Hlavní informace
co-znamena-ze-se-fasizujeme
Pavel Vošický, Večná družba, 1988, výřez. K vidění také na artforgood.cz

Co znamená, že se fašizujeme

Jakub Rákosník reagoval v A2 z 16. 12. 2015 na mou knihu Gottwaldovo Československo jako fašistický stát, což by šlo jedině uvítat – téma, o kterém kniha pojednává, je závažné a dodnes neblaze ovlivňuje zdejší veřejný diskurs, na prvním místě politiku. Problém je v tom, jak Rákosník ke „kritice“ přistoupil: předstírá, že knihu hodnotí z hlediska historiografie, ve skutečnosti však jen obhajuje tradovaná – v tomto případě spíše módní – ideologická klišé, což je nešvar obecný, který křiví výklad nejen poválečných dějin. Proto na článek reaguji.

Nejdřív k Rákosníkovým „odborným“ poznámkám. Rákosník tvrdí, že jsem interpretační schéma knihy postavil „především na přeložených dílech starší teorie totalitarismu a na analýze fašismu, kterou na počátku osmdesátých let vypracoval Noel O'Sullivan“: Takový interpretační rámec lze ovšem jen stěží považovat za přínosný či originální, napsal Rákosník. Podle něj navíc zcela chybí novější zahraniční literatura konceptualizující komunistická hnutí - snad s výjimkou sborníku Za obzor totalitarismu - a nenajdeme zde ani mnohé zásadní publikace k dějinám Československa ve sledovaném období.

Zvolený interpretační rámec“ je nástroj, s jehož pomocí se snaží autor vyložit určitý historický fenomén. Nejde o to, zda je přínosný či originální, ale lze jej hodnotit, zda je vhodný, proč ano, proč ne. O něco podobného se ovšem Rákosník ani v náznaku nepokusil – v jeho replice totiž chybí jakýkoli argumentace.

Skutečnost, že je má práce založena převážně na starší literatuře ukazuje jediné: nedostatečnost tuzemské historiografické obce, protože to, o čem píšu, klasifikovali různí autoři, zleva i zprava, už ve 30. letech minulého století. Zde to však dosud, až na malé výjimky, náznaky a dílčí studie, nikdo nepojmenoval, ačkoli fašistické rysy poválečného Československa pod taktovkou KSČ jsou výraznější, než byly za 2. republiky. Rákosník se v duchu normalizační i postnormalizační historiografie tomuto tématu, které je dodnes žhavé politikum, zcela vyhnul. Věnuje se teorii totalitarismu, která se s půlstoletým zpožděným dostala opět do módy (její kritika) mezi tuzemskými sociálními vědci, ačkoli diskusi na toto téma jsem v knize explicitně odmítl právě z toho důvodu, aby neodváděla pozornost od tématu knihy, jímž je fašistický charakter Gottwaldovy vlády.

Fašismus ≠ totalitarismus
Posuzuji ji v rámci interpretace fenoménu antiliberálních hnutí, vzniklých po první světové válce, který byl u nás díky Masarykově republice fázově posunut až k roku 1938. Zprvu se projevil jako reakce na vnější ohrožení, kterou petrifikovala nacistická okupace, a rozvinul se pak v nacionálně sociální revoluci po roce 1945, už v domácí režii, a byl dovršen komunistickým převratem v únoru 1948. Práce není založena na horizontální komparaci nacismu a komunismu, jak je tomu v teorii totalitarismu a pokud studie zabývající se touto teorií cituji je v úvodu na dokreslení širších souvislostí tématu.

Fenomén fašismu je v mé knize postaven vertikálně: poukazuji na společné kořeny, které lze v různých lidových či národních hnutích vystopovat v Evropě od doby Francouzské revoluce napříč kontinentem, tedy na přesvědčení, že lidovláda je sama sobě nejvyšším zákonem a tedy není ničím omezena (morálkou, tradicí, zákony, parlamentem…), a také v ničem omezena, a že politická vůle stojí nad veškerou realitou, sociálními, kulturními či hospodářskými aspekty. Fenomén, který se s plnou silou projevil v moderních antiliberálních masových hnutích po 1. sv. válce, která za účelem mobilizace davů spojily nacionalismus se socialismem. To je podle mne věc, která tvoří základ fašistického politického aktivismu, ať už ho řadíme nalevo nebo napravo, a která podle mne nejlépe vystihuje základní rysy antiliberálních hnutí, což platí dodnes. Vedle O´Sullivana se má kniha opírá především o práci Jacoba Talmona O původu totalitní demokracie, zabývající se vývojem „revoluční mesianismu“ v době osvícenství, který pak Francouzská revoluce uvedla do praxe, tedy dobou dávno před jakýmikoli teoriemi totalitarismu. Pokud jde o ně, tak podstatná je v knize práce de facto jediná, a to Total Revolution C. W. Cassinelliho. Tu ale Rákosník nezmiňuje, zřejmě ji nezná. Zato jmenuje „profláknutou“ Hanah Arendtovou, ačkoli se o ní při výkladu fenoménu fašismu nejen neopírám, ale ve sporu Arendtové s Ericem Voegelinem o původ či příčiny vzniku masových nedemokratických hnutí, stojím v knize na straně Voegelina. Poválečný vývoj v Československu navíc nevztahuji k nacistickému Německu, ale k fašistické Itálii. Ve svém klasickém díle Původ totalitarismu ovšem Arendtová fašistickou Itálii mezi totalitní státy (právem) nezahrnuje.

Fašistický režim ≠ diktatura
Ukazuje se, že Rákosník nejen nezná „nepřekladového“ Cassinelliho, ale zřejmě nečetl ani „překladového“ O´Sullivana. Jinak by nemohl pořád dokola tvrdit, že klasická teorie totalitarismu, s jejíž pomocí prý koncipuju své vyprávění (viz Pullmannův text Sociální dějiny a totalitární vyprávění in Soudobé dějiny č. 3-4/2008), implikuje existenci pasivní, atomizované masy obyvatelstva: Aktivní participace obyčejných lidí na provozu totality se přehlíží, opisuje Rákosník od Pullmanna, kterého má, na rozdíl od O´Sullivana, evidentně pečlivě nastudovaného. O´Sullivan totiž označuje ve své práci politizaci veřejnosti a snahu po jejím co nejširším zapojení do systému za hlavní rys fašismu, který nazývá jako aktivismus. Permanentní mobilizace mas je charakteristický znak, který fašistické režimy odlišuje od „klasických“ diktatur, které chtějí veřejnost apolitickou, neangažovanou, pasivní, neotravují ji s prvomájovými průvody apod.

Placákovi ovšem jeho nezájem o postoje obyvatelstva umožňuje vykreslit jednoduchý dualistický obraz, skládající se na jedné straně ze spiklenecké strany nového typu a na straně druhé z pasivní populace a odevzdaných demokratických politiků, „rezignujících na demokratické hodnoty první republiky", kteří dali poválečnému programu „trestuhodně neodpovědný souhlas".

Buďto Rákosník knihu nečetl, nebo má potíže s chápáním textu, což je ovšem v éře internetu mor, který se šíří napříč akademickými kruhy. Komunisté v rámci své poválečné fašistické revoluce usilovali nejen o konsensus (rozuměj konsensus pod vedením KSČ) dělníků a rolníků, ale stejně tak živnostníků a sedláků či středně velkých podnikatelů, armády, církve, stejně jako bezpečnosti ... Z celonárodního konsensu měli být vyřazeni jen etnicky, kulturně či sociálně „cizorodí“ – tedy velkokapitalisté, nadnárodní aristokracie, a všichni ne-Slované…

Komunisté a nekomunisté
Rákosník mi dále vytýká, že v některých kapitolách druhé části chybí jakýkoli odkaz na sekundární literaturu – kapitoly jsou prý převážně založeny na vybraných výrocích předních komunistů, převzatých z publikovaných pramenů k příslušnému tématu. V některých kapitolách chybí jakýkoli odkaz na sekundární literaturu a výklad jen mechanicky hromadí vybrané citáty.

Citáty nehromadím pro zábavu, ale na podporu výkladu, že při vzývání jednolitého národa a státu slovanského charakteru, zbaveného „zrádců“, stejně jako všeho cizorodého, nešlo o nějaké dobově podmíněné excesy jednotlivých komunistických předáků, ale že podobné projevy byly pronášeny v rámci strategie poválečného mocenského nástupu, jak jej vedoucí komunisté promýšleli a prodiskutovávali v moskevském exilu ve spolupráci s matadory mezinárodního komunistického hnutí, na prvním místě s šéfem Kominterny Dimitrovem. Fašizující projevy komunistických ideologů citované v knize reprezentují stovky stran nejrůznějších materiálů, článků, návrhů, projevů, porad, interních školení atd., určených jak vně, tak dovnitř strany. Konfrontuji je s výroky nacistů a fašizujících národovců 2. republiky, které jsou po formální i obsahové stránce de facto totožné. Že zde není citováno více sekundární literatury, je nabíledni: nikdo si bohužel dosud nedal tu práci, aby režim poválečné Národní fronty zařadil do kontextu fašistických režimů, jak se s různými místními odchylkami a specifiky vyvíjely v Evropě po roce 1918.

Podle Rákosníka je ale tento postup manipulativní: Autor pracuje s kategorií zla a hromadění citátů komunistů vytváří obraz minulosti, v němž veškeré zlo přichází od KSČ. Zcela přitom chybějí promluvy těch, kteří tvrdili totéž a říkali to třeba i dříve než komunisté.

Polemizovat s Rákosníkem je jako rozmlouvat s Marťanem. V knize stojí černé na bílém vysvětleno, proč se věnuji pouze komunistům:

Poválečnou nacionálně socialistickou revoluci v tomto textu spojujeme s komunisty. Námitka proti tomu zní: Národní fronta byla koaliční vláda komunistů se čtyřmi nekomunistickými stranami, jejichž představitelé se vyjadřovali na první pohled stejným či obdobným způsobem jako komunisté, ba mnohdy ještě radikálněji. Mezi komunistickou a nekomunistickou částí poválečné třetí republiky je však zásadní rozdíl: (…) nekomunistické strany považovaly režim Národní fronty za dějinnou revizi v rámci reakce na druhou světovou válku a nacistickou okupaci. (…) Naproti tomu veškeré aktivity komunistů měly jediný cíl: podetnout či oslabit sílu „třídního“ nepřítele a využít válku s její destrukcí dosavadních hodnot k další poválečné radikalizaci, která měla vyústit v likvidaci celého systému.

Jinými slovy: komunisté chtěli nacistickou eschatologii o zániku starého světa a zrodu nového člověka využít k vlastní variantě téhož.

  1. Kontextualisace
    blíže prozkoumat, zda jejich vidění reality nemohlo být podobné tomu, jež připisuje komunistům, jsem nechal stranou i okolnosti, za nichž nekomunisté jednali.

Ano nechal, protože smyslem knihy není odpověď na otázku, jak či proč jednali či nejednali nekomunisté, nebo co bylo příčinou poválečného komunistického mocenského nástupu (o tom byly napsány stohy knih a studií), ale jaký byl charakter hnutí, které se u nás po válce chopilo moci – kde se vzalo, z čeho vycházelo, o co se opíralo, což není problém českých dějin, ale problém dějin obecných. Ergo jsem to já, kdo se snaží poválečný nástup komunistů v Československu zařadit tam, kam patří – tedy do kontextu evropských dějin, a ergo je to Rákosník, kdo tento nadnárodní fenomén dekontextualizuje, když poukazuje na to, že jsem pominul sociální, ekonomické atd. okolnosti nástupu komunistů v poválečném Československu.

Jako kdyby komunisté byli nějaká dobová tuzemská úchylka, kterou lze vysvětlit z povahy české kultury či české chudoby, Rákosník tvrdí, že způsob, jakým „konceptualizuji revoluci“ je problematický: Přitom zcela přehlíží jakoukoli sociálněvědní literaturu k teoriím revoluce a zůstává u jednoduchého schématu spiklenců vyzbrojených metaideologií, neprozíravých nekomunistů a vypočítavé a následně podvedené populace, píše Rákosník. 

Určující pro fašistické revoluce byla politika, která vždy dominovala nad vším ostatním. Jednou z hlavní tezí knihy je, že komunisté neřešili sociální otázky, stejně jako nacisté neřešili národnostní otázky (podobně dnešní islámští teroristé neřeší otázku postavení islámu ve světě, nebo snad problém chudoby v arabském světě). Cíle fašistické politiky byly ryze politické, chceme-li ideologické. Stejně jako sociální aspekty 3. republiky neřeším ani represivní povahu režimu – jde mi o jeho charakter, respektive způsob jeho vlády. Sociální dějiny jsou pro popis fašistického politického aktivismu, založeného na ničím neomezené „vůli k moci“, záměrně překračující všechny kulturní, sociální, ekonomické… hranice, nejen k ničemu, ale mohu nás dovést ke zcela scestným závěrům. Vykládat komunismus ze sociální otázky znamená vytrhávat toto chiliastické hnutí z kontextu, podobně jako kdybychom chtěli třetí říši 30. let vykládat z roviny sociálních opatření, zaměstnanecké rekreace, výstavby sociálních bytů, různých prodělnických opatření, hygienických a zdravotních norem apod.

Antiliberální hnutí 20. století záměrně odděluji od nacionálního či sociálního předznamenání, které se jim snaží přiznat různí revizionisté zleva i zprava, a podobně i autoři, kteří nejsou sto nahlížet problém v širších souvislostech. Rákosník používá slovo kontextualizace jako papoušek, který se to naučil v kleci vysokoškolského biflování schémat, kterým právě jakýkoli kontext chybí. Rákosník tento termín používá – podobně jako „konceptualizace revoluce“ –, aby doložil „odbornost“ svého přístupu. Ve skutečnosti je produktem prostředí, které si na vědu jen hraje.

Pojem fašismus
Rákosník mi dále vytýká pojmovou nejasnost ohledně termínu fašismus: Další vadou je nedostatek pojmové preciznosti, která nejpozději od časů Maxe Webera patří mezí hlavní požadavky kritické sociální vědy. Autor jistě může pracovat s konceptem totalitní demokracie, jejímiž druhovými variantami jsou i komunismus, fašismus či nacionálni socialismus. To ale ještě neznamená, že mezi tyto varianty lze bez dalšího dát rovnítko.

Já ovšem žádné rovnítko mezi tyto pojmy nekladu, ale poukazuji na druhovou spřízněnost režimů založených na fašistickém aktivismu. Co se týká pojmů, tak pro fašismus neexistuje definice, která by byla obecně přijímaná, a to z jednoho prostého důvodu: nemá žádnou „vlastní“ ideologii. Někteří autoři proto pracují s tzv. fašistickým minimem, které mají všechny režimy, zahrnované pod tento pojem, společné: jde o hnutí, která jsou založená na ničím neomezeném politickém aktivismu, národní obrodě, permanentní mobilizaci mas proti vnitřnímu i vnějšímu nepříteli, která ke svému mocenskému nástupu a vládě využívá kombinaci nacionální a sociální demagogie, politizují veškeré otázky týkající se společnosti i jedince a snaží se co nejvíce omezit soukromou sféru. Toto fašistické minimum mají ve větší či menší míře společné jak Stalinův Sovětský svaz, tak nacistické Německo, Mussoliniho Itálie i Gottwaldovo poválečné Československo. Matení pojmů naopak je, když se fašismus na základě komunistické propagandy prezentuje ne jako revoluční hnutí, ale jako jakási protilidová „černá reakce“, spojená s velkokapitálem, vojenskými a církevními kruhy atd., což se dodnes bohužel děje i v odborných kruzích.

Rákosník pak celou věc korunuje tvrzením: Navíc fašismus je pojem, jehož významové pole je natolik negativní, že je stále velmi užitečný pro delegitimizaci politických protivníků. Pojem se tak stává zcela bezobsažným a mění se jen v propagandistickou nálepku. Nemohu se ubránit dojmu, že právě o toto autorovi šlo: slovo „totalitní" již není dostatečně dehonestující, a proto ve svém tažení proti zlu ztělesněnému komunistickým hnutím sáhl po působivějším termínu. 

Je pozoruhodné, že autoři, kteří nebyli odchováni ideologickou psychopatií minulého režimu, vidí text jako pravdu, s kterou je nutno bojovat, postavit proti ní pravdu vlastní. V tomto případě je věc obzvlášť pikantní v tom, že fašistické režimy – na rozdíl od totalit – nemusejí být režimy nutně zločinné. Tvrdit, že pojem „totalitní“ není dostačující a proto bylo třeba přijít s „fašismem“, je podobné, jako chtít očernit masového vraha tím, že ho označením za zloděje. Já komunistům přece nenadávám do fašistů. Všechna má tvrzení jsou založena na rozsáhlé argumentaci, která může být jistě chybná, to je ale věcí řádně podložených protiargumentů. Rákosník nepřišel s jediným argumentem, který by poválečnou nacionálně socialistickou revoluci vyděloval z fenoménu evropského fašistického politického aktivismu: revoluci, která byla nejhlubší a nejrozsáhlejší v celých českých dějinách (srovnat s ní je možno jen období husitských válek či dobu pobělohorskou). Komunisté ji využili ke svému mocenskému nástupu, udržovali její odkaz po celou dobu své vlády a snaží se jej strážit i dnes, i když jim v tom lezou do zelí různí populisté (za všechny prezident Zeman, z kterého se pomalu ale jistě – s blížícími se volbami – stává nestor tuzemských xenofobů).

 

Mládežníkova léta
Rákosníkova ideologizace a zamlžování problému vrcholí pak následující kreací:

Při pročítání knihy se mi místy vracel nepříjemný pocit, který jsem zažíval při četbě titulů z padesátých let, jako byly Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka (1953) či sborník Proti kosmopolitismu ve výkladu našich národních dějin (1953). Argumentační postupy Placákova tažení proti zlu totiž vedou k podobně plochému zobrazení minulosti. Jen zfašizovanou první republiku a úsvit nové šťastné doby po květnu 1945 u Placáka vystřídala zfašizovaná třetí republika a ideálně demokratická první republika. …. Placákovy konzervativní hodnotové pozice, které samy o sobě nemusí být z principu nesympatické, prostupují knihou natolik, že naplňuje spíše žánr politické propagandy než kritického historického výkladu. 

I když je výše uvedené za hranou jakéhokoli pokusu o seriózní kritiku a ze strany autora jde jen o to věc znevážit, přesto i k tomu poznámku: o ideální první republice není v textu sebemenší zmínka – Rákosník si ji vymyslel, aby mi mohl přiřknout ono údajné dualistické vidění světa. Mé hodnotové soudy pak označuje za konservativní. Z čeho vychází? V knize straním otevřené společnosti bez ohledu na její politické zabarvení. Stavím ochrannou zeď mezi levicí a pravicí na jedné straně a fašistickým nárokem či pokušením na straně druhé. Ochránit socialismus před Leninem, stejně jako před Hitlerem, a podobně i vlastenectví před Mussolinim, stejně jako před Gottwaldem nevychází ovšem z nějakého voluntarismu, ale z toho, že tyto věci jsou ve skutečnosti neslučitelné: Lenin nebyl socialista, stejně jako Hitler nebyl vlastenec. Veškeré hodnotové soudy, stejně jako metonymie, parafráze, ironie i vtípky jsou jen „literární omáčka“, která je v knize proto, aby to nebyla taková nuda, jak se stává historiografii, která se tváří přísně vědecky, a skutek utek – viz ona kontextualizace… Podstatná je v knize argumentace. Tu Rákosník zcela pominul.

Souvztažnost mezi poválečným obdobím a druhou republikou a protektorátem, a celé toto období s fašistickou Itálií, je podle mne jedno z nejzávažnějších témat soudobých českých dějin, které dodnes, nezpracované, negativně ovlivňuje celé politické klima v této zemi. Je to téma, které se týká demokracie jako takové – s konzervativismem to nemá co dělat, respektive má, stejně jako s demokratickým či reformním socialismem.

Jeden z prvních autorů, který na výše uvedené upozornil, byl koncem 60. let levicový historik Jan Tesař a ideový guru současných módních levičáků básník a filosof Egon Bondy už začátkem 50. let označil režim v Sovětském svazu za fašismus ve své nejdokonalejší formě. Bondy měl nejen básnické „Nietzschovy nozdry“, ale byl také – na rozdíl od tehdejších i současných levičáků – i řádně marxisticky vzdělán, stejně jako jeho druh Záviš Kalandra, který kritizoval ze stejných pozic Sovětský svaz už ve 30. letech, za což ho komunisté po válce popravili. Pokud je tu tedy někdo „konservativní“, tak je to nejspíš sám Rákosník – ve svém strnulém a schématickém přístupu k dějinám.

Kindergeschichte na soc. vědách
Nejde jen o prosté pochopení textu, začít je třeba s jeho určením. Pokud se chci kriticky zabývat nějakým dílem, musím nejdřív určit jeho druh či povahu, tedy vědět, že je rozdíl mezi sochou a objektem, například. Kniha Gottwaldovo Československo jako fašistický stát není příručka, jejíž účelem je shrnout dosavadní literaturu o komunismu nebo nacismu, jak čtenáři podsouvá Rákosník, když poznamenává, že mi tam chybí nejnovější literatura, a stejně tak to nejsou dějiny třetí republiky, z kterých by snad vypadla ta či ona práce. Jde o sui generis historický esej, jehož smysl je zcela opačný: pracuje s výběrem z dosavadní literatury, který je – na rozdíl od příručky – výsostně autorský, omezený a subjektivní, což není jeho nedostatek, ale účel: s jeho pomocí se autor snaží obhájit svou tezi, která není určena k věření, jak by se snad mohlo jevit z Rákosníkovi reakce, ale k polemice. To je ale učivo na střední škole.

Celý Rákosníkův text ukazuje jediné: autor se nejen v problému vůbec neorientuje, ale dělají mu potíže i základy historiografie. To by samo o sobě nestálo ze repliku, kdyby šlo o druhořadého publicistu druhořadého plátku – problém s Rákosníkem je ovšem v tom, že je jeden z vedoucích učitelů sociálních dějin na FF UK (!). To je skoro k pláči. Když už Rákosník připomněl 50. léta, tak tu přece jedna podobnost je: a sice Rákosníka se svazáky, kteří po roce 1948 obsadili vysoké školy, aby z výšky své mentální nezralosti mistrovali vše, co bylo před nimi s neochvějným přesvědčením, že padli na kámen mudrců, i.e. marx-leninismus. Z pozice sociálně ekonomických schémat, zakletých v mládežnicky ideologickém vidění světa, není Rákosník sto nahlédnout závažnost daného problému, lidsky ani odborně, přičemž jedno podmiňuje druhé.

Sociální dějiny nikdo nezpochybňuje, jsou nezastupitelnou a důležitou součástí obecných dějin. Pokud je ovšem vezmeme za jejich základ, nebo jako universální klíč k jejich výkladu, stane se z vědy ideologie. Historik Tony Judt vzpomíná na boom sociálních dějin před 40 lety v Británii: Mě to připadalo jako do očí bijící a dosti primitivní teleologie, skýtající dojem jistoty ohledně minulého dění i budoucích výsledků, který mi byl jakožto historikovi – a dokonce i jakožto marxistickému historikovi, jakkoli to někoho může zarazit – zásadně cizí.

Podobně se v 90. letech vrhli historici na FF UK, dosud vyučující marx-leninismus, na dějiny každodennosti, které měly také už svou prvotní „slávu“ dávno za sebou. Ti však většinou uměli alespoň své řemeslo, a také byli „v obraze“. To co ale předvádí Rákosník (a jeho šéf Pullmann) na sociálních dějinách, se mírou své naivity (doufám, že jen naivity) nedá označit jinak, než jako kindergeschichte.

Jestli se dnes česká veřejnost začíná opět fašizovat, můžeme z toho vinit nejen naprosto nezodpovědné a populistické politiky a podobně nezodpovědná a bulvární média, ale stejně tak i tuzemskou historiografii, zbabělou a konformní, neschopnou pojmenovat věci pravým jménem. Praxi zavírání kostlivců do skříně, v které byla starší generace mistrem, se úspěšně přiučila i část mladší historiografické generace. Doc. PhDr. et JUDr. Jakub Rákosník, Ph.D. je toho bohužel – i s těmi tituly (nebo snad díky nim?) – dokladem.

Výše uvedené není řečeno na obranu mé knížky, ale na obranu historiografie jako otevřené diskuse nad problémy, které po desetiletí ovlivňují dění v této zemi.

 

Další informace

Glosy

  • Kudy z nudy?

    Potíž je v tom, že nevíme opravdu nic. Jistě, snažíme se pochopit, nahlédnout hlouběji do problémů, do výbojů si troufáme na mnohý způsob, skutečností ovšem zůstává, že jsme zoufale nevědomí o...

  • Projev jak ze slučovacího sjezdu ANO, KSČM a části ČSSD

    Žít svobodně ve svobodné společnosti by měl být úplný základ naší existence. Svoboda je nedělitelná, ta buď je, anebo není. Auto může jet na půl plynu, ale půl svobody a půl nesvobody již svobodou...

  • Kam se to řítíme? Viděno z Ameriky

    Jsem na druhé straně zeměkoule a přemýšlím, někdy jako romantik, někdy cynik, ale také jako optimista (u vás se říká „sluníčkář“), jak to s námi na této ze­mičce dopadá. V roce 1975 jsem se...

  • Nemáme architekturu, jenom „konstrukce“

    Mně by vlastně ani v zásadě nevadilo, kdyby se tu a tam bouralo něco historicky cenného (s logickým omezením samozřejmě), ale vadí mi, že dnešní doba není schopna ničím adekvátně cenným to...

  • Kavárna POTMĚ s nevidomými kavárníky vyráží na turné po Česku

    Unikátní mobilní Kavárna POTMĚ, ve které obsluhují nevidomí kavárníci na palubě zatemněného autobusu, zaparkuje už v sobotu v sobotu 19. května před budovou Českého rozhlasu na Vinohradské ulici v...

  • Potřebujeme idejí,

    živých a velikých idejí a nebudeme malí (TGM) Cituji z článku prof. Dvořákové Myslet kriticky a v souvislostech, který vyšel v posledních Listech: „…Chci upozornit na zajímavý přístup k uchopení...

  • Koprofil v demisi na postu ministra kultury

    Reakce na reakci D. Bartoně[1] na článek J. Čulíka v Britských listech o grantové komisi ministerstva kultury.[2] Půjčit a přečíst si Obratník raka počátkem sedmdesátých let, ještě k tomu ve...

  • Rehabilitace Vlasovců?

    Foldyna se Semelovou oslavili tradičně 7.5., s obchodními dealery firmy Harley & Davidson pro Asii, osvobození Prahy armádou generála Vlasova. Symbolicky vykonali tryznu za padlé Vlasovce na...

Další informace

Nový život výstav

    krizek

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big