TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
dokazeme-to-sami
Utagawa Kuniyoshi, Shōki a démon. Období Edo, cca. 1850. Arthur M. Sackler Gallery, wikiart.org

Dokážeme to sami?

Pět českých europoslanců se pokusilo dosáhnout toho, aby se téma „riziko politického zneužití médií v České republice“ nedostalo na program červnové schůze Evropského parlamentu: sdělili, že Česko si prý problémy kolem střetu zájmů Andreje Babiše umí vyřešit samo. Téma se nakonec ovšem projednávat bude.

Rád bych se zastavil u otázky, která je jistě základní: dokážeme si s mediálně-průmyslově-politickým impériem pana Babiše pomoci sami?

Nejprve zcela obecně: je něco jiného tvrdit, že si sami dokážeme pomoci, a něco jiného výzva „nepleťte se nám do toho“. Když si někdo dokáže pomoci sám, vůbec to neznamená, že může, má a smí odmítat všechno, co se mu nabízí jako pomoc. Naopak, to, že si dokáže pomoci sám, neznamená, že si dokáže pomoci úplně sám, je to jen předpoklad k tomu, aby se mu vůbec dalo pomoci.

Pokud jde o naši nynější situaci, je zjevné, že jsme ve vleklé politické krizi, nejhlubší, jakou kdy ČR poznala. Tím, jak se blíží volby do Poslanecké sněmovny, se krize ještě dál prohlubuje a vyostřuje. Není racionální odmítat pomoc tam, kde se sama od sebe nabízí, a je neslušné předpokládat špatné úmysly u těch, co jsou ochotni nám pomoci, zvlášť když jde o rozpravu na veřejném fóru, kde se uplatní řada názorů a kde jsme taky zastoupeni. A kde je možné otevřít náš problém v plné šíři. Otázka zneužití médií je totiž jen jeho část.

Svobodná společnost, jak se v západním světě v jeho dějinách postupně utvářela, stojí na spontánním, bezděčném oddělení podnikání, politiky a svobodných médií. Toto oddělení není věc zákonů, ale věc politické kultury. Vzniká stav jakési občanské beztíže, podmínka svobody a rovnoprávnosti občanů. Velkopodnikatelé, prosazující se v politice a vlastnící média (Berlusconi) jsou ve světě, k němuž jsme patřili a zase chceme opatřit, víceméně excesy. Ani vysloveně stranická média se natrvalo neprosadila. A nebylo a není k tomu zapotřebí zákonů: stačí, když velkopodnikatele nikdo nevolí a stranický tisk nikdo nečte.

A naopak: jakmile je toto oddělení třeba fixovat zákonem, svědčí to o tom, že něco není v pořádku, že politická kultura je ve psí. A vznikají potíže. Zákonnou úpravu, jakou byla např. nedávno přijatá novela zákona o střetu zájmů, si sice situace vynutila, ale takové úpravy se dají se velmi snadno obcházet. Politická kultura, pokud je, se obcházet nedá. Dále mohou ty úpravy vést (a vedou) ke zcela falešnému dojmu, že útvar, který postihují (Babišův mocenský konglomerát), nemá hlavu. Ale tato formální dekapitace zastírá pravý stav věci: hlava je tu dál, jen na ni už není pořádně vidět.

Podstata nemoci, která postihla českou politiku, spočívá v tom, že oddělení podnikání, politiky a svobodných médií vzalo za své. Je tu mohutný útvar, který je zároveň obří firma, mohutné politické hnutí a mediální impérium. A chová se v politickém prostředí jako kukaččí mládě ve hnízdě pěničky. Zároveň formálně právní úprava věci neodpovídá faktickému stavu, čímž se vlastně staví do otázky sama zákonnost.

Takže je tu obří firma, která vzešla z nezdravého podhoubí ranně postkomunistického podnikání; dále výrazná osobnost, Andrej Babiš, politické hnutí s nevelkým členstvem (tedy žádná strana), fungující militantní mediální lobby, a navíc ještě podstatná věc, která to vše korunuje, totiž jednoduchoučká mesianistická ideologie: po listopadu 1989 nám vládli politici, kteří nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Podstatnou součástí této ideologie je pohrdání politikou. To pohrdání je docela pokrytecké, protože to, co uskupení pana Babiše provozuje, je ve skutečnosti politická politika, pouze v té nejpokleslejší podobě: autoritářství, propojení politiky s ekonomikou a služebná žurnalistika odpudivé povahy. „Nové pořádky“, budované na tomto základě, nejsou a nebudou demokratické. Bude to jako vejce vejci podobné něčemu, čemu se v minulosti říkalo „totalita“.

To, že pohrdání politikou zabírá, je ovšem pochopitelné a reaguje na stav naší polistopadové demokracie. S představou o tom, že starou, zkostnatělou („chcete-li buržoazní“) politiku je zapotřebí přinejmenším důkladně reformovat, přišel původně už před převratem Václav Havel. Daleko významnější ovšem je, že polistopadová česká politika byla skoro od počátku málo funkční: projevovalo se to např. v tom, že soustavně nedovedla generovat vlády s dostatečnou většinou v parlamentu a musela si vypomáhat nedůstojnými náhražkami (dá se očekávat, že zrovna s tímhle nebude mít pan Babiš natrvalo žádné problémy). Jeho ideologie proto mnoha lidem připadá věrohodná.

Dá se očekávat (nebo chcete-li je se obávat), že Nové pořádky se definitivně prosadí po říjnových volbách do Poslanecké sněmovny. Formálně vzato demokratickou cestou.

Současná politická situace v České republice je krajně nepříjemná v jednom ohledu: ve veřejnosti pomalu, ale zřetelně roste nespokojenost s Andrejem Babišem a jeho „Novými pořádky“. Už se dokonce proti němu na mnoha místech v ČR demonstrovalo, i když demonstrace nebyly příliš veliké. Kriticky se o něm mluví a píše o něco víc než dřív, tón změnila aspoň částečně hlavně některá posthavlovská, „pravdoláskařská“ média. Do průzkumů veřejného mínění se to vše nepromítlo a pro volby to samo o sobě znamená pramálo. Když jde člověk k volbám, nepotřebuje v první řadě silně vědět, koho v žádném případě nemá volit, nýbrž koho v každém případě volit má. Když ví jen koho určitě nevolit a nic dalšího, většinou ani k volbám nepůjde – a tím v našem případě „sníží kvórum“ pro pana Babiše. Další hlasy nevoličů Andreje Babiše se rozptýlí do širokého okolí, mezi subjekty, které se do PS dostanou, i mezi ty, kterým se to nepovede. Na první pohled samospásná řešení, jako jsou předvolební koalice, nejsou taky k ničemu: jednak problematická úprava volebního zákona snižuje jejich možnost uspět (moc by mne zajímalo, zda KDU-ČSL neskončí společně se STAN v mimoparlamentním suterénu), jednak čím širší koalice, tím méně věrohodná a smysluplná. Lidé tedy mají svobodu volby, ale v dané situaci jim vlastně není moc platná.

Jde o to, jak volebním aktem věrohodně a politicky účinně vyjádřit příslušnost k parlamentní demokracii, právnímu státu a Západu, k němuž patříme, a důrazně odmítnout „Nové pořádky“ a jejich samozvaného proroka. Nemohu předložit recept, jen upozornit: to je problém, před nímž stojíme.

Za zhoubné považuji, pokud si myslíme a veřejně prohlašujeme jako paní europoslankyně Šojdrová a její čtyři kolegové, že s obřím malérem, do něhož jsme se dostali sami a vlastní vinou, se selháním polistopadové demokracie, si pomůžeme zase jen sami doma. Stále jsme ještě součástí sjednocené Evropy. Je sice nyní v krizi a má spoustu slabin. Přesto je pořád výrazně silnější, a demokratičtější než my. (A silnější, nesrovnatelně demokratičtější a důvěryhodnější než různí „alternativní spojenci“, jako je Rusko nebo Čína). Může nám pomoci, měla by nám pomoci a nabízí to. Strkat v takové situaci hlavu do písku je neprozíravé, kapitulantské a hloupé.

Psáno pro Svobodné fórum.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1