TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
putin-jako-sugar-daddy
Ernst Ludwig Kirchner. Russian Woman. Výřez. wikiart.org

Putin jako sugar daddy

Ukázka z knihy „Nic není pravda a všechno je možné“.

Jalůvky a forbesové – tak si v Rusku říkají ženy, které loví bohaté muže a jejich protějšci, petrolejoví magnáti, lovící mladé ženy. Dívky hledají svého „sugar daddy“ (boháče, co je zajistí); mnoho dívek vyrůstá bez otců, kteří se často upijí k smrti před padesátým rokem, natož aby fungovali v rodině. Ženy se musí zajistit samy. Primitivní patriarchální systém je prodáván za správný a tradiční, ženské hnutí se v Rusku nikdy neprosadilo. Rusko dokonce minulý rok povolilo domácí násilí „v mezích zákona“. Také viz zpráva via Alexandr Mitrofanov na Twitteru: „Autor ruské VŠ učebnice kriminalistiky píše, že příčinou růstu ženské zločinnosti je feminismus záměrně nasazený v Rusku Západem. Navrhuje gymnázia pro dívky, v nichž by se vychovávaly ženy jako obsluha mužů. Zavést státní zákaz propagace podnikatelek“.

Předkládáme ke čtení úryvek z knihy P. Pomerantseva „Nic není pravda a všechno je možné“ z kapitoly nazvané „Bez komplexů“ – v Rusku je toto známý „kód“ v inzerátech na pozici sekretářek a asistentek, požadující povolnost. Pomerantsev píše o Oljoně, jedné z ruských zlatokopek, jejíž tragický osud je stejně absurdní, jako osud rychle zbohatlých ropných magnátů, a vypovídá o společenském marasmu, bezpráví a nerovnosti v dnešní ruské společnosti. (B. Latečková)

Akademie zlatokopek. Skupina vážných blondýn si dělá pečlivé poznámky. Najít prachatého taťku, zvaného sugar daddy, je řemeslo, je to profese. Akademie má sály obložené umělým mramorem, vysoká zrcadla a pozlacené štuky. Vedle jsou lázně a salon krásy. Zajdete si na lekci umění zlatokopky a pak si necháte udělat vosk a dáte si solárko. Lektorka je rusovlasá čtyřicátnice a doktorátem z psychologie, MBA, výhružným úsměvem a vysokým, nekompromisním hlasem. Slečna učitelka Jean Brodieová v sukni nad kolena. „Nikdy na první schůzce nenoste šperky, muž si musí myslet, že jste chudá. Ať dostane chuť vám koupit šperky. Přijeďte v otlučeném autě. Musí vám chtít koupit lepší.“

Studentky si úhledným rukopisem zapisují poznámky. Za každý týden kurzu zaplatily tisíc dolarů. V Moskvě a Petrohradu jsou desítky takových „akademií“ s názvy jako „Škola pro gejši“ nebo „Jak být skutečnou ženou“. (…)

Musím vůbec zmiňovat, že Oljona vyrostla bez otce? Stejně jako Lena, Nataša a všechny zlatokopky, se kterými jsem se seznámil. Všechny vyrůstaly bez otce. Generace osiřelých žen na vysokých podpatcích, které hledají jak prachatého taťku, tak skutečného tatínka. To zábavné na Oljoně a ostatních studentkách je, že jejich vychytralost jde ruku v ruce s pohádkovými fantaziemi o carovi, který je dnes, zítra, nebo pozítří odveze letadlem do svého skvostného maybachovského království. A tuto představu samozřejmě naplňuje prezident. Všechny ty fotografie, na nichž s obnaženou hrudí jezdí na tygrovi nebo loví velryby, jsou milostnými dopisy nekonečné řadě dívek bez otců. Prezident jako nejvyšší prachatý taťka, jako nejvyšší ochránce, s nímž můžete být „jako za kamennou zdí“. (…)

„A co láska?“ ptám se Oljony. Je pozdě. Natáčíme rozhovor v jejím bytě. Pijeme lepkavé, sladké prosecco. Její oblíbené pití. Nervózní psík chrápe u gauče.

„Můj první kluk. Ještě v Donbasu. To byla láska. Byl místní autorita.“

Autorita je hezký výraz pro gangstera.

„Proč jste spolu nezůstali?“

Byl ve válce s jiným gangem – použili mě na to, aby se k němu dostali. Stála jsem na rohu. Myslím, že jsem čekala na tramvaj. Najednou mě dva chlápci, bouchači, popadnou a začnou cpát do auta. Ječela jsem a kopala. Ale oni řekli kolemjdoucím, že jsem jen opilá kamarádka. Na takové týpky si nikdo nedovolí. Odvezli mě do nějakého bytu. Přivázali mě k židli. Drželi mě tam týden.“

„Znásilnili tě?“

Oljona dál upíjí sladké prosecco. Dál se usmívá. Stále má na sobě blyštivé šaty. Sundala si lodičky a nazula růžové chlupaté bačkůrky. Kouří tenké parfémované cigarety. O všem mluví věcně, dokonce pobaveně, jako by to byl příběh jednoho velmi mizerného, nicméně tak trochu zábavného pracovního dne.

„Střídali se. Trvalo to týden. Občas někdo z nich zašel ven pro nakládané ryby a vodku. Celý pokoj byl cítit nakládanými rybami a vodkou. Ještě dnes si tu místnost dokážu vybavit. Byla prázdná. Dřevěný stůl. Činky. Posilovací lavice. Mezitím posilovali. Pamatuju si, že na zdi byla sovětská vlajka. Na ni jsem koukala, když mi to dělali. Nakonec se nade mnou jeden z nich slitoval. Když ostatní odešli pro vodku, pustil mě ven.“ (…)

V pět ráno se kluby pořádně rozjíždějí. Forbesové sestupují z lóží, usmívají se a opile se klátí. Všichni jsou stejně oblečeni – drahé proužkované hedvábné košile zastrčené do značkových džínů. Všichni jsou opálení, dobře živení, lesknou se penězi a spokojeností se sebou samými. Přidají se k jalůvkám na parketu. Všichni už jsou vykalení a rychle upoceně poskakují, až to působí jako zpomalený záběr. Vyměňují si milé, chápavé pohledy, jako by spadly masky a všichni se bavili stejným vtipem. A v tu chvíli si všimnete, jak jsou si forbesové s dívkami rovni. Všichni se vyhrabali z postsovětského světa. Ropný gejzír je katapultoval do různých finančních vesmírů, ale pořád si perfektně rozumějí. A ty milé, prosté pohledy jako by říkaly, jak je celá tahle maškaráda směšná, že včera jsme všichni bydleli v obecních bytech a zpívali sovětské písně a levisky a sušené mléko považovali za vrchol luxusu, a teď jsme obklopeni luxusními auty a tryskáči a sladkým proseccem. A i když mi hodně lidí ze Západu říká, že si myslí, že jsou Rusové posedlí penězi, já myslím, že nemají pravdu. Peníze přišly tak rychle, jako když se rozvíří vločky v dekorativní sněhové kouli, že působí naprosto neskutečně, jako něco, co se nemá shromažďovat a ukládat, ale hodit do vzduchu a tančit v jejich víru jak v peří při polštářové bitvě anebo z nich vystřihovat různé papírové masky a rychle je střídat. V pět ráno hraje hudba čím dál rychleji a v pulsující zasněžené noci se z forbesů stanou jalovice a z jalovic forbesové. Muži a ženy se na sebe dívají a myslí si: Opravdu se to stalo mně? Jsem tohle já? Se všemi těmi Maybachy a znásilněními a gangstery a masovými hroby a luxusními byty a blyštivými šaty?

Ukázku z knihy „Nic není pravda a všechno je možné“ od autora Petera Pomerantseva (2014) vybrala Barbora Latečková. Knihu vydalo v roce 2016 nakladatelství Dokořán v překladu Martina Weisse. 

20 6 20108 obr3jpg

Ernst Ludwig Kirchner. Russian Woman. wikiart.org

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1