TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
nebudem-cinsko-ruska-investice-ale-akvizice
Josef Žáček. galerieaspekt.com

Nebudem (čínsko-ruská) investice, ale akvizice

Jméno Novaka Djokoviče, momentálního vládce světového mužského tenisu, je známé asi i těm, kteří se o sport moc nezajímají. Mnozí budou znát i jméno současné světové dvojky, Andyho Murraye. Ale co Federico Delbonis, Tejmuraz Gabašvili, Albert-Ramos Vinolas nebo Andrej Kuzněcov? Tito hráči na světovém žebříčku ATP drží 47 – 51 pozici a s výjimkou tenisových odborníků a sázkařů jejich jména asi většině nic neříkají. Když na turnaj přijede světová jednička či dvojka, budí to velký zájem. Když přijede hráč pohybující se kolem padesátého místa, není důvod k velkému vzrušení. Ti, co jsou v žebříčku nahoře, většinou porážejí (někdy i drtí) ty, co jsou pod nimi, a stejnému statutu se těší jen tehdy, když se utkají v rámci týmové soutěže, jakou je Davis Cup, případně jednou za čtyři roky na olympiádě. Někdy vysoce postavený hráč projeví zájem o hráče, který je hluboko pod ním, protože mu může posloužit jako sparingpartner, nebo jim někdo nabídne utkání v rámci exhibice.

Když Českou republiku navštíví americký, čínský nebo ruský prezident, je to něco podobného, jako když přijede světová tenisová jednička, nebo dvojka. My se naopak objevujeme kolem padesátého místa na světě, pokud jde o velikost HDP, respektive jsme na osmdesáté páté pozici, pokud jde o velikost populace. Co u nás tedy tak „těžké váhy“ světové politiky a ekonomiky chtějí? Proč k nám přijíždějí?

Země koruny české, Československo, ČSSR, ČSFR a ČR se sice čas od času dostaly „někam nahoru“, ale pokud se tak stalo, tak jsme většinou byli místem, kde něco důležitého probíhalo, než abychom byli aktérem, který něco důležitého dal do pohybu, či dokonce takový pohyb ukončil způsobem, který by v mezinárodních vztazích nastolil novou kvalitu. Takovými událostmi mohou být začátek (bitva na Bílé hoře) i konec (bitka mezi Pražany a Švédy na Karlově mostě) Třicetileté války, konec II. světové války v Evropě (Praha byla posledním osvobozeným hlavním městem), konec iluzí o demokratickém vývoji v sovětském bloku (po potlačení pražského jara v roce 1968). Po roce 1989 se Praha několikrát stala místem, respektive přitažlivou kulisou, kde došlo k zajímavým a potenciálně důležitým mezinárodně-právním aktům. V červnu 1991 byla v Praze, z vůle jejích členů, rozpuštěna Varšavská smlouva, ale protože se zanedlouho zhroutil Sovětský svaz, nezapsala se tato událost do našich myslí příliš intenzivně. Když v roce 1994 navštívil Prahu Bill Clinton, využil ji rovněž jako místo pro jednání s představiteli zemí V4, které přizval k projektu Partnerství pro mír, čímž nám byla pootevřena dvířka do NATO. Konečně pak v roce 2010 byla Praha nejenom místem schůzky prezidentů Obamy a Medveděva, ale dokonce i podpisu smlouvy START, která měla přinést svět bez jaderných zbraní…

Poté, co v únoru 1990 navštívil Spojené státy a v Kongresu pronesl slavný projev (kterému Václav Klaus netleskal), přivítal Václav Havel v Praze 17. listopadu 1990 prezidenta George Bushe staršího. Nemůže být sporu o tom, že rozměr této návštěvy byl především symbolický, respektive exhibiční, mám-li se přidržet tenisové analogie. Ta návštěva měla svou logiku. Americký prezident navštívil zemi, která se před rokem, a navíc mediálně velmi přitažlivým způsobem, v podobě tzv. „sametové revoluce“, zbavila komunismu a vymanila se ze sovětského bloku. Jeho hostitelem byl člověk, který se pro mnohé Američany stal ztělesněním a symbolem oněch změn, což bylo potvrzeno a završeno pražským summitem NATO na podzim 2002.

Čtyři američtí prezidenti, a tedy světové jedničky, v řadě: Bush starší, Clinton, Bush mladší a Obama, k nám přijeli na návštěvu. Většinou se jednalo o návštěvy krátké (kolem 24 hodin) a s výjimkou té první byl vždy program širší, než abychom si mohli namlouvat, že jsme stáli v centru pozornosti my sami. V případě posledních dvou prezidentů byla Praha opravdu „jen“ místem a prezidenti Havel a Klaus v roli „pouhých“ hostitelů.

Jenže mezi těma dvěma hostiteli byl rozdíl. Havel byl ikonou, a protože politika je o emocích, tak američtí prezidenti této skutečnosti neváhali využít. Navíc měl, minimálně ze začátku, schopnost sdělovat zajímavé a podstatné věci nově a jinak a proto se mu podařilo, zejména s Billem Clintonem, navázat vlastně velmi blízký vztah. Jak jeho životní příběh, tak i osobitá politická činnost pak, z hlediska symbolického, byly završeny při jeho pohřbu, v prosinci 2011, respektive u příležitosti odhalení busty v Kongresu, kde se v listopadu 2014 zařadil po bok takových „freedom fighters“, jakými byli Lajos Kossuth, Raoul Wallenberg a Winston Churchill. Pokud se Hillary Clintonová stane prezidentkou bude jeho příběh možná mít další pokračování.

Ponecháme-li stranou již zmíněný americko-ruský summit, tak se Václavu Klausovi do Prahy tak významného hosta dostat nepodařilo. Jak Vladimír Putin, který v Praze byl v roce 2006, tak i Medveděv (2011) samozřejmě jsou důležitými aktéry, ale ten atribut, který jim ve světové aréně objektivně propůjčuje punc výjimečnosti, a jsou jím pouze zbraně, respektive zbraně jaderné, se s českým prezidentem, ať jím je kdokoli, prostě nediskutuje. Klausovy vztahy s ruskými představiteli měly (zatím) tři pomyslné „vrcholy“. V roce 2007 od Putina dostal Puškinovu medaili, ale předal mu ji jen tehdejší ruský velvyslanec v Praze Alexej Fedotov. Během Medveděvovy návštěvy Klaus ruskému prezidentovi „poradil“, aby nedůvěryhodná eura vyměnil za pevnou českou korunu, na což se mu dostalo odpovědi, že Rusko má více eur, než se do Česka vejde. A konečně pak byl v říjnu 2015, když přijal pozvání na vystoupení v rámci tzv. Valdajského klubu v Soči, nucen 110 minut čekat, než Putin dorazí, a následně trpěl čtyři hodiny svou „ne-rolí“ v panelu, z něhož ruský prezident udělal svou show. Nic takového se Havlovi v Americe nestalo a je otázkou, zda Klaus jednou spočine u Kremelské zdi…

Nedávno skončená návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze se však zatím všemu, co jsme až dosud mohli vidět, vymyká. Číňan sice není světová jednička, ale nelze pochybovat že i „pouhá“ dvojka má svou váhu. Na rozdíl od Američanů se v Praze zdržel velmi dlouho, čehož si prezident Zeman náležitě užil a užívat asi bude. Nelze se tomu divit, protože něco takového v jistém ohledu opravdu unikátní je. Zeman tvrdí, že si čínského prezidenta váží, a prý se jedná o úctu vzájemnou. Oba to takto deklarovali a je třeba připustit, že se nemusí jednat jen o zdvořilostí frázi. Čím však Zeman u Číňana vyvolal tak pozitivní dojem? Nejedná se o spolužáky, Česko a Čína nesdílejí společné hodnoty, nemáme společné nepřátele, nejsme si ani přibližně rovní v oblasti ekonomické, atd. atp. Je za tím vším Zemanovo rozhodnutí zúčastnit se, jako jediná hlava státu ze zemí Evropské unie, oslav konce II. světové války, respektive čínského vítězství? Pokud ano, tak prezident prokázal mimořádný politický instinkt, neboť z minima vytěžil maximum. Otázkou však je, a to je to, co by nás mělo zajímat v prvé řadě, pro koho?

Vláda České republiky, tedy orgán, který je zodpovědný za politiku hospodářskou, vnitřní i zahraniční, chápe čínskou návštěvu jako symbolicko-pracovní. Svědčí o tom i formulace, které nakonec byly do podepsaných dokumentů vtěleny. Čínské agentury, když o návštěvě v Praze informovaly, zdůrazňovaly, že návštěva pomůže zlepšit vztahy a obchodní výměnu se zeměmi střední a východní Evropy, respektive s Evropskou unií. Vše by tedy mělo být v pořádku, nebýt intenzivního mečení, které se ozývá z Hradu.

V Pekingu pronesená slova, že se prezident České republiky do Číny vypravil proto, aby se učil stabilizovat společnost, byla nehorázná, ale některé excesy, kterých se dopustila policie ČR ukazují, že se slova mohou přeměnit v činy. Zeman nadšeně mluví o investicích, ale ekonomové hovoří o akvizicích… Zatímco to první by mělo vytvořit pracovní místa, to druhé přinese peníze do něčích kapes… Slova o tom, že předchozí vlády byly ve vleku EU, NATO a USA, zatímco teď jsme opět svobodnou zemí, ukazují na to, že Miloš Zeman má, podobně jako svého času Václav Klaus, daleko větší ambice, než jaké korespondují s ústavně vymezenými pravomocemi prezidenta ČR, a s váhou, jakou reálně má Česká republika.

Zeman prosazuje, aby se Česko pro Čínu stalo „strategickým partnerem“. Vzhledem k obrovským a nepřekonatelným rozdílům na „žebříčku ATP“ to je nesmysl, který by prezident-prognostik měl chápat. Určitě to ví Peking. Ale co když Zeman nabídne, že se Česko pro Čínu stane „sparingpartnerem“? Slovníková definice říká, že se jedná o „způsob podpory a rozvoje dovedností nejčastěji používaný v bojových sportech. Úkolem sparingu je vytvářet a testovat vhodné návyky u trénovaného jedince. Nácvik se provádí v potřebném prostředí, v podmínkách co nejbližších „realitě boje“. Stupeň zatížení se volí s ohledem na výkonnost a odolnost sportovce, s cílem „maximalizovat jeho rozvoj“. Cílem je trénovaného vycvičit k vhodným reakcím ve stresu a maximální fyzické zátěži. Každá tréninková jednotka vedená se sparingem je zakončena „zpětnou vazbou“ a „rozvojovým plánem“.

Miloš Zeman po celou dobu své politické kariéry dokazuje, že nemá nejmenší problém s tím, hodit cokoli a kohokoli přes palubu. Zažili to jak konkrétní politici (namátkou Horák, Buzková, Wagner, Špidla), tak strany (SPOZu odebral honorifikační Z, ČSSD bude mít dost co dělat s 300 milionovou pokutou). Měli bychom si dát velký pozor, aby další na řadě nebyla Česká republika. Miloš Zeman je bohužel v pozici, kdy by se mu to mohlo podařit.

Psáno pro www.tapolitika.cz.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big