsíčně přijít jen na něco více než 200 korun, což jim moc nepomůže, kategorie s příjmy vyššími skoro na jeden tisíc (viz výše) – což se v objemu jejich příjmů téměř až ztratí. Z hlediska spravedlnosti vzato: nemělo by to být spíše naopak – nízkopříjmovým přidat 1000 korun a těm druhým 200 korun?

Když se ve Švédsku dostala v roce 2006 po dvanácti letech k moci středopravicová vláda, její daňová reforma spočívala v úlevě nízko- a středněpříjmovým kategoriím. Lidé s nízkými platy, například doktorandi na vysokých školách, kteří zrovna právě středopravici moc nevolí, se podivili, když jednoho dne zničehonic dostali k platu o 500 švédských korun navíc. Právě pro člověka s nízkými příjmy takovéto přilepšení znamená hodně; hovořilo se až o daňovém populismu vlády. A z tohoto vládního rozhodnutí rovněž následně těžil maloobchod.

Právě v té době v Česku začínaly vládnout – rovněž pravicové – Topolánkovy vlády. Podle jejich předsedy neměla plánovaná reforma veřejných financí být jen pro bohaté a měla pomoci fakticky všem.

Jejich daňová politika, na rozdíl od Švédska, spíše na nízko- a středněpříjmové kategorie dopadla, než by jim pomohla. Aby zvýšení DPH v nejnižší sazbě a zavedení regulačních zdravotnických poplatků neodskákali důchodci, došlo ke zvýšení penzí; nízkopříjmovým pracujícím a živnostníkům se jako kompenzací dostalo určitých daňových úlev. Úplně ostrouhala střední třída, kterou změny pouze zatížily; podle Topolánka měla údajně „výhody už předplaceny z minula“ (leželo mu v žaludku hlavně společné zdanění manželů, které kdysi prosadila Unie svobody). Na tuto politiku Topolánkova ODS roku 2008 tvrdě doplatila drtivou prohrou – a vítězstvím ČSSD – v krajských a senátních volbách, k nimž přišlo mnoho levicových voličů, které doposud tento typ voleb v podstatě vůbec nezajímal. Českou republiku zachvátila právní bitva o poplatky ve zdravotnictví, která ji nikam zvlášť neposunula. Topolánkova reforma s tzv. „rovnou daní“ jako vlajkovou lodí každopádně viditelně pomohla jen úzké skupince lidí s příjmy nejvyššími – přibližně jednomu a půl procentu populace, a sociálně rozštěpila společnost. Je úsměvné, jak politici jako lidé s vysokými příjmy při daňových rozvahách mysleli sami na sebe; když při volební kampani v roce 2009 kandidát ČSSD vyjadřoval odhodlání své strany znovuzavést progresívní daň, Ivan Langer z ODS se prozradil cynickou otázkou „A to i sami pro sebe?

V současnosti se kromě Pirátů a ČSSD i ANO domnívá, že v kategorii příjmů přibližně nad 127 tisíc korun měsíčně by jejich příjemci měli platit o něco více než dnes. Pirátský návrh – jak lze implicitně vyvodit – zřejmě počítá i se zrušením zastropování odvodů na sociální pojištění, kvůli kterému má současný český daňový systém rysy systému degresivního; nicméně – aby se daň mohla nazývat daní „(super)rovnou“ – rovněž musí dojít ke zrušení tzv. solidární daně ve výši 7 % z částky nad určitý stanovený limit. V souvislosti s touto sedmiprocentní sazbou je bizarní to, že Miroslav Kalousek jako Topolánkův ministr financí svého času v médiích hájil „rovnou daň“ se stejnou sebevědomou nadřazeností a povýšeností, s jakou o několik let později jako ministr financí Nečasův hájil daň solidární, když po enormní hospodářské krizi potřeboval naplnit státní pokladnu – zřejmě doufal, že už si na to předchozí hájení nikdo nepamatuje (pamatoval-li si to on sám). Už jen kvůli připomínání si této pikantnosti by tato daň měla být zachována.

Žerty stranou – v této souvislosti je potřeba si především položit otázku, jestli skutečně mají lidé s diametrálně odlišnou výší příjmů, která je důsledkem otevřenosti tržněekonomického systému, platit stejnou procentní sazbu. Má ryze soukromá odpověď je taková, že nemají: bohatší mají platit o něco více, ale v určitých mezích. Odstrašujícím precedentem je nedávná situace z Francie, odkud po zavedení tzv. milionářské daně prezidenta Hollanda ve výši 75 % bohatí utekli hlavně do Belgie; herec Gérard Depardieu začátkem roku 2013 dokonce kvůli tomuto daňovému experimentu přijal státní občanství Ruska. Ve Švédsku v roce 1976 spisovatelka Astrid Lindgren zjistila, že by měla své příjmy zdanit sazbou 102 % (jednalo se o daň předepsanou na základě příjmů z minulého roku, přičemž v roce aktuálním měla příjmy nižší – což u svobodných povolání jako spisovatelé, kteří v jednom roce třeba vydají dvě knihy a v dalším žádnou, není nic neobvyklého). Politikové a úředníci tvrdili, že takto to prostě je a nedá se s tím nic dělat. Autorka proto napsala povídku Pomperipossa ve světě peněz, jež vyvolala velké debaty o daňovém systému. Ukázalo se, že progresivní zdaňování má své meze; ze země začínali odcházet, především do Švýcarska, nejbohatší lidé, průmyslníci, úspěšní tenisté a populární umělci. Ve stejném roce mj. švédská sociální demokracie, která po desítky let budovala „stát blahobytu“, založený rovněž na vyšším a progresivním zdanění, ztratila po několika desítkách let ve vládě svou moc a získala již zase až za šest roků.

V dnešním Švédsku se progrese více drží v určitých mezích. Řečeno v kostce, tamní zaměstnanec či živnostník nejprve provede od svých příjmů odpočet základní částky (od 13 200 do 34 500 švédských korun), posléze vedle drobnějších poplatků církevního a pohřebního (cca 1–2 %) zaplatí komunální daň, vyhlašovanou obcí, ve které má trvalé bydliště (cca 29–34 %). Z částky, která přesahuje 452 100 korun, poté zaplatí tzv. státní progresívní daň ve výši 20 %; ze sumy vyšší než 651 700 korun se platí státní progresívní daň ještě o 5 procentních bodů vyšší. Pro srovnání, ve Finsku se nejprve platí komunální daň (16–23 %) a církevní daň (1–2 %) a posléze rovněž progresívní daň státní. Tou se začíná zdaňovat od ročního příjmu 16 900 eur (minimální daň je mj. 8 eur) a daňové sazby pro příslušná pásma – nikoliv pro výše příjmů – jsou 6,25 %, 17,50 %, 21,50 % a 31,50 %.

Švédský daňový systém má výsledný efekt takový, že daňové zatížení nejnižších příjmových kategorií dosahuje 45 % a nejvyšších 55 %; v tomto smyslu lze hovořit o rozumné progresi. Pirátský návrh je 47 % pro všechny kategorie; což znamená, že celková míra zdanění by tak se Švédskem byla srovnatelná. Přesto však: úlohou státu je vyrovnávat příjmové extrémy a k tomu je jedním z nástrojů právě daňová politika. Znamená to co nejméně daněmi zatěžovat nejchudší a nejbohatším předepisovat o něco solidárnější „spoluúčast“ než ostatním, tak, aby se obě extrémní polohy blížily k průměru, střední třídě. Topolánkova vláda dělala pravý opak a pirátský program toto provádí jen velmi okrajově a nedostatečně. Je zjevné, že k naplnění tohoto cíle je třeba zapomenout na jakékoliv experimenty, které jen vyženou nejbohatší občany a firmy do zahraničí, ale také na jakoukoliv rovnou daň, která je mj. typická pro systémy na východ od našich hranic, kde jsou rozdíly mezi bohatými a chudými obyvateli enormní. Směřování českých socioekonomických ukazatelů právě tímto zeměpisným směrem není přece žádoucí.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Zvracejte učebnice!

    David Bartoň

    Vracíte také s dětmi s úlevou učebnice zpět do školních skladů? Podívejte se, bez ohledu na to, co jste vyfásli z dějepisu, co se z nich dá dozvědět a v čem poučit.  Dnešní učebnice dějepisu nejen...

  • Spalovač trenýrek se mýlí

    Petr Havlík

    Společnost, kde „nejhlasitější“ formou komunikace je mlčení mlčící většiny, již není demokracií. Základním předpokladem plnohodnotné demokracie je totiž otevřený prostor pro svobodnou diskusi....

  • Červené trenky v Bílině

    Veronika Vendlová

    Úryvek z textu Veroniky Vendlové, členky iniciativy „Společně to dáme“. Jde o reportáž z protestu této iniciativy proti prezidentu Zemanovi v Bílině. Vybraný text je ze závěru článku, kdy jsou oponenti...

  • Republikou krouží kavárna POTMĚ

    Jan Charvát

    Kavárna POTMĚ, která stála na náměstí Republiky v Praze od 4.-21. června 2018, vybrala celkem 459 962 Kč. A to díky tomu, že si zde celkem 2342 hostů koupilo 3504 hrnků kávy nebo dalších nápojů....

  • Tajemstvím smíření je vzpomínka

    Michal Kadleček

    Mohlo by se zdát, že zbytečně vytahuji věci zapomenuté, nebo dokonce promlčené. Jenže česká xenofobie, předsudky a komplexy stejně jako občasná nepodložená halasná namyšlenost a hysterické reakce...

  • Pomník Milady Horákové

    Redakce Přítomnosti

    V roce 2015 byl díky finanční pomoci Nadačního fondu Stránský odhalen na pražském Pětikostelním náměstí pomník Milady Horákové. V místech mezi Senátem a Poslaneckou sněmovnou připomíná boj proti totalitě....

  • Urážka státu do hlavy

    Martin Jan Stránský

    Vydavatel Přítomnosti Martin Jan Stránský komentuje pohoršení, které svým textem vzbudil v několika čtenářích, těmito slovy:  Moje poslední glosa,[1] která souvisela s první,[2] naštěstí splnila mé...

  • Pan Žáček je možná trochu cvok, ale je to cvok hezký!

    Jan Cigler

    Lidé si ovšem rozhodně nechtějí kazit dojem o konopí nějakými mozoly, když mohou lenošit s brčkem ve stínu věkovité lípy a smát se jako „normální šílenci“... I tak je pan Žáček inspirativní. Třeba...

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big