TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Glosy

Kdo je větší hulvát?

Co si vzpomínám, Rumcajs byl vykázán z města Jičína za urážku starostenský nohy. Dnešní vládce takové prkotiny nezajímají, pohrdli také své mentální zralosti přiměřenou formou soupeření, známou jako „kdo dál a kdo vejš“ (nelze se divit, mezi nabubřelostí ega a velikostí onoho údu bývá nepřímá úměra) a hrajou novou variantu nazvanou: Kdo je větší hulvát.

Máme nesporně prvenství, pokud jde o čas, protože zásadní poselství znějící z prezidentského trůnu, jakož kanceláře zpočátku udávaly nějakou dobu tón. Ale kalibr to nebyl z nejsilnějších. Ten světu předvedl až Trump při audienci u Alžběty II. Chyběl jen požadavek: Popelníček by nebyl? Ten náš prezident je ale hulvát! museli jásat jeho příznivci. Takového hned tak někde nemají.

Když to viděl vládce šestiny světa ohrožené ze všech stran agresivními silami NATO, řekl si, že se nesmí dát zahanbit a přestože britská panovnice je bezpochyby významná, zkusme zda kvantita nepřebije kvalitu. „Dva jednou ranou“, řekl si a nechal zmoknout prezidentku Chorvatska a prezidenta Francie.

Máme co dohánět. Navzdory upoceným snahám z Hradu i ze Strakovy akademie (byť dějištěm byl parlament), jsou to proti těmto výkonům pouhé čučkařiny. V očekávání výročí památného projevu božího Milouše na Červeném Hrádku by byly namístě důstojnější činy, než něco, co lze maximálně označit za chucpe a co ho stěží přetrumfne svou velkolepostí. Pyromanský tajrdlík se sice předvedl, ale tu sílu to nemělo.

Ještěže máme opět kruhy v obilí a další tajemnosti: texty, které se objevují v diplomových pracích vládních představitelů. Pokud to není kampaň, totiž že jim je tam dodatečně vložili titíž lidé z pražské kavárny, kteří zákeřně odstranili Peroutkův článek, máme co do činění s nadpřirozenými úkazy. Škoda jen, že premiér bude vytížen kontrolou dotací z Evropské unie, že si na tohle nebude mít čas posvítit.

Přišla mi ale milá zpráva, že pro čtrnáctidenní ministryni už sehnali dobře placené místo u kopírky, kde jí to jistě půjde od ruky. Teď jde jen o to, bude-li takové ještě jedno pro kolegu, nebo zda si vláda nenechá kecat od nějakých občanů do toho, kdo tam má být ačkoliv by měl svěsit uši a vypadnout. Na druhé straně je tyhle aktivity možné vnímat jako trénink na kvalitnější hulvátství... Máme tak do budoucnosti naději na ještě lepší vládu! Na ještě hulvátštější hulváty.

Zdroj: Blog Aktuálně.cz.

 

 

Vládneme, nerušit

Přesně před dvaceti lety v červenci byla podepsána tzv. Opoziční smlouva, která měla stabilizovat českou společnost prostřednictvím paktu dvou nejmocnějších politických stran. V archivu České televize si můžete pustit dokumentární film s názvem "Vládneme, nerušit", který je na internetu opatřen tímto komentářem:

Následky opoziční smlouvy provázejí naši zemi dodnes. Korupční skandály, mafiánské vraždy, útoky na novináře, podivné nákupy stíhaček – jen náhoda nebo přímý důsledek zákulisních politických dohod? Nová fakta a souvislosti o jedné z nejčerstvějších kapitol naší porevoluční historie v dokumentu Erika Taberyho a Tomáše Kudrny.  (Zdroj: Česká televize)

Dodejme, že když prezident Zeman tak rád vzpomíná na "podpásovky" své strany, jistě není jediný, ve kterém může tato doba vzbuzovat nepříjemné pocity. Jak vzpomíná  Petra Buzková na kauzu Olovo, kdy na ni poradci tehdejšího premiéra shromažďovali kompromitující materiály? Jak vzpomíná novinářka Sabina Slonková na tajemníka ministra zahraničních věcí Karla Srbu ze šloufovského křídla, který si odseděl osm let za připravovanou vraždu Slonkové? Jak se dodnes rosí čelo americkým diplomatům, tehdy kvůli Zemanovu spolupracovníkovi Milanu Jedličkovi, který byl kvůli své kriminální minulosti v hledáčku amerických tajných služeb?  (V Čechách působil i jeho bratr „George“, neboli Jiří Jedlička, který byl v r. 2000 zvolen předsedou burzovní komory Burzy cenných papírů, ač podle ověřených zdrojů nevěděl o obchodování na burze zhola nic.) 

Miloš Zeman, tento bezskrupulózní technolog moci, se vždy obklopoval prodejnou soldateskou a na tom se ani po dvaceti letech nic nezměnilo. Václav Klaus se jako dítě navrací zpět do lůna svého privatizačního projektu, když dlí v Kellnerově knihovně, zaživa mumifikován a obklopen pouze hrstkou svých nejvěrnějších, a útočí na svou nemesis, Václava Havla, a vůbec všechny tehdejší disidenty, kteří nebyli konformní jako on sám (a punc non-konformity mu nepomohl získat ani jeho nemainstreamový boj proti globálnímu oteplování).

Dokument "Vládneme, nerušit" je ke zhlédnutí zde:

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123147075-vladneme-nerusit

Článek z archivu New York Times - Svědectví Jedličkovy ženy Hermi

https://www.nytimes.com/1991/09/13/nyregion/divorce-retaliation-supplies-new-lead-in-83-murder.html

Všichni Zemanovi poradci a diplomatické protesty Američanů

https://zpravy.idnes.cz/ze-sloufa-je-mrtvy-muz-069-/domaci.aspx?c=A010723_000352_domaci_has

„Tolerantní“ lidé bez názoru

Jistá katolická agentura publikovala pronikavý aforismus: „Tolerance je ctnost člověka, který nemá svůj názor“. V katolických kruzích jsou dnes podobné postřehy dosti vzácné. Tento pochází od Gilberta K. Chestertona (1874–1936), prorockého spisovatele, který předvídal mimo jiné také situace, v níž se budou „tasit meče na obranu názoru, že tráva je zelená a nebe modré“.  A skutečně. Ve Španělsku, abychom podali malý příklad, byl zabaven autobus a pokutován jeho řidič za to, že měl na karoserii nápis: „chlapečci mají penis a děvčátka vagínu“, a to  proto, že něco takového přece dnes nelze říkat, protože je to „netolerantní“.

Jako měl Francisco Goya sny, ve kterých rozum produkoval přízraky, tak tzv. tolerance produkuje trestance, lynčuje a ostrakizuje. To je zákonité. Mám-li nějaké přesvědčení, znamená to, že mu rozumím, a kdo tomu nerozumí jako já, mýlí se. Moje přesvědčení také roste v přímé úměře k tomu, jak nekompromisně vystoupím proti tomu, kdo má rozdílný názor. ...

„Tolerance“ překrucuje, je nesmyslná. Přirozenost se totiž vzepře a vrátí věci zpět na jejich místo. Před nějakým časem – ještě za svobodna - byl britský princ Harry, syn Diany Spencerové, spatřen na jakési – soukromé – oslavě, jak je převlečen za nacistu, a byl z toho málem konec světa. Byl to nanejvýš projev jakési jeho anglické sebeironie, ale byl nucen se veřejně kát a odvolávat jako Galileo. Kdyby se převlékl za příslušníka kambodžských Rudých Khmérů, nikdo by to nekomentoval, ba dokonce by si toho nikdo ani nepovšiml.

Dal by se pořídit celý seznam – byť by k ničemu nebyl, protože jej všichni mají – který by vypočítal věci, za které – pokud je řekneš, ba dokonce pouze naznačíš – budeš potrestán. Říká se jim „politicky nekorektní“. Dokazuje to, že neexistuje žádná „tolerance“. Je to jen dialektický paklíč, který slouží k odzbrojení odpůrce. Dnes už ale není zapotřebí. A slavný výrok Voltairův? Ano, ta slova: „nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat“? Pohádky! Nejenom, že Voltaire tato slova nikdy nevyřknul, ale urážky, jimiž tento francouzský osvícenec častoval ty, kdo s ním nesouhlasili, žádný obyčejný člověk obvykle nevyslovuje.

Ano, protože, kdo má názor jasný, přesný a rozhodný, „netoleruje“ rozdílnost. Přinejlepším  ji na chvíli snese. Stačí pozorovat, jak skončí v mnoha katolických médiích ten, kdo si dovolí mít svůj názor na papežovo „milosrdenství“. Papež František má totiž přesvědčení zcela přesné, jako všichni, kteří nějaké mají, a předkládá je. Pryč s pochlebováním. Jednám stejně.

Chesterton viděl daleko a varoval nás, že král je nahý. Slyšeli jsme ho však, bohužel, pouze my „netolerantní“, kteří se proviňují tím, že mají jasno. Církev se tak znovu – a jako vždycky – ocitá v situaci, kdy musí bojovat proti dvěma nepřátelům: vnitřnímu a vnějšímu. Tím vnějším je – světe div se – islám. A tím vnitřním je politická korektnost, která za účelem sebedestrukce vzývá „dialog“ a „toleranci“, to znamená dva pojmy, které se – nikoli náhodou – poperou mezi sebou.

Z internetového portálu La Nuova Bussola Quotidiana přeložil pro Radio Vaticana.cz Milan Glaser.

 

 

Osoba má tvář

Církev vyznává jednoho Boha ve třech osobách. To je ústřední tajemství víry (Kompendium KKC 44-48). Už od dětství se mi slovo "osoba" jaksi nelíbí, je anonymní. Ale osoba, ta má přece tvář! A to něco znamená. Příroda, hvězdné nebe, mikro a makrosvět se svými zákonitostmi - to je tvář Otce! Albert Einstein ji nazýval Moudrost. A co vyzařovala tvář Syna? Skvěla se (Mt 17,2; Lk 9,29). Dotýkali se jí (1 Jan 1,1). Malíři se snažili ji vyjádřit, ať to byl Rublev nebo Georges Rouault.

A co tvář Ducha Božího, třetí osoby v Trojici? Ta je čitelná ve všech "lidech dobré vůle". Podívejte se do tváře vaší matky, otce, do tváře lékaře nebo učitele, do tváře římského biskupa Františka! Podívejte se do tváří lidí v kostele! Jsou snad lhostejné, přezíravé nebo až nenávistné? Ale kdež! To jsou tváře Ducha Božího, které mají proměnit svět! Když jsem jel na prázdniny, dostal jsem od rodičů křížek na čelo. Posílám jej také vám: ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! Hledejte jejich Tváře! Tváře Trojice!

 

 

Výjimečný status studentský

Znal jsem člověka, který chodil do menzy na jakýsi vypůjčený studentský průkaz do padesáti let. Nejmíň. A znám taky lidi, kteří by tam chodili i dnes, i když jsou blízko důchodu. Nebylo by jim to trapné. Nevím ani, proč přesně jsem měl vždy ke společnému stravování tohoto typu takový odpor. Nechodil jsem do menzy, ani když jsem řádně studoval. Chodil jsem do hospod a stravoval se kdovíjak. Řeknete, že je to na mně vidět. Ale proč by nemělo? Proč by mělo být vidět něco, co nejsem já? Styděl jsem se. Nechtěl jsem být „student“. Ani po hospodách to nikdo přímo nevěděl, protože o škole jsem zásadně a nikde nemluvil. Jen ve fabrice, kde jsem někdy v noci pracoval, to věděli. Nikdy jsem nechápal, jak se někdo nějakým studentským statusem může zaštiťovat či dokonce považovat se za něco výjimečnějšího, než jsou normální lidé z fabrik, od řemesla či z nějakého komunálu. Ani v menze jsem nechtěl patřit k nějakému studentskému společenství. Chtěl jsem být jinde. Jinde a mimo. Přímo uprostřed života, ne v nějaké přípravně na něj. Ještě teď je mi nanic při pohledu na hliníkové tácy a skleničky s čajem. Nechci patřit k žádné zvýhodněné a slevové a šetřené partě. Raději jsem dva dny nejedl. Už tehdy. A jiné by to nebylo ani dnes.

 

 

K vynálezu svobody slova

Dobrá. Pohoršujeme se všichni nad jistým ubohým Karlem Sýsem, nad tím, co kdo řekl tam či onde, rádi citujeme z Prvního dodatku Americké ústavy, a slovem „cenzura“ pohrdáme jako slovem „pathos“ či adjektivem „bigotní“. Ale já Vám zde nachystám rafinovanou podpásovku z úst ctěného velikána Františka Xavera Šaldy:

„Abych řekl pravdu, svoboda projevu vyskytuje se ve vývoji literární civilisace až velmi pozdě; vlastně až teprve v naší době měšťácké. Je to rafinovaný produkt velmi pozdní a velmi složité kultury, produkt velmi umělý, květina opravdu skleníková, která si žádá zvláštního ovzduší, zvláštní temperatury a které se špatně daří v mrazech a větrech obyčejného života společenského a jeho bojů. Svoboda projevu? Myslíš, milý příteli, že ji znal Řek, představitel té překrásné a velmi silné kultury antické? Holečku, mýlil by ses zatraceně. Antický občan byl zavázán službou své rodné obci od prvních kroků dětských až do posledních kroků vratkého stáří; řekl bych, že se narodil s mravními pouty na rukou a s nimi také zemřel. Musil se bít za svou polis paží a zbraní, slovem i skutkem, rákosem nebo rydlem spisovatelským po celý svůj život; směl psát, řečnit, myslit jen to, co jí prospívalo. A nečinil-li to, bylo tu vyhnanství nebo číše bolehlavu, aby ho naučily vlastenectví. Myslíš, že epický rapsód iónský, který zpíval o bohatýrech před Trojí, i když slul třebas Homér, byl svobodný? Nikoli, zpíval na hostinách knížat a směl zpívat jen to, co se líbilo jejich uším. Dostával za to kousky masa, pohříchu poněkud horší a menší než kněz. Náš veliký praotec neměl zrovna postaráno o nejlepší bydlo. Byl ceněn jen jako propagátor určitých státotvorných nebo dynastických myšlenek. Ne jako básník, ne jako umělec slova, jen jako agitátor; a tu byl stavěn na místo druhé, až po knězi nebo věštci. Teprve poměrně velmi pozdě, v přezrálé a rozložené již společnosti, trpěly se v určitých mezích u Řeků svévole mínění a myšlení, volný projev a podryvný vtip básníkův. Pravím: velmi pozdě, ve společnosti již rozložené a blaseované, když slovo básníkovo nesnadno již zažehovalo vychladlou skeptickou mysl posluchačův a bylo tedy již málo nebezpečné vládnoucímu režimu.“

Zdroj: Uši a vítr.

 

Lidé hleďte. A méně foťte.

Vernisáž obrazů Jana Zrzavého, Muzeum Kampa. Dívám se na autorův obraz s názvem „Zasněná“, když vtom se mi před obličejem vztyčí cizí ruka třímající mobil a … „cvak!“ Žena si s uspokojením prohlédne pořízený snímek a odkluše lovit další obrázky vystaveného díla. Podobná situace se v průběhu vernisáže několikrát opakuje u značné části návštěvníků podle téměř stejného scénáře, občasně zpestřená prosbou kustodky: „Prosím bez blesku.“

Vyhlídka v malebném městečku v italské Apulii. Po kratším výšlapu se před námi rozehrávají neopakovatelné odstíny modré a zelené. Vzduch je cítit mořem, opodál někdo u otevřeného okna cvičí na saxofon. Poslední krok, který dělí turisty od přístupu k vyhlídce, je naplněn rozepínáním tašek a suchých zipů obalů na fotoaparát. „Cvak!“ a jde se dál.

Nemám nic proti focení, ale kultura zachycování všeho a všude, která se rozmohla v 21. století, mi připadá poněkud bizarní. Pokud se díváme na obraz nebo jiné umělecké dílo, necháváme jej k nám promlouvat, působit na nás barvami, materiálem a mezi našimi smysly a uměním probíhá jakási forma nonverbální komunikace. Pocit či dojem, který si v sobě uchováme z této komunikace, je právě to, čeho chtěl umělec docílit, je to ta emoce, díky které dosahuje výtvarné dílo svého naplnění. Pokud cestujeme, chceme přece poznávat, vnímat a námi viděné si zapamatovat všemi smysly. Právě proto bývá na místě s výhledem často lavička, která nás přímo vybízí k tomu, abychom na ní rozjímali a výhled vstřebali tak, jak nám to žádná fotografie nikdy nenahradí.

Onen „lovec“ snímků však nenechává tuto hru rozehrát. Na svou paměťovou kartu sesbírá všechny obrazy z výstavy či pohledy na cizokrajná místa jako pokémony bez toho, aniž by dal šanci svému oku se na ně podívat bez displeje jako prostředníka zraku. Z potenciálního milovníka kultury či cestování se tak stává pouhý konzument. Tento konzument může ročně „pozřít“ stovky výstav umění či cestovat na kraj světa. Pokud však nenechá proběhnout onu komunikaci, pokud se nezastaví a nezaposlouchá do „hudby sfér“, je to stejné, jako kdyby za celý svůj život neopustil jednu ulici a viděl jen ilustrace ve slabikáři.

Autorka je doktorandkou oboru Církevní a obecné dějiny.

 

Ještě k úctě ke stromům

Jeden z mých uschovaných článků od neznámého pisatele. Ničíme přírodu bezohledně, sobecky, a hlavně že neustále hledáme svou „duši“. Zájem o naše životní prostředí zdá se být na druhé koleji. Přepsáno z Necenzurovaných novin 07/1993.

Každý vzrostlý strom dal člověku svou všestrannou užitečností 280krát více, než je cena jeho dřeva. Každodenní hodinu uvolňuje do vzduchu 1.5 kg kyslíku. Jediný vzrostlý strom ve městě má stejný účinek jako klimatizač­ní zařízení pro deset velkých kanceláří. Sečteme-li uži­tek stromu, pak činí kolem půl miliónu korun. Dosud neexis­tuje ceník zeleně!

Paragrafy, které by chránily stromy proti člověku, jsou jednoznačně na straně lidí.

Odkud jste k nám přišly stromy? Vy poutníci dávné minulosti. Ze které hvězdy zalétla k nám vaše okřídlená se­mínka před milióny a milióny lety? Kdo má citlivý sluch, ten uslyší strom mlčet. Pak náhle zašeptá, začíná tesknit a žalovat. A když se nedočká lidského zásahu, zase zmlkne a čeká... Stromy čekají bolestně stuleny k sobě.

Miluji stromy, ty pamětníky věku. Už první člověk poz­nal vaše kmeny, větve, jehličí, listoví... A jako jste němě stály při zrození Krista, v třicetileté válce, při výbuchu v Hirošimě i kolem gulaku, budete stát i zítra i pozítří, až tento svět bude smeten člověkem.

Chtěl bych vám stromy, políbit kořeny za to vše, co jste pro člověka udělaly. /j.r./

Archiv Necenzurovaných novin zde.

 

Arogance a impotence moci

Kdo měl to potěšení vidět v padesátých létech ve Stavovském divadle Osbornova Komika, musí mít dodnes v paměti mistrovské výkony Jaroslava Marvana, Ladislava Peška, Jiřiny Šejbalové a dalších. Marvan v roli starého komika na jednom místě vzpomíná: Karlík Klein, Karlík Klein. Říkal, buď slušný na lidi, až půjdeš nahoru. Mohl bys je potkat, až půjdeš dolů...

S tím zřejmě nepočítá současná místy nahoře se kochající soldateska domnívající se, že je představitelkou neomezené moci, které se musí všichni kořit. Nelze nevzpomenout perly překladu z knih Jaroslava Žáka: Seděl na trůně oděn v nach a zlatohav a stvůry mu pochlebovaly. Hradní mluvčí vzkázal do Plzně, že je hulvát první kategorie (alespoň v něčem jde o špičkové umístění), přidal urážky za to, že plzeňští radní chtějí, aby velkomožný pán prezident se choval jako spořádaný občan a zaplatil parkovné.

Slovenský donašeč na StB hulákal na mladé poslance a jeho významný spolupracovník se v neděli předvedl v televizní diskusi jako nevychovaný hospodský tlachal, kterému chybělo už jen závěrečné: Tys urazil moji matku, pojď na h*jzl! Ministryně spravedlnosti se projevila víc jako zpupná feudálka než jako úřednice, která má sloužit občanům (a mimo jiné je také informovat) a jest se divit, že dotěrné novináře ještě nenechala spráskat, nebo po vzoru Ferdinanda II. přibít k pranýři za jazyky. A to vše s požehnáním šéfa a ochránce, navzdory její hluboké myšlence o odložení celé té trapné maličkosti zatím stále trestně stíhaného.

Tahle velkolepá moc má jeden rub: není schopna poskytnout sebemenší ochranu občanovi. Když občan, pravda, ne zcela rozumně nalétne podvodníkům, jak bylo nedávno předvedeno v televizním dokumentu Obchod se zdravím, není moci, která by se ho zastala a která by udělala přítrž podobným praktikám. Všechny instituce, které vládnou nějakou mocí, daly od případu ruce pryč s patřičným vysvětlením, že k žádnému zásahu nemají kompetenci. Zato na šikanování je tu sil dost.

Milé spoluobčanky, milí spoluobčané, svěřili jsme dílem dobrovolně, dílem z lenosti a dílem pod nátlakem, nebo se nás dokonce nikdo neptal, značnou část svých kompetencí do rukou státu. Ten si od nás sice na to vybere na daních dost, ale aby udělal něco pro občana, který se ocitl v tísni, nelze od něj požadovat. Zato mafiánské bossovské manýry od jeho představitelů (které platíme) čekat musíme. Není na čase to změnit? Má být vzorem práva, představitelkou spravedlnosti na několik dalších let, arogantní švindlující pseudoosobnost?

Zdroj: Blog serveru Aktualne.cz

Babiš – budoucnost EU?

O čem je tzv. „migrační krize“ a jaké je její řešení? Sdílíme video z projevu Guye Verhofstadta, bývalého belgického premiéra a předsedy evropské strany Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE) na plénu k budoucnosti Evropy. Mimochodem ANO je členem právě této evropské frakce. V současné domě má ALDE osm premiérů v Evropské radě (nejmocnější orgán EU), a má tedy spolu s EPP (lidovci) v Radě nejsilnější zastoupení. 

Před parlamentními volbami v Čechách předseda ALDE Babiše otevřeně podporoval a v minulosti zavíral oči před jeho střetem zájmu, protože potřebuje Babišův hlas k reformě EU. Jak dopadne tento mocenský pakt? Hodí jako první přes palubu populista eurofederalistu, nebo naopak? Vzhledem k tomu, že se Babiš vrací z Bruselu vždy tajnosnubný, uvidíme, jak dlouho dokáže „veřejnosti“ tajit, že je ANO v europarlamentu členem skutečně progresivní evropské strany, zda se kvůli tomu nedostane do křížku například s prezidentem Zemanem, nebo jestli mu to komunisté („o nás bez nás“) nebo jeho další spojenec „Úsvit“ (#Czexit) jednoduše nezatrhnou.

Odkaz na video z pléna k budoucnosti Evropy (červen 2018):

https://www.facebook.com/ALDEgroup/videos/10156111748715020/

Po jmenování A. Babiše má nyní Alde 8 premiérů v Radě:

https://www.aldeparty.eu/news/alde-has-now-8-prime-ministers

Rozhovor s Verhofstadtem z r. 2015:

https://euractiv.cz/section/aktualne-v-eu/interview/sef-evropskych-liberalu-verhofstadt-stret-zajmu-to-neni-babisuv-pripad-012506/

 

Uvědomělý novinář

„Zeman má občas pravdu, média se někdy opravdu chovají pitomě, říká Robert Čásenský“

(https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zeman-ma-obcas-pravdu-media-se-nekdy-opravdu-chovaji-pitome-rika-robert-casensky-50821?dop-ab-variant=3&seq-no=2&source=hp)

Co mě napadá, když vidím tento titulek?

Jedna paralela. Věhlasný spisovatel píše knihy, které mu literární kritika pravidelně sepsuje, i když třeba mezi čtenáři mají úspěch. Tento autor začne nevybíravými slovy kvalitu a erudici literární kritiky zpochybňovat a činí tak dlouhodobě, čímž postupně vznikne všeobecně sdílené přesvědčení, že úroveň literárních recenzentů je mizerná. A spisovateli dá pak za pravdu i jeden z kritiků samotných: „Oni ti moji kolegové jsou vážně břídilové.“

V čem je problém? Spisovateli má být dána možnost se před literární kritikou, která třeba nemusí být seriózní a profesionální, bránit. Je ale zjevně ten poslední, jehož názor bychom měli pro obecné hodnocení stavu literární kritiky přejímat. A to prostě proto, že není ve sporu nestranný.

Stejně tak není nestranný Miloš Zeman ve svých sporech se sdělovacími prostředky. Jeho výroky by mohly znít autentičtěji v případě, kdyby se týkaly kauz, v nichž sám nevystupuje jako aktér. Což ovšem není ten případ. Zeman místo toho, aby při vlastní obraně kritizoval konkrétní nedostatky v konkrétních výplodech konkrétních novinářů, volí dlouhodobě strategii slov jako žumpa a póvl, nedostatek inteligence, ubožáci a blbečci, a značná část populace mu to baští a mne si ruce nad tím, jak to těm pitomečkům zase ten inteligentní Zeman dokázal nandat. Stejně tak jako si mohou čtenáři našeho hypotetického spisovatele mnout ruce nad tím, jak to těm pisálkům-kritikům zase vytmavil jejich oblíbený autor. Otázkou nicméně je, zda vedle oněch knih aspoň někteří čtenáři ony kritiky vůbec četli, nebo zda se řídí pouze tím, co o nich říká sám spisovatel...

Takže, pane Čásenský, souhlasím s Vámi, že média se někdy skutečně chovají pitomě. Jsem dokonce někdy přesvědčen, že za současnou českou politickou mizérii mohou politici i média rovným dílem. Toto přesvědčení ale nepřebírám od Miloše Zemana, jehož názor je pro mě v této otázce irelevantní.

Nikdo neochrání zbabělce

„Není taková vláda a taková ozbrojená moc, která by dokázala chránit právo a svobodu, jestliže občan není s to vytáhnout paty z baráku a podívat se, co se děje.“

 

 

Telina jede retro jako nikdy

 „…V televizi se těší největší popularitě retro z sedmdesátých a osmdesátých let: „filmy s Menšíkem, Sovákem a Bohdalkou“. Vychází asi deset (!) časopisů s jednoznačně retro tématikou – na obálce je vždycky nějaký Kopecký, Hrušínský nebo aspoň Gott. (Stojí za to uvést názvy těchto časopisů: „Retro“. „Staré dobré časy“ (!!). „Nostalgie“). Nejoblíbenějším žánrem filmů v prime time je prosím pohádka. To není nikde na světě – jen u nás se dospělí večer sesadí u televize a zjihle konzumují to, co je určeno dětem, zatímco děti ve svém pokoji koukají na horory. (A dodám několik dalších názvů časopisů se zjevnou souvislostí: „Chvilka štěstí“; „Pro chvilku pohody“; „Můj kousek štěstí“; „Můj šťastný život“.) Jak uniknout nejistotě současné doby? Pusťte si Chalupáře!

Podvědomá touha se pak pochopitelně projeví i v občanských postojích. Dva nejvýraznější politici dneška, Zeman a Babiš, dokonale ztělesňují retro, obranářství a „jistoty“. Oba toho s dokonalým citem pro své voličstvo využívají – mluví lidově a jednoduše, chtějí nás chránit, chtějí se o nás postarat. Tohle je pravý důvod, proč mají tak vysokou voličskou přízeň – „Nejsem spasitel, ale postarám se o všechny“ – je legendární Babišův výrok, jeho politický program v jedné větě. Když se o vás někdo postará a ochrání vás, odpustíte mu jakékoli jeho hříchy, i ty největší.

A na opačném konci se nalézají věci, které nejistotu zvyšují. Evropská unie, která pořád vymýšlí něco nového. Lidé nejsou proti sjednocené Evropě, ale vadí jim, že „pořád něco vymýšlí“. Chtěli by ji hezky zakonzervovanou. Uprchlíci jsou pak jen sběrným trychtýřem všech dalších nejistot, pojmou úplně vše: hrozby válek, hladu, bídy, terorismu, rozbitých zemí.

Často se říká, že za současný „regres“ společnosti může cizí – nejspíše ruská – propaganda a mediální manipulace ze stran těch, kteří vycítili příležitost. Jedno i druhé nepochybně existuje a působí jako zesilovač strachů. Jenomže příčina strachů je jinde a je objektivní a racionální, nikoli emotivní – a je popsaná v tabulce v úvodu článku (viz dole v závorce). Ve společnosti, kde žije většina obyvatel v trvalé finanční, a tudíž i existenční nejistotě, budou strachy tak dlouho, dokud nepomine jejich příčina. Dokud společnost nezbohatne, nezlepší se to.“

(Jiří Hlavenka, závěr delší stati k statistice finančních rezerv, které lidé mají: Do 10.000: 39 % lidí, 10–20: 9 %, 20–50: 19 %, 50–100: 15 %, 100–200: 8 % a nad 200.000: 10 %.)

Lev už taky šel

Když gladiátoři rozhodují o zákonech země: „Hokejový svaz k oslavám 110 let připravil pro fanoušky zásadní vizuální revoluci, ta se dotkne hlavně dresů národního týmu. Po dlouhých 25 letech z nich nadobro zmizí velký státní znak. Nahradí ho nové logo lva.“ – „Oslavy“ a „vizuální revoluce“ jsou krásné pojmy. Budu se muset (po dloooouhých 25 letech!) lépe adaptovat na současnou novořeč. Zmizela Morava, zmizelo Slezsko, brzy zmizí i vypelichaný lev. Symbol je obsah. A prázdnota není nic než prázdnota. Možná ten lev má být nějakým symbolem, jako třeba „Ďábli“ z New Jersey nebo Chicagští „Bejci“. Tady nevím, na co se naráží. Na 20 hodin spánku?

Uši&vítr.

Nadoblačný až nedostižně

13. září 1930  21. června 2018

Rád vzpomínám na komparatistický seminář sinologický Oldřicha Krále. Někdy sice nepřišel, protože nestíhal – byla to frenetická 90. léta, kdy nešlo nebýt šťastný, a na Filosofické fakultě University Karlovy pražské obzvlášť! – ale když dorazil, tak to stálo za to. Mluvil ponejvíc o čínském románu Sen v červeném domě, což byl jeho překladatelský majstrštyk, a já přiznávám, že jsem přečetl možná padesát, šedesát stran a získal jakousi představu. Jestli máte rádi Prousta, bo Havlíčka, tak to je ten typ četby.

Oldřich Král byl trochu nadoblačný až nedosažitelně – jako intelektuál, znalec, polyglot, až vzor osobnosti universitní, velice vzácný druh. Nevím, co kolegové seminaristé, ale když jsem našel nabídku jeho semináře, tak jsem trochu jásnul, že tak jeho autoritu seznám osobně; z jistých zdrojů jsem o něm dostal ty nejlepší reference, tam jsem prostě musel – a řečeno se vzpomínkou na pohled z okna seminární učebny na střechy staropražské, na ledově jasné světlo soumraků – bylo to hezký!

Oldřich Král byl tehdy jmenován šéfem orientálních sbírek Národní galerie na Zbraslavi. Pro mě byl tento fakt intelektuální a emoční luxus, jaký jinde v universu není: pro místo, zážitky, asociace, osobnosti a přátele, prostě něco jiného, než obvykle.

Protože jsem jako všichni hraboš, schraňuji špunty od lahví vína, co jsem vymlasknul, a xerokopie naprosto irelevantních textů a obrázků a jánevímčehoještě, z čehož se skládá svět literární, poetický, slovesný, výtvarný – jeden je plakátek na výstavu poetickou s jeho podpisem, který jsem z Oldřicha Krále na semináři vydyndal, a druhým je až kramářská série dřevorytů kóanu Hledání krávy, jež ilustrují proces realizace od konkrétního stavu k ryzosti abstrakce Tao i jistého satori, tedy možných cílů úsilí ducha lidského, které má každý beatnik znát a v undergroundu bez nich nelze přežít. Čímž vyzývám k doplnění.

Děkuji za ten seminář. Děkuji za tu výbavu. Vždy zbystřím, když se setkám s dílem výtečného vědce Oldřicha Krále. Myšlénka jest věčná!

Revue Babylon

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big