TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
mysli-to-vazne
Max Ernst, Barbaři pochodují na Západ. 1937. výřez. Kunsthalle Hamburg, wikiart.org

Myslí to vážně?!

Pod tímto palcovým titulkem se tenkrát na čtenáře novin spokojeně usmívala, nazlobeně chmuřila, anebo tupě a bezobsažně zírala tvář známého penzisty. Zobrazení záleželo od toho, zda vedení konkrétních redakcí patřilo k jeho příznivcům, odpůrcům, anebo váhalo mezi prvním a druhým. Proč nastal takový poprask? Penzista, sám sebe přezdívající podle šelmy norní a lasicovité Jezevcem, právě oficiálně oznámil: „Po desetiletém poustevničení v pastoušce na pomezí naší kotliny a nížiny jsem zvážil všechna pro i proti a rozhodl se k návratu do veřejného života.“

Ačkoliv nic dalšího už nedodal, v redakcích padaly věty typu, „je to jasný jako facka“, „má to napsaný na čele“, „ať nekecá, že něco zvažoval, skočil po tom jako kapr po návnadě“, „i slepej by slyšel, která bije“. Podobné reakce na rozhodnutí jednoho důchodce možná vyvolají údiv. Jenže blížily se prezidentské volby a oproti těm přecházejícím neměl hlavu státu poprvé v tuzemských dějinách nevybírat nikdo jiný než svéprávný lid. Navíc Jezevec z pastoušky nebyl obyčejným penzistou. Redakce proto neváhaly a vzápětí vypálily do všech stran hutnou mediální salvu.

Nemá šanci; Podruhé nevkročíš do téže řeky; Čas nelze zastavit; Doba si žádá nové tváře; Nebudeme se zase vracet zpět; Nejsme přece naivní. Názvy článků předních komentátorů politické scény zřetelně vypovídají o jejich skepsi vůči nečekanému kandidátovi. Výjimky sice existovaly, jako třeba úvodníky z Hola novin či Sněmovních listů, v nichž se psalo: Naděje umírá naposled; I podruhé lze naplnit očekávání; Vraťme čas zpátky; Doba si žádá zkušené tváře; Víme, co chceme! V rozbouřeném mediálním moři však tyto hlasy spíš připomínaly volání několika zoufalých trosečníků z pustého ostrova, jež okolní oceán přehluší i tichem natož svým hromobitím.

Aby projevy skepse vůči Jezevci nevyzněly subjektivně, neboli jako odplata za jeho někdejší a pozoruhodně početné výrazy na adresu páté velmoci, „idioti, ubožáci, kreténi, hovada, tupci, exkrementi, chudáci, lháři, darmožrouti, pisálkové, dementi, darebáci, ignoranti, zabedněnci“, lidé od pera vesměs připomínaly jeho politickou minulost poznamenanou nejedním mocenským i společenským skandálem. O kostlivce vypadlé z archivní skříně tak nebyla nouze. Třeba akce Arsén, která měla kdysi otrávit funkci populární ministryni školství. Anebo dávný předvolební slib, že kůží svých politických protivníků nechá potáhnout sedačky v pražských, brněnských, a bude-li jí dostatek tak i v ostravských tramvajích.

V médiích zkrátka nastala málokdy vídaná shoda. Za normální situace si mnozí slavní novináři a publicisté kvůli svým článkům totiž běžně nemůžou přijít na jméno, anebo se navzájem osočují obraty z Jezevcova citovaného slovníku. Nehledě na zasílání anonymních mailů s výhrůžkami či šíření skandálních i nactiutrhačných pomluv. Taková štábní kultura pak nevyhnutelně vede k tomu, že při náhodném setkání na ulici nebo v metru jsou obě strany raději postiženy náhlou slepotou, než aby se musely alespoň pozdravit. A pokud není na slepotu čas a setkání se stane nevyhnutelným, vřelá a kolegiální atmosféra nezavládne ani náhodou.

Nejlépe tento stav permanentní nevraživosti přiblíží zápis z deníku nezávislého investigativního novináře, podepisujícího se záhadnou šifrou VS60.

Dneska jsem potkal toho blba Povolného z televize. Vzhledem k jeho známé povaze jsem se ho žertovným tónem zeptal, jak to, že už neleští kliky u Jezevcovy pastoušky? Ohrnul nos a prohlásil, že ta stará vykopávka nemá nejmenší šanci, a nechť si prý hledím svého, že ho urážka od zkrachovalého pisálka nemůže rozhodit. Poslední slova jsem přešel bez povšimnutí. Abych mu ale nasadil brouka do hlavy, na oko vážně jsem řekl, že bych tu starou vykopávku zase tak nepodceňoval.

Ty máš nějaké důvěrné informace?“ reagoval bývalý kolega a pokusil se o milý přátelský úsměv. Stejný úsměv míval náš třídní na gymplu, když občas vyzvídal, co hlásila tehdy zakázaná Svobodná Evropa, neboť se mu doma údajně pokazilo rádio a zprávy nemohl poslouchat.

Mám, nemám,“ odpověděl jsem tajemně. Ostatně nedobrá zkušenost z gymnasia mně takovým odpovědím naučila i pro případ, že bych nějaké informace opravdu měl. To blb Povolny samozřejmě netušil. Naopak se rozjel jeho starý tik. Jak mi lačně visel na rtech, nervozitou a nejistotou mu začalo cukat levé víčko.

Jezvec je odvařený,“ zklamaně prohlásil po chvilce ticha, „probírali jsme to na redakční poradě, lidi ho přece po tom všem, co provedl, nebudou volit! A říkal mně to i politolog Zbabral a poslanci ve sněmovně. Mimochodem i Mediální centrum výzkumu preferencí je stejného názoru. Jak bysme taky vypadali před světem i před sebou, že jo?“

Myslíš?“

Hele, jestli něco víš, tak to řekni.“

Řekl jsem mu, že musím jít vyvenčit Pepína a nemám čas na zbytečné kecy. Naštvaně odsekl, že ho moje arogance nemůže urazit, a někam odkráčel. Díval jsem se za ním, jak se nese a očividně mu dělá dobře, že ho chodci poznávají. Kdo ví, co v nich vidí a rozpoznává on? Jistě jen to, co mu dovolí jeho bublina z neochvějné jistota o sobě, své mimořádné inteligenci, ale i své důležitosti při utváření obrazu světa.

VS60 nás svým zápiskem posunuje v čase o kus dál. Tedy k překvapivému zjištění, že sebehlučnější kanonáda z větších i menších mediálních křižníků s oceánem jako celkem nikdy nepohne, i když je admiralita přesvědčená o opaku. Co se však odehrává v tajuplných hlubinách, sebestředný a zároveň povrchní pohled kapitánů i poddůstojnictva na salvami rozbouřenou okolní hladinu neodhalí. Přesněji řečeno, co se honí v hlavě voliče a chce slyšet volební kampaní ohlušený dav, studium politologie, sofistikované průzkumy nálad veřejnosti, nepřetržité sledování televizního zpravodajství či nekonečné redakční diskuze, přesně nezjistí. I neočekávané má proto právo na ono biblické i pohádkové: Staň se!

Emeritní profesor pařížské Sci-po a původem krajan jej popsal otázkou: Kdo by to čekal, že většina lidu má tak krátkou paměť a bez problémů vytáhne z rukávu neblahého žolíka minulosti? Už ale potulný čínský mnich Te Čcheng si v devátém století povšiml, že vhodná a správně mířená věta dokáže divy a je jako kůl, k němuž lze pevně přivázat každého osla. Jeho slova nepřímo opakuje ve svém deníku i VS60. Jezvec ví, koho a jak oslovit.Cílené apelování na zemitost, rovnost a plebejství, anebo žonglování s radostnými totemy kolektivního podvědomí tlačenkou, pivem a slivovicí, neřku-li nenápadné vyzdvihování uprděnosti a vyčuranosti, během kampaně zjevně zabírají. Včera jsem poslouchal chlapy v hospodě Na růžku a ejhle, z Povolného vykopávky je to naráz náš člověk.

Zvuk jeho předvolební svůdné flétny skutečně dolehl do hlubin nejedné duše. Akordy přitom zněly jasně a jednoduše. Ožili v nich Jezevcovi domkařští předci, matka samoživitelka, krušná studentská léta, recepty na prostá jídla i pochvalné prezentace domácích nápojů. Symbolem úspěchu se poprvé po čtvrtstoletí stal opět byt v paneláku, otlučené auto či parcela v zahrádkářské kolonii. Vlastnictví jediného saka (nejlépe od maturity) a děravá ponožka na palci levého chodidla byly spolu s lidovou bodrostí a pomačkanou cigaretou vyhlášeny za charakteristické a milé znaky našinců. Strach z cizáků a nedůvěra vůči nedostatečně bílým spoluobčanům se naopak proměnily v chvályhodné ctnosti. Zručný svůdník nakonec všechno zabalil do akcentované výjimečnosti domácích lesů vod a strání i zlatých rukou lidu. Mnohé oči se zjihle zamžily a současně se lid těšil, že se starým ochmelkou bude prča a pro změnu se bude slzet smíchy. Zkrátka a dobře bývalý penzista byl zvolen prezidentem.

 

Pokračování spisku J.F Boží slza přineseme zase příště.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1