TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
obhajoba-rozumu-v-nemilosti
The tale of Phyllis and Aristotle. Výřez. Zdroj. en.wikipedia.org

Obhajoba rozumu v nemilosti

Za svými slovy i skutky si stojím, i když se za ně občas stydím.

Příteli Placáku, protože se scházíme nejen na stránkách Přítomnosti, ale i v soukromí, mohl bych ti své výhrady sdělit osobně. Abych se vyjádřil co možná nejsrozumitelněji a nejstručněji, rozhodl jsem se odpovědět na Tvůj článek o čarodějnicích písemně. Obdivuji Tvoji schopnost dávat lidi dohromady bez ohledu na věk, vyznání nebo pohlaví. Vážím si toho, co děláš, a gratuluji k úspěšnému konci procesu s estébáky. Oceňuji humor, s nímž se Ti daří překlenout trapné rozmíšky i to, že se v základních věcech shodneme navzdory tomu, z čeho vycházíme. Přesto, nebo proto, pár drobných poznámek:

Historie je věc záludná a je třeba s ní zacházet jako s nitroglycerinem. V podstatě můžeme být všichni rukojmími historiků a jejich průběžně se měnících výkladů. Osobně nemám ani znalosti ani možnost si ověřit tvrzení, která mi předkládají k věření. Při pokusech o orientaci musím spoléhat pouze na instinkt, jistěže neúplná svědectví očitých svědků v podobě knih, útržkovité, z různých studií převzaté vědomosti a vlastní zkušenosti. To není právě solidní základ, ale nic lepšího není k mání. I když budu brát v potaz historiky poctivé, minulost účelově nefalšující, stále ještě se jedná o lidi z masa a kostí, autory své doby ovlivněné vlastními emocemi i přesvědčením. Jinak nelze, objektivita je nedosažitelný cíl. Dosažitelným cílem je to, čemu říkám odosobněná subjektivita, čili osobní pohled pokud možno co nejdůkladněji zbavený zaujaté náruživosti.

Středověk je příliš dlouhé a vzdálené období, abychom k němu mohli zaujmout jednoznačně obdivný nebo jednoznačně odmítavý postoj a každý, kdo tak činí, se podle mne dobrovolně vylučuje z debaty. To, co zbývá, je kladení poznatků jejich výkladů na misky. Je dobré se touto dobou zabývat a současní dějepisci odvedli obrovský kus práce. Neustále vylepšované metody bádání přinesly plody, které budeme ještě nějaký čas trávit. Nemám sebemenší pochybnost o tom, že realita byla složitější a méně jednoznačná, než se žákům snažili učitelé nakukat ve školách, ale nejen komunistických, leč i katolických. Jsem přesvědčen, že v mnoha ohledech dodnes jezdíme k vlastní škodě po kolejích, které byly v těch časech položeny. Stačí se projít starobylými evropskými městy, aby vynikly síly, jejichž působení jsme vystaveni a na něž musíme nějakým způsobem reagovat. Přesto jsou fakta paličatá: ve všech dějinách vědy, které jsem konzultoval, počet stránek věnovaných středověké vědě je směšně malý nejen ve srovnání s vědou antickou, ale i čínskou, arabskou nebo indickou. Navzdory všem novým objevům týkajících se středověku, zůstává pro mne tato epocha bez konkrétních tváří. Kolik jmen středověkých matematiků, astronomů, geometrů, zeměpisců, cestovatelů, gramatiků, historiků, biologů, vynálezců nebo alespoň lékařů dokážeš vysypat z rukávu?  Já po velikánech typu Eratosthenés, Aristarchos, Plinius, Euklidés, Hipparchos, Archimédés nebo třeba Hippokratés pátrám marně. Chápu Tvé argumenty, ale jaksi se mi nechce uvěřit, že středověká společnost měla „zdravé mentální jádro“. Zkušenost mi spíš našeptává, že moc v ohrožení běsní a kope okolo sebe. Věříme-li statistikám, a já nevidím důvod, proč jim v tomto případě nevěřit, pak je začátek novověku skutečně poznamenán nárůstem čarodějnických a jiných procesů. To lze ovšem také interpretovat jako pokus církve odrazit útoky na její monopol výkladu světa. Znovuobjevení antiky muselo nutně vyvolat reakci. Totalitní rysy středověké společnosti vystupují příliš zřetelně a je obtížné popřít její snahu bránit rozvoji poznání všemi prostředky, jichž nebylo právě málo. V bibli jsem našel spoustu výzev k poslušnosti, ale žádnou ke studiu a kritickému myšlení. Rodina Ježíše Krista sice uprchla před pronásledováním do Egypta, ale zpráva o tom, že by pobytu využil k návštěvě Alexandrijské knihovny, která tehdy pracovala na plné obrátky, se, pokud je mi známo, nedochovala. Zato skutečný zakladatel křesťanství, urputný pronásledovatel křesťanů Šavel, později urputný pronásledovatel pohanů Pavel, už své posluchače měl k pálení knih na hranicích. Viz Skutkové svatých apoštolů,19:19. Někteří pálili, jiní se mu vysmáli – Athény kvůli posměváčkům údajně nenáviděl. Blahořečení následovalo, stal se z něj dokonce apoštol, ačkoli se setkal se svým mistrem pouze v halucinaci, když sebou cestou do Damašku říznul o zem. Osobně by mne víc zajímalo, co vlastně kázal, když evangelia v jeho době teprve čekala na své napsání. Z jeho epištol, nejstarších dochovaných křesťanských dokumentů, se dá vyčíst hodně o obřízce, málo o toleranci. Jeho proměna možná nebyla tak velká…

Také následky morové rány, o nichž se zmiňuješ, by byly možná podstatně menší, kdyby jako lék bylo k mání ještě něco jiného než společná modlitba. Umím si představit nadšení virů, když kněží svolali ovečky do kostelů. To se jim to hned šířilo veseleji a radostněji, když měli všechny nemyté pohromadě. Jenže kde vzít hygienu, prevenci, karanténu nebo léky když jsme spálili veřejné i soukromé antické knihovny, zničili výzkumná pracoviště a observatoře, zakázali filosofické školy, rozmlátili divadla, zakázali olympijské hry jakožto pohanské svátky a antické chrámy rozebrali na stavbu kostelů? Z antické vzdělanosti přežilo jen to, co bylo slučitelné s novou iracionalitou, nebo, chceš-li, s novou ideologií. Nejprve zápal a nadšení s veškerým fanatismem a mučednictvím, které to obnáší, později státní doktrína a teror, následovaná „normalizací“, zklidněním a příchodem oportunistů, autorů seznamů libri prohibiti. Podezření, že se jedná o přírodní zákon, s každou historickou prací pouze sílí. Nepostradatelnost kultury vyšla najevo jako obvykle až po ničení. Jistě máš pravdu, když zmiňuješ zásluhy klášterů při pěstování vína nebo vaření piva. Ale pokud vím, pivo se vařilo už před příchodem Spasitele a víno se dokonce díky transsubstanciaci stalo příčinou rozkolu v církvi.  Na kterou stranu se nakloní miska vah, když na jednu položím Michelangela a Raphaela, a na druhou upáleného Giordana Bruna a Cesara Vaniniho? Naštěstí existují i odpadlíci, neznabozi a disidenti.

Považuji za pravděpodobné, že neúroda, příchod „malé doby ledové“, změna klimatu bezpochyby skutečně hrály svou roli při utváření středověké i novověké mentality, ale filosofii trvalo dost dlouho, než přestala být služkou theologie. Dokonce i bohyně Rozumu, kterou chtěl Robespierre nahradit pošramocený idol, vykazuje neklamné rysy stále stejné nesnášenlivosti. I v tomto případě je důraz spíš na bohyni než na rozumu. Jakákoli idea si najde fanatické vyznavače, tomu nelze zabránit. Na vlastní oči jsem v Thajsku viděl buddhisty devótně se plazící před sochou svého mistra, který ani nepředstíral, že je božského původu. Uznávám ovšem, že držitel zjevené pravdy má přímo povinnost ji šířit, a jaké prostředky k tomu zvolí, odvisí čistě od jeho temperamentu. Řekl bych, že ani příliš nesejde na obsahu učení, ale spíš na vnitřním ustrojení lidí, kteří v něm nalézají náplň, útěchu a únik před nevzhlednostmi všedního dne.

Na své přednášce v dobříšské knihovně jsi přiznal, že jste hlásali, že Země je placka, protože komunisté tvrdili, že je kulatá. Naprosto přesně rozumím, co jsi tím chtěl říct, a Tvoje sveřepá reakce je mi sympatická. Pohnout žlučí kádrovákům a jiným bachařům je vždy potěšující. Žel jsou i tací, a není jich právě málo, kdo nechápou ani Tebe, ani mne. Takže jsme tam, kde jsme byli a můžeme vesele pokračovat v marném, ale vcelku zábavném úsilí.

Přiznám, že jsem se o světě dozvěděl víc od kritiků, s nimiž bych si ke stolu nesedl, než od autorů, jejichž přátelství bych považoval za čest. Četba Machiavelliho mi přinesla víc než četba svatého Augustina, který do své Boží obce pouštěl jen souvěrce a donatisty dal fyzicky zlikvidovat, když mu došly argumenty. Měl jsem štěstí, že jsem v životě potkal lidi nejrůznějších vyznání a přesvědčení a k svému údivu zjistil, že jejich přesvědčení nijak nesouvisí ani s jejich inteligencí, ani s lidskými kvalitami. Dnes už mi je do značné míry ukradené, v co kdo věří. Snáze se však naleznou styčné body s lidmi, kteří dokáží svůj postoj hájit než ti, kdo se domnívají, že se jejich hodnoty rozumí samy sebou. V dnešní Evropě mi však dělá potíže odlišit křesťany od neznabohů. Potkal jsem  totiž dost lidí, kteří se hlásí k tomuto popisu světa, ačkoli nevěří ani v nesmrtelnou duši, ani v prvotní hřích, ani v neposkvrněné početí, ani v zmrtvýchvstání, ani v poslední soud. Koneckonců i papež se nechal údajně nedávno slyšet, že peklo neexistuje. Neznám nikoho, kdo by byl ochotný zemřít pro vševědoucího, všemohoucího a milosrdného boha. Mnozí se stali katolíky nebo protestanty jen proto, že komunisté vedli s křesťany náboženskou válku. A pokud vím, ani ty se s nastavováním druhé tváře a odpouštěním nepřetrhneš. Jak se v tom má prostoduchý ateista vyznat?

Šprajcuju se teprve ve chvíli, když mi někdo nařizuje chodit někam, kam se mi nechce, dělat věci, které jsou v rozporu s mojí náturou a názorem, jenž jsem si uklohnil, a nutí mne dělat věci, které považuji za škodlivé. V jiném svém článku jsi hořekoval nad rostoucím počtem žadatelů o eutanázii v Holandsku a srovnával to s eutanázií provozovanou národními socialisty. Idealisté prahnou po ksindluprostém světě, v němž se budou lidé vzájemně milovat. Nevím, jestli to je skutečný důvod, proč někteří tvrdí, že člověk nemá právo si sáhnout na život. Především představa posvátnosti života likvidaci druhých nezabránila. Podle mne je mezi eutanázií dobrovolnou a nucenou nesmiřitelný rozdíl. V stoupajícím počtu dobrovolných, lékařsky provedených a právně orámovaných odchodů ze světa spatřuji jednoznačně pozitivní fakt, svědčící o tom, že přibývá lidí schopných zvážit, do jaké míry jsou ochotni snášet bolest, jaký život jim stojí za námahu a dostatečně ohleduplných, aby nebyli svým blízkým na obtíž. Protože nikomu neberu možnost prodlužovat život, domáhám se pro sebe a podobně smýšlející práva na odchod ve chvíli, kdy mi život začne připadat nedůstojný a zatěžující okolí. Jestliže uznávám právo odevzdat život do péče vyšší autority, vyžaduji na druhé straně pro sebe právo si ho ponechat ve vlastních neobratných rukách. Nestojím o to, aby ze mne někdo snímal odpovědnost, protože tím mne nevyhnutelně zbavuje svobody, která k ní neoddělitelně patří. Lpím na svém právu na omyl, chyby, nepochopení i vlastní omezenost. Svoje dluhy si platím sám, za svými slovy i skutky si stojím, i když se za ně občas stydím. Odmítám se schovávat za rodinu, společnost, dobu, prostředí, osud i prozřetelnost. Nestojím o vychovatele, vykupitele či spasitele, živého či mrtvého, o němž mám jen nedůvěryhodné zprávy a který mne svým životem nepřesvědčil, že je dobré ho následovat. Ohleduplnost není nihilismus, bez sebeúcty je úcta k ostatním nemyslitelná, členství v církvi nevylučuje sobectví, řekl bych.

Abys mi dobře rozuměl, uvedu ještě jeden příklad, na němž chci ilustrovat svůj postoj. V otázce potratů je možné být pouze pro nebo proti. Není mi jasné, co dává zákonodárcům, většinou mužům, právo nutit ženy vychovávat plody znásilnění nebo děti, o nichž jim současná lékařská věda může včas sdělit, jak strašlivě budou trpět svým postižením. Realisté, mezi něž se počítám, zastávají opačné hledisko: potraty byly, jsou a budou, neexistuje prostředek, jak je vymýtit. Zákaz potratů tudíž vede nevyhnutelně k příchodu andělíčkářek, čili většímu psychickému a fyzickému utrpení, někdy i smrti. Domnívám se, že je lepší provádět potraty co nejšetrnějším odborným způsobem a ponechat ženám právo nakládat s vlastním tělem i životem. Je-li cenou smrt embrya, pak je to cena, kterou je menší zlo zaplatit. Rozpravy o tom, v jakém okamžiku začíná život, jsou podle mne tomto případě bezpředmětné. Nejsem proti trestu smrti proto, že považuji lidský život za posvátný, ale protože doživotní vězení je z mého pohledu horší trest než smrt a protože nebezpečí, které nelze nikdy vyloučit, že bude popraven nevinný, je pro mne obtížně snesitelné. Mimochodem marně bádám nad tím, co je posvátného na životě Beriji, Urválka nebo Dzeržinského, abych jmenoval alespoň tři svině menšího formátu.

Pochopil jsi správně: tento dopis je obhajobou rozumu, který z nepochopitelných důvodů upadl v nemilost. Neznám jiný nástroj schopný nacházet alternativní řešení, pěstovat pochybnosti, klást nepříjemné otázky, korigovat sám sebe a uznat vlastní chybu. Objev nevědomosti a dokonce nemožnosti úplného poznání považuji za ještě důležitější než zkrocení ohně, vynález kola či parního stroje, nebo objev elektřiny. Zbožštělý rozum nesporně v některých myslích existuje, ale to je problém pouze pro postižené chorobnou potřebou sloužit nebo se neobejdou bez uctívání. Kult jako kult, protože s nadšením se dá umírat i za Stalina. Víc mne zajímají věci, pro něž je ochoten se něčeho zříct, případně umřít, i bezvěrec. Na závěr už jen citát, jehož autorem je Goya: „Když rozum spí, vylézají zrůdy.“  Morituri te salutant L. M.    

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big