TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Pavlína Havlová

Články

Teď tady šéfuju já!

Ruiny mayských měst skryté tu v pralese, tu v národním parku jsou sice opuštěné minimálně už po šest století, neznamená to však, že by byly bez života. Naopak, velmi čile v nich bují vegetace i zvířectvo všeho druhu.

Procházíte-li ruinami měst, nemůžete si současných „vládců“ nevšimnout. Velmi rychle pocítíte, že z výšky vás má stále kdosi pod kontrolou. Buď nad vámi krouží dravci, nebo se nad vámi houpou opice, křídly klapou tukani (džungle Calakmul), nebo na vás z trámu u vchodu civí hned tři zvědaví leguáni (park Tulum). Na leguány tu narazíte vůbec často. Buď na vás shlíží z paláců, nebo šéfují pyramidám, potkáte se s nimi ale i v ulicích města. Mají bystrá očička a dávají vám najevo, že pány jsou na tomto území oni a vy jste u nich jenom na návštěvě. Přezdívá se jim tu „mayské kuře“. Od místních jsme se dozvěděli, že snad není zvířete, ze kterého by potomci Mayů nedokázali uvařit výborné jídlo.

Naštěstí už zůstává jen u zvířat... Aztékové totiž v době svého rozkvětu vařili při výjimečných příležitostech polévku „pozole“, jejímž základem bylo maso z lidských obětí[1]. Španělé tento zvyk zakázali a tak ji dnes vaří z vepřového. Její silný vývar s kukuřicí, zeleninou, nachos, salátem a ředkvičkami, ochucený limetkou a chilli vás spolehlivě zasytí na celý den.

Že místní mají ve skutečnosti zvířata ve velké úctě, to poznáte na příkladu toulavých psů. Tedy pokud se zrovna nevydáte tak jako já do úplného zapadákova jménem Santa Elena, kde byli psi zubožení tak, že se na ně nešlo ani podívat. Že jsme se ocitli v ne právě bohatém koutu Yucatanu nám došlo, jakmile nás v pět ráno probudilo po dvě hodiny neustávající mohutné kohoutí kokrhání. Majitel hotelu nás pohostil snídaní, výbornými vajíčky po mexicku, tedy s rajčaty a paprikou. Pochopili jsme, že na domácích vejcích tu obživa vlastně stojí. Ale i tak tu měli psi své jméno a místní věděli, ke komu který pes patří.

Zato toulaví psi ve městech, ti byli dobře živení a hlavně viditelně spokojení! Zpravidla se povalovali těsně u silnice, ocas často ležérně hozený do vozovky, spokojeně podřimovali, takže auta je s obezřetností objížděla. Nebo klusali jen tak středem silnice, aniž by autům vlastně překáželi. Anebo si sedli přímo do vozovky, počkali, až auta zpomalí a pak se líně přesadili opodál. Stará moudrost praví, že spěchat se má pomalu, což vám na Yucatanu dojde velmi rychle, právě i díky spokojeným psům.

5 1 2019 obr1

 Mayská „pavoučí opice". Má mimořádně dlouhé končetiny a jako pátá končetina jí slouží stejně nebo ještě o něco delší ocas. Opice se s pomocí svých dlouhých končetin pohybují nesmírně obratně po větvích, vypadají přitom tak trochu jako bizarní dlouhonozí pavouci. U nás se tyto opice nazývají chápani pavoučí. Džungle Calakmul.

5 1 2019 obr2

Dravec na nejvyšším paláci v Edzná.

5 1 2019 obr3

Dravci na vrcholu pyramidy v Chichén Itzá.

5 1 2019 obr4

Leguán u vchodu do národního parku Tulum.

5 1 2019 obr5

Šéfleguán na prvním podlaží paláce v Tulumu.

5 1 2019 obr6

Mahahual, odpoledne.

5 1 2019 obr7

Odlehlá pláž Río Indio poblíž Mahahualu.

5 1 2019 obr8

Tulum, brzy ráno.

5 1 2019 obr9

Provoz ve Valladolidu.

5 1 2019 obr10

Valladolid. Foto: Pavlína Havlová


Štědrý hostitel

Na Štědrý den jsme se vydali na pochůzku po městě Campeche, abychom si vyhlédli restauraci vhodnou ke štědrovečerní večeři. Do oka nám padla poloprázdná restaurace La Parrilla s murales velkého chrámu v Edzná, odkud jsme se právě vrátili.

Objednali jsme si dvě piva, která nám naservírovali s limetkou, jak je tu zvykem. Vtom jsme si povšimli, že se mezi stoly míhá postava malého zanedbaného chlapce, sotva vyššího než stůl, ruku nataženou se žádostí o drobné, oči upřené na sedící hosty. A na chodníku se objevila starší žena, jeho matka, obtěžkaná igelitovými taškami, dvě dcery postávaly vedle ní.

Naši pozornost najednou upoutal skřípot přemísťovaných stolů. Vzadu v restauraci povstal od svého stolu vysoký muž, živitel rodiny, který seděl u stolu se dvěma ženami a dvěma dívkami, a začal jednou rukou dávat signál číšníkovi, ať k jeho stolu přirazí vedlejší prázdný stůl, druhou rukou mával na paní na chodníku, ať vezme všechny své děti a přisedne si k němu.

Paní se váhavě vydala dovnitř restaurace. Muž se s ní vřele přivítal, obě ženy sedící vedle něj rovněž přikyvovaly, jen ať si všichni přisednou. Kolem jejich stolů začali v ten moment kmitat hned dva číšníci, připraveni splnit jim každé přání.

Vedle našeho stolu seděl starší pár, muž s prošedivělými vlasy a paní v brýlích. Stejně jako my si všimli neobvyklého pohybu v restauraci a pozorovali, co se děje. Jen co pochopili, oč běží, muž se rychle vydal směrem k hostiteli, položil mu ruku na rameno a druhou rukou ukazoval, že o část účtu se chce určitě podělit s ním. Vyměnili si úsměvy, pokývali hlavami a oba se vrátili zpátky ke svým talířům. Starší paní vedle našeho stolu si sundala brýle, aby si mohla otřít ubrouskem oči, jež se jí zalily dojetím.

U velkého stolu postupně dostali všichni nově přísedící koktejly, polévku, hlavní chod. Když se hostina blížila ke konci a hostitel ji šel k baru zaplatit, starší muž jej okamžitě následoval, jak bylo dohodnuto. Od číšníka si ještě vyžádali sušenky v modrém obalu, aby jimi podarovali děti, jež právě pohostili. Pak se spolu rozloučili, všichni si popřáli hezké Vánoce a rozešli se domů. Úplně přirozeně.

Dosud jsem nic podobného nezažila.

Večer jsme zašli do stejné restaurace na štědrovečerní večeři a všichni jsme si na ní výborně pochutnali. Štědrý den, na který budeme dlouho vzpomínat.

25 12 2018 obr9

Restaurace La Parrilla, Campeche.

25 12 2018 obr88

Murales mayského města Edzná v restauraci Perrilla. Foto: Petr Havel

Kořeny pevné, pevná i víra

O kořeny v Mexiku doslova zakopáváme – ať už o ty od stromu alamo, nebo o všude přítomné artefakty mayské kultury. Místní nás poučili, že strom alamo ukazuje, kde se nachází vchod do podsvětí (cenoty).

Podsvětí nazývali Mayové Xibalbá (místo děsu). Věřili, že se sem dostanou duše všech zemřelých, které nezahynuly násilnou smrtí a považovali jej za domov bohů (nejčastěji boha deště Chaka) a zemřelých předků. Někdy byly cenoty používány jako studny obětí a byly určeny pro lidské oběti.

Cenoty jsou zatopené sladkovodní jeskyně s průzračnou vodou o pětadvaceti stupních, s černými rybami, krápníkovou výzdobou na stropě a leckde i s bohatou vegetací. Kořeny jsou tu natolik silně vrostlé do jeskyně, až má člověk dojem, že podsvětí doslova podpírají. Jinde nám kořeny stromu alamo visely nad hlavou a vypadaly jako velmi dlouhé, pevné sisaly. Jen se na nich zhoupnout.

Do cenoty Zací ve městě Valladolid nás pustili nedlouho před zavírací hodinou, a tedy už s upozorněním, že po páté hodině máme z jeskyně odejít nikoli vchodem, ale přes restauraci. Bylo velmi zvláštní vyškrábat se z útulného podsvětí, kde se začalo velmi rychle stmívat a přestávalo být na krok vidět, a ocitnout se v moderní restauraci, kde hudba z reproduktoru vyhrávala vánoční koledy a uprostřed restaurace stál ozdobený „stromeček“ s dárky. Když jsme restauraci opouštěli, zakopli jsme hned o další „kořen“ mayské kultury, tentokrát o repliku boha Chacmoola. Této ležící postavě spočívá na břiše kamenný talíř, který sloužil k ukládání obětin – údajně lidských srdcí.

Dávná mytologie tak tvoří pevné základy zdejší křesťanské víry. Města se chlubí nazdobenými náměstími s velkými betlémy, kostelní zvony zvou k ranní mši, večer zní na náměstí vánoční koledy zpívané anglicky nebo španělsky. A přitom na vás odevšud hledí symbol kostry, protože Mayové věřili, že zemřelí tu žijí s námi.

O současných „vládcích“ ruin mayských měst příště.

23 12 2010 obr1

Cenota Zací (Valladolid) s bujnou vegetací a krápníky.

23 12 2010 obr2

Stromy pevně vrostlé do cenoty Zací.

23 12 2010 obr7

Kořeny stromu alamo visící ze stropu cenoty Xkekén, poblíž Valladolidu.

23 12 2010 obr3

Stromeček v restauraci nad cenotou Zací.

23 12 2010 obr4

Replika boha Chacmool, v pozadí restaurace s vánočním stromkem.

23 12 2010 obr8

Betlém ve Valladolidu.

23 12 2010 obr10

Z večerního video mappingu v Campeche. (Foto: Pavlína Havlová; titulní foto z kláštera San Bernardino, Valladolid)

Dokonalý návrat ke kořenům

jsme spatřili v národním parku Cobá na polostrově Yucatan. Ačkoliv si džungle na mnoha místech bere zpět ruiny mayských staveb, které tu stojí víc jak 600 let, strom alamo (česky topol) nás zaujal svojí majestátností. Vyrůstá ze spleti velmi pevných kořenů do výšky několika desítek metrů a jeho větve se sklání k zemi, až do ní zapustí kořeny. Větve tohoto nově zakořeněného stromu rostou do výšky, až se opět skloní k zemi, zakoření a celý cyklus se tak opakuje.

Jako by tento strom reprezentoval vztah Mexičanů ke své nejpůvodnější kultuře.

Nelze totiž přehlédnout, že na svou kulturu jsou Mexičané patřičně hrdí. Vánoční výzdobu jsme ve větších městech sice našli, na náměstích tu mají nazdobené a rozsvícené „stromečky“, indiánská kultura tu ovšem rezonuje doslova na každém kroku. Tradiční mayské masky, tradiční mayská keramika, tradiční mayské výšivky, tradiční mayské oděvy, tradiční pokrmy...

O kořenech, které v cenotách stráží po staletí vstup do podsvětí, příště.

19 12 2018 obr1

Pohled do koruny stromu alamo, džungle v Cobá.

19 12 2018 obr3

Kořeny stromu alamo.

19 12 2018 obr4

Pyramida v Cobá, poloostrov Yucatan.

19 12 2018 obr5

Výhled z pyramidy v Cobá (42 m). Zelený koberec džungle, kam až oko dohlédne.

19 12 2018 obr6

Náměstí před radnicí v Tulumu. (Foto: Pavlína Havlová)

Dalších 170 billboardů v Praze?

Rada hl. m. Prahy schválila v červnu rámcové podmínky pro výběrové řízení na provozovatele nového městského mobiliáře.

Z pěti možných variant se rada na doporučení úředníků rozhodla pro variantu, podle níž má být investorem a vlastníkem mobiliáře externí dodavatel, koncesionář. Ten má pořízení a provoz mobiliáře financovat z reklamních ploch, a to zejména velkoformátových vitrín. V současnosti jich v Praze stojí 150, po roce 2021, kdy se má nový mobiliář začít stavět, jich má být 320.

Na první pohled přitom vypadá navrhované řešení celkem rozumně. Nový koncesionář by měl postavit a udržovat celkem 2 230 přístřešků MHD, zatímco současný provozovatel městského mobiliáře JCDecaux jich provozuje jen 900. O zbylé se stará sám dopravní podnik. Město to nemá nic stát, naopak má po dobu 20 let inkasovat roční poplatek ve výši 30 mil. Kč (oproti 12,5 mil. Kč, které v současnosti městu platí JCDecaux). Navíc má mít Praha k dispozici 585 reklamních ploch (z toho 150 velkoformátových) k vlastnímu nekomerčnímu využití.

Při hlubším zamyšlení se už ale začíná objevovat několik znepokojivých otázek: Je rozumné přidat do Prahy dalších 170 billboardů? K čemu potřebuje magistrát vlastní billboardy? Hraje roční příspěvek 30 milionů v 80miliardovém pražském rozpočtu vůbec nějakou roli? Nemohla by si Praha, coby sedmý nejbohatší region EU, dopřát kvalitnější veřejný prostor, neznečištěný reklamou na každém rohu?

Více o billboardech ve veřejném prostoru viz server Kverulant.org.

Odpovědi kandidátů na primátora na otázku, co říkají výběru nového koncesionáře a nárůstu billboardů v Praze, viz nechceme-billboardy.cz.

Na hrubý pytel hrubá záplata

K incidentu, který se odehrál během návštěvy prezidenta Miloše Zemana první školní den na základní škole v Praze 6, kdy jedna maminka vykřikla „fuj, táhni“, se Alexander Mitrofanov vyjádřil velmi trefně:

Na to [incident] měl veřejný prostor posléze různé názory. Jedni říkali, že mají pochopení pro tento emoční výbuch. Jiní zase, že to nebylo vhodné. Na to má lidová moudrost dvě přísloví. První: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A druhé: Na hrubý pytel hrubá záplata. Tak dlouho provokoval Miloš Zeman svou hrubostí, až musel počítat s tím, že mu přilétne reakce ve stejné stylové skupině. A pokud jde o vhodnost či nevhodnost prostředků. Lenin se kdysi vysmíval demokratům, že kdyby chtěli revolučně obsadit nádraží, tak si stejně musí předem koupit perónní vstupenku. A v únoru 1948 v Československu měli velikou starost demokraté, aby vyjádřili svůj protest proti sílícím komunistům vhodnou formou. A víme, jak v obou případech demokraté dopadli.[1]

U příležitosti výročí, která v tomto roce slavíme, je dobré si uvědomit, že vyjádřit pravdu (tak, jak prostě je) na „vhodnou formu“ přitom nehledě, je mnohdy víc na místě, než se ze všech sil snažit být přehnaně korektní.


Psychiatrie: pomoc nebo hrozba

O problematice nadužívání návykových sedativ a hypnotik jsme už v Přítomnosti psali.[1]

Nyní v této souvislosti upozorňujeme čtenáře na výstavu Psychiatrie: pomoc nebo hrozba, která se nachází v budově Autoklubu ČR, na adrese Opletalova 1337/29, Praha 1. Budova Autoklubu ČR je přímo naproti budově Hlavního nádraží a je ideálně dostupná pěšky od vlaku, zastávky metra C Hlavní nádraží, případně pěšky z Václavského náměstí nebo pěšky od nádraží Masarykova.

Výstavu připravila česká pobočka celosvětově působící organizace odhalující a vyšetřující psychiatrická zneužívání - Citizens Commission on Human Rights (Občanská komise za lidská práva)[2].

Ve 14 krátkých dokumentárních filmech a na řadě doprovodných informačních panelů přináší ucelené informace o psychiatrii od jejího vzniku až po současnost. Výstava upozorňuje mj. i na problematiku ADHD a předepisování psychofarmak dětem.[3] Na území ČR ji doposud navštívilo přes 20.000 návštěvníků.

Pro veřejnost je výstava otevřena od pátku 20. července 2018 od 12:00, následně pak každý den od 9:00 do 20:00, až do 3. srpna 2018.

Více informací zde:

www.vystavapsychiatrie.cz


[1] http://www.pritomnost.cz/cz/glosy/2606-naduzivani-navykovych-sedativ-a-hypnotik

[2] Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. www.cchr.cz

[3] Při příležitosti konání 23. kongresu Mezinárodní asociace pro dětskou a dorostovou psychiatrii a příbuzné profese (23rd World Congress of the International Association for Child and Adolescent Psychiatry and Allied Professions) uspořádala O bčanská komise za lidská práva dne 24. července 2018 v Praze na Karlově náměstí protestní pochod proti podávání psychofarmak dětem. Průvodu s mottem DĚTSTVÍ NENÍ DIAGNÓZA se zúčastnilo cca 200 lidí z několika evropských zemí. Mezi odpůrci byli také rodiče s dětmi a lidé s osobní zkušeností s psychiatrií, kteří popsali své negativní zkušenosti a důsledky léčby. Smyslem protestu bylo upozornit na dramaticky vzrůstající objem psychofarmak, předepisovaných dětem v České republice, obzvlášť na preparáty předepisované na poruchy chování, hyperaktivitu a podobně. Zatímco v roce 1997 bylo vydistribuováno 109.000 denních dávek těchto preparátů, v roce 2007 to bylo už 443.500 a v roce 2017 dokonce 3.800.000 denních dávek (zdroj SÚKL).  

 

 

 

Ráj pro děti v Roseči

Léto v kukuřici.

 

Nechci žít jako shánčlivé kalupinky

Zaklínání rodinou jako spolehlivá cesta ke druhé normalizaci?

 

Kam se poděly markytánky Rudé armády?

Pátrání po hrobech žen zavražděných jejich milenci.

 

Je to tak laciné, že to nikdo nechce

Domy z konopí podle Petra Žáčka.

 

Proč To komentovat?

Vydavatel Přítomnosti M. J. Stránský se ke spálení červených trenýrek na Hradě sice vyslovil poněkud expresivně, jeho glosa však plně koresponduje s úvahou, kterou jemnější formou vyjádřil na svém blogu Miroslav Kučera[1]. Hradního pána označuje Kučera za pouhé „To“ (ačkoliv např. páchnoucí senkruvně se v textu nevyhne):

„Extempore s červenými trenýrkami si zaslouží zpravodajské umístění tak nanejvýš kamsi do rubrik na hranici bulváru. Například mezi zprávy, že obecní blázen znásilnil obecního kozla.

Myslím, že ,žumpa‘ by už měla dostat rozum (včetně mne); uvádět informace z pošpiněného Hradu na místech, která si zpravodajským významem zasluhují. Pokud jsou důležité, pak dopředu. Když mají ,lánskou‘ hodnotu (což je, časté), pak spíše mezi kuriozity, jakým je například kdesi v Panamě narozené dvouhlavé tele. Jinak, pokud přistoupíme na hru žumpy nad Prahou, skutečně se staneme také žumpou, do čehož nás chce ona páchnoucí senkruvna vmanévrovat.

A komentovat každé hradní šustnutí bychom se taky měli odnaučit. Psát pořád dokola o lžích je nebezpečné; viz slova o nákaze výše – staré lidové: ,kol žumpy chodíce, nádše neujdeš‘.

Červenotrenýrková ubohost a novinářská reakce na ni nás usvědčuje z profesní a mravní nejistoty. Přestaňme To ,tam v Hradu nahoře‘ démonizovat. Vždyť To pro průměrně inteligentního člověka nemá žádnou významnou vypovídající hodnotu. Zcela profesionálně informujme zpravodajsky o tom, co To zase právě vyvedlo, ovšem úzkostlivě výběrově podle významu pokleslostí.

A nejspíš bychom s Tím měli přestat polemizovat a komentovat To. Jinak si budeme neustále nabíhat na vidle podlosti. Myslím, milí kolegové, že hrát komedie, které na hradě sepisují, bychom neměli. Na to jsme snad příliš slušně vychovaní a vědomi si své důstojnosti.

Znám jedinou partii, kterou si hradní To zaslouží: všímejme si Toho, až my uznáme za vhodné, že je záležitost s Tím spjatá nějak důležitá. Ignorujme To, když nás bude vtahovat do svých nechutností. Jako by To nebylo. I kdyby si To třeba nad ohněm z červených trenýrek grilovalo tlačenku.

Jinak dojdeme k novinářskému debaklu. A hradní To se doopravdy stane důležitým.“

Záleží přece jenom na nás novinářích. Vždyť To nám vůbec nemusí stát za to?!


Republika odtržená od víry

Rozhovor s Evou Křížovou-Dobiášovou, první čs. sportovní redaktorkou.

Krajině vládnou obrovské traktory, ale kozí farma je křehká záležitost

Druhá část rozhovoru s pastevcem s Tomášem Frantou.

Dělají z nás ovce

Rozhovor s pastevcem koz Tomášem Frantou.

Přejeme Harrachovské stovce

Během mé nedávné návštěvy Harrachova se mi potvrdila myšlenka Evy Novotné, jejíž článek[1] jsme v Přítomnosti publikovali na začátku února.

 

 

Nerozum – ohrožená investigace

Čím chce být sycen hlas sociálních sítí.

Jedu tam rád – důležité

Počítačový program určený k automatické komunikaci s lidmi (tzv. chatbot) spatřil světlo světa poprvé v roce 2015, s jeho využitím v praxi se ale již setkáváme čím dál tím častěji. Bot nahrazuje živé operátory, využívá se v zákaznické podpoře, přes bota je možné koupit i některé produkty a služby.

V České republice zatím brání širšímu zavedení chatbotů český jazyk – je příliš složitý. Výhledově však ani to prý nebude na překážku. Tvůrci botů dokonce přiznávají, že pro člověka bude stále těžší poznat, zda komunikuje s botem nebo s reálným člověkem.

S boty se u nás budeme také čím dál tím více setkávat např. ve firmách, jejichž interní komunikace je založena na angličtině (mezinárodní firmy). Budeme-li chtít se v takové firmě ucházet o práci, je dost dobře možné, že už v blízké budoucnosti nebudeme mít první kontakt s živým člověkem (personalistou), ale s anglicky „mluvícím“ automatem. Ptáte se, jak by mohl bot nahradit lidskou interakci mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem? Posuďte sami v následujícím scénáři.

Plánování termínu přijímacího pohovoru, jeho přesunutí nebo zrušení by měl plně pod kontrolou bot. Následovala by fáze, v níž by bot umožnil uchazeči o práci zjistit, jestli se na danou pozici vůbec hodí, případně by mohl zvýšit jeho šanci na pohovor (bot jako náborový agent). Prostřednictvím bota by uchazeč vyplnil test. Každá pozice by měla svůj vlastní profil a test by uchazeče strukturoval k tomu, jaká pozice je pro něj relevantní. Dovednosti každého uchazeče by tak pracovníci personálního oddělení měli k dispozici s předstihem.

Dejme tomu, že by uchazeč byl do firmy přijat, protože by kromě splnění všech nezbytných předpokladů ještě také okouzlil personalisty. Tento okamžik se jeví jako jediný bod, kde má bot „rezervu“. (Zdá se, že „profesní mrk“ personalistů zatím bot neovládá.) Konečně by se z uchazeče stal zaměstnanec – ovšem ani pak by nemusel být s personalisty nutně v kontaktu. Pokračujme ve scénáři dál.

S orientací v nové společnosti by nováčkovi pomohl opět bot (bot jako buddy). Takový bot by byl vybaven sadou nejběžnějších otázek a odpovědí. Rovněž by obsahoval nejpoužívanější kontakty a průvodce, přístupné pomocí tlačítek (např. sekce „Co mám dělat, když…“). Všechny důležité zprávy a oznámení by se k zaměstnanci dostávaly prostřednictvím bota, který by fungoval jako komunikační kanál personálního oddělení.

Nováček by se v nové práci pomalu zapracovával, a tak by bylo nutné kontrolovat jeho výkonnost. Hle, další příležitost pro bota. Bot by se mohl uplatnit při vyplňování formulářů pro kontrolu výkonnosti a shromažďování nutného obsahu (zpětná vazba, kontroly cílů, nové cíle). Kromě základních úkolů by mohl odpovídat na otázky, nabízet předpovědi a kontrolovat všechny důležité úkoly a procesy, které by zaměstnanci prováděli. Bot pro řízení výkonnosti by byl rozšířením stávající metody řízení výkonnosti. Systému by přidával interaktivní prvek a byl by schopný se postarat o dohled nad opakujícími se a časově vymezenými úkoly.

Nyní by bylo dobré zaměstnance za jeho vzorně splněnou práci odměnit. I program interních benefitů společnosti či podpora mzdové agendy by mohly být plně v kompetenci bota. Individuálně by bylo nutné zpracovat pouze „neobvyklé“ žádosti. Bota by bylo možné využít i jako výzkumný nástroj pro sběr poznatků a informací ohledně úrovně spokojenosti nebo nápadů zaměstnanců.

Už se vám ten plně automatizovaný systém přestává líbit a rádi byste podali výpověď? Není problém. Bot by dokázal takového zaměstnance provést všemi povinnými procesy při odchodu z firmy, poradil by mu, jak vyplnit potřebné informace/dokumenty atd.

***

V poslední době na nás z různých billboardů shlíží reklamy pracovních agentur s cílem přesvědčit nás, že by nám nemělo být jedno, kde pracujeme, pro koho svou práci vykonáváme, čemu svou prací prospíváme, jak nás která práce naplňuje nebo co nám přináší. „Jedu tam rád - důležité“, stojí na plakátech.

Budeme ovšem jezdit rádi do práce, v níž bude osobní interakci víc a víc nahrazovat bot? Personalisté totiž nejsou jediní, jejichž práci mohou boti z velké části nahradit. Dosaďte si za personalistu nadřízeného, kolegu nebo podřízeného...

Nepřipraví nás naopak boti o to poslední, proč také (nebo dokonce proč hlavně) rádi pracujeme – totiž o obyčejnou vřelost lidské řeči, která je s každým člověkem jiná, a právě proto tak důležitá?

Další zdroje:

www.venturebeat.com
www.theundercoverrecruiter.com
www.zet.cz

 

Tam, kde teče Jizera

Tam, kde teče Kamenice,
tam, kde teče Jizera,
hodných lidí na tisíce,
skoro žádný mizera.

Jsou tu lidé dobří,
pilní jako bobři.
Velmi málo pobudů,
tady asi pobudu.

(Jára Cimrman)

Poslední bezpečně zjištěné místo pobytu Járy Cimrmana, obec Liptákov, umístili tvůrci této fiktivní osobnosti na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš, konkrétně na území obce Příchovice nedaleko Tanvaldu. Pozůstalost tohoto českého génia a dobrodruha, z níž pochází i citát uvedený výše, mohou znalci Járy Cimrmana obdivovat v muzeu U Čápa. Kromě sbírky se mohou potěšit i nádherným výhledem po širých horách s roubenkami rozesetými po krajině nebo si dopřát místní pivo značky Světoběžník.

V tomto čase sem však většina návštěvníků míří nejspíš za lyžováním. Sněhu je na svahu pod příchovickým kostelem sv. Víta víc než dost a parkoviště je doslova obsypané auty.

Výjimečně však zaparkuje nad svahem u kostela i vůz, jehož osazenstvo má namířeno na opačnou stranu, totiž na hřbitov. To potom zastaví BMW s německou značkou poblíž hřbitovní zdi, vystoupí z něj dáma v kozačkách a kožichu s vuittonkou pod rukou a zapálí si cigaretu. Otevře dveře u spolujezdce a z auta vystoupí druhá, ještě starší dáma, která působí posmutněle.  Každá drží v ruce umělé květiny, které jsou v tomto kraji běžně k sehnání ve špeluňce označené červeným nápisem Potraviny, kde mají otevřeno od rána do večera, a to i ve svátek.

Řidička, luxusně oblečená a s nápadnou úpravou horního rtu, do obrazu u omšelé hřbitovní zdi jaksi nezapadá. Dlouze se zahledí za cigaretovým kouřem stoupajícím k nebi, odhodí nedopalek na promrzlou zem a vyrazí ke hřbitovu. Starší paní, které už věk nedovolí narovnat se v zádech, se velmi pomalým krokem vydá za ní.  

Svah pod příchovickým kostelem je zvláštní.  V muzeu U Čápa to žije připomínkou někoho, kdo tu nikdy nepobýval, o pár metrů výš se pomalu zapomíná na ty, kteří tady kdysi po staletí pobývali doopravdy, ovšem jejich příbuzní na tomto místě už dávno nežijí.    

 Picture111

Pomník i strom se nacházejí v Horním Polubném.
Foto: Zuzana Gellrichová

Nebezpečí falešných jistot

Člověk v životě podvědomě stále hledá nějaké jistoty. Myslí, že jenom když bude mít o co se opřít, bude se mu žít lépe. Podobně když jde člověk k volbám, tak volí toho, čí sliby mu zní nejliběji (rozuměj nejjistěji).

A někdy se chceme opřít doslova, jak jsem toho byla nedávno svědkem v jedné okresní nemocnici, a to se pak můžeme snadno ocitnout sami proti sobě. Jak se dál ukáže, sázka na jistotu ještě nemusí být nutně zárukou toho nejlepšího, čeho se nám může v životě dostat, ba naopak.

Když člověk méně či vážně onemocní nebo si třeba jenom zlomí nohu v krčku, ocitá se na delší či kratší čas v nemocnici, tedy v instituci, kterou podvědomě považuje za místo, kde mu lékaři a sestřičky pomohou, jak jen to bude v jejich silách. To je bezesporu správný předpoklad. Lékaři a sestřičky opravdu dělají možné (a mnohdy i nemožné) pro to, aby pacientovi maximálně pomohli nebo mu zachránili život. Jejich snaha má ovšem jedno zásadní omezení, o němž se mluví už méně: přišla by vniveč, kdyby svým snažením nepřispěl i sám pacient.

Abych ale zůstala u příkladu zlomeného krčku, který jsem si nezlomila já, ale moje maminka a já se tak během právě uplynulých Vánoc stala častou návštěvnicí oddělení ortopedie. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, čeho je člověk po operaci totální endoprotézy schopný, k čemu potřebuje moji pomoc, jak má zacházet s berlemi (pro ty jsem musela dojet domů, nemocnice neměla žádné volné). Všimla jsem si taky, že někteří maminčini spolupacienti chodili ne o berlích ale s chodítkem. Při plynulé chůzi se mile usmívali a sebejistě se rozhlíželi po okolí, zatímco moje maminka občas vyjekla, že ji velmi bolí každý krok, a spíš se šourala, než chodila.

Ve snaze ulevit mamince co nejvíc a po zkušenostech s nedostatkem berlí jsem spěchala za sestřičkou a poptávala, jestli je v nemocnici víc chodítek, kde se dají koupit nebo případně objednat, či zda jsou snad určena pouze pro vybrané pacienty? Sestřička odhadla můj stres už po první větě a začala mne rychle ujišťovat, že na chodítko má moje maminka samozřejmě nárok a že není žádný problém ho pro ni zařídit. Hned se mi začalo lépe dýchat. Sestřička ovšem pokračovala ve vysvětlování. Chodítko přece vůbec není v maminčině, ani v mém zájmu! Jestli si na chodítko zvykne, už nikdy nebude chodit jinak než bez něj, zatímco soudě podle její dosavadní snahy má naději na daleko komfortnější chůzi.  

Na pokoj jsem se vracela už podstatně klidnější. Mezitím tam již manévrovaly dvě rehabilitační sestry. Jedna se ujala mojí maminky, druhá stavěla do berlí asi osmdesátiletou dámu, která se dožadovala chodítka, avšak sestřička předstírala, že její požadavek vůbec neslyší. Druhá sestřička zachytila můj soucitný pohled za odcházejícími, počkala, až se za nimi zavřou dveře a vysvětlovala:

„My nemůžeme lidem pomáhat přespříliš, víte? Čím jsou starší, tím spíš se potřebují spoléhat jenom sami na sebe. Kdo jim bude pomáhat doma? To bychom jim moc neprospěli, kdybychom je uvrhli do závislosti na chodítku! Potřebují se naučit být samostatní, tak je to pro ně přece nejlepší!“

Přitakala jsem a přistrčila mamince berli. Jak je život paradoxní, pomyslela jsem si.

Na jedné straně se pachtíme za jistotami, které hledáme všude kolem sebe, abychom se nakonec na místě, kde bychom to čekali možná nejméně, často až v bolestech dozvěděli, že největší jistotu máme pořád při sobě, jen na to zapomínáme: totiž víru v sebe, která nám zajistí to nejdůležitější – vlastní samostatnost. 

Příběhy 20. století,

šestnáctidílný dokumentární cyklus České televize, který vychází z projektu Paměť národa, představuje minulost více jako svědectví jednotlivých pamětníků než jako jednu jaksi objektivizovanou pravdu o minulosti, tedy složenou a učesanou profesionálním historikem z mnoha různých svědectví sice, ale podle jeho vlastního názoru. Na pozadí dobových dokumentů tak můžeme sledovat hlavně jednání a myšlení velmi konkrétních lidí. Až díky různosti protagonistů máme možnost nahlédnout z různých úhlů každodenní život za normalizace. Každý díl Příběhů má svůj spád, jednak proto, že tvůrci využili metodu a techniku založenou na očním kontaktu s pamětníkem a soustředěných výpovědích, jednak pro vyváženost výběru pamětníků. Vedle sebe tu vypovídají estébák i jeho oběť nebo zapálený straník vedle straníka kajícného.

Jak se ale vyznat ve dvacetiletém období nasvíceném z tolika různých perspektiv?

Při sledování dílu Straníci se mi vybavila úvaha Jana Hanče (1916–1963) o tom, že se vždycky psal nějaký rok:

Psal se rok 1910. Potkal jsem muže v nejlepších létech. (...) Psal se rok 1920. Potkal jsem muže v nejlepších létech. (...) Psal se rok 1930. Potkal jsem muže v nejlepších létech. (...) Psal se rok 1940. Potkal jsem muže v nejlepších létech. (...) Psal se rok 1950. Potkal jsem muže v nejlepších létech. Nosil placatou čepici, jezdil v Tatraplánu, byl soudcem z lidu, nositelem řádu Klementa Gottwalda a těšil jej život. Aby ne! Stál oběma nohama na zemi, měl vzkvétající rodinu, věděl dobře, co chce. Řekl mi: Soudruhu, zbytečně marníš čas! Člověk dneska musí být realista. Život? To je vlastně nesmrtelné učení marx-leninismu, víš, nerozborná jednota dělnický třídy, generalissimus Stalin. A nic víc!“ (Sešity, 68 Publishers, s. 145-146)

Režimy se v průběhu desetiletí 20. století často měnily a lidé se jim promptně přizpůsobovali. Lidská povaha je, zdá se, už taková. Chtějí se přirozeně „těšit ze života“, „stát oběma nohama na zemi“ a „dobře vědět, co chtějí“. Proč ale nechtějí od života víc než se jen přizpůsobit, aby se jim vegetovalo co nejpohodlněji, ptá se Hanč?

Jak konkrétně vypadaly osudy (viz díl Straníci) těch, kteří se přizpůsobili a do KSČ vstoupili?

Někdejší horník a stranický funkcionář Jaroslav Ondráček vykonával stranické funkce z přesvědčení, nikoli za úplatu. „Na prvního máje jsme chodili normálně! Pro nás to byla oslava! Ne že tam musíme.“ Přesvědčeným komunistou zůstal dodnes.

Josef Nitra byl v KSČ z kariérismu, v armádě to prý jinak nešlo. Na otázku, proč nepodepsal Chartu 77, když se mu její prohlášení dostalo do rukou, odvětil zcela bezprostředně: „Jseš blázen? Já bych ji nepodepsal ani z toho důvodu, že v podstatě to nešlo. To bylo mimo mý myšlení!“ Ano, bylo to mimo jeho myšlení. Vždyť stál pevně oběma nohama na zemi.

Třetí držitel rudé legitimace, Bohumil Řeřicha, pracoval na státním statku a za své členství ve straně se stydí. Stranictví mu žádné výhody nepřineslo, ostatně pro výhody do strany ani nevstupoval. Vysvětluje, že v určitém okamžiku zkorumpovaná strana paradoxně potřebovala i ty poctivé.

Tvůrci Příběhů 20. století jednání pamětníků ani neodsuzují, ani neposuzují. Ukazují nám ale, proč je důležité nenechat se všelijak obelhávat. Ptát se stejně jako Hanč po osobní etice bude mít význam i v 21. století. Vždyť se stále píše nějaký rok...

Nadužívání návykových sedativ a hypnotik

je velmi vážný problém, upozorňuje ve svém článku (odkaz viz níže) konziliární psychiatr MUDr. Martin Konečný.

Doktor Konečný poukázal článkem na dva základní problémy. Zaprvé na neexistenci dat, z nichž by bylo vůbec možné určit počet pacientů užívajících návyková sedativa a hypnotika. Druhým problémem pak je, že sami pacienti nespojují dlouhodobé užívání sedativ či hypnotik s následným zhoršením svého duševního nebo/i tělesného stavu. Netuší, že tyto látky mají závažné nežádoucí účinky, které po rozvoji lékové tolerance zhoršují jejich celkový zdravotní stav a rapidně snižují kvalitu jejich života.

Podle doktora Konečného jsou benzodiazepinová anxiolytika i Z-hypnotika často podávána v rozporu s léčebným doporučením, které jasně stanovuje dobu užívání těchto léků na několik týdnů. Jakmile pacient užívá tyto látky delší dobu, pak sám ztrácí schopnost rozpoznat souvislost mezi krátkodobým pozitivním efektem užitého léku a následným zhoršením svého stavu.

S jakými obtížemi se nemocní škodlivě nebo závisle užívající návyková sedativa či hypnotika potýkají? Jedná se například o nespavost, úzkost, vnitřní chvění či třes, tělesné napětí, bolesti svalů, zejména zad, bolesti hlavy, dále slabost, únava, nevýkonnost, pokles nálady. Podle doktora Konečného není ani tak problém extrémní užívání těchto dávek, díky svým zkušenostem považuje za daleko závažnější fakt, že mezi nemocnými převažují ti, kteří nepravidelně „zobají“ nízké dávky např. Neurolu nebo Hypnogenu.

Doktor Konečný na příkladu 332 nemocných sledovaných v psychiatrické ordinaci Oblastní nemocnice Příbram ukázal, jak probíhal postup léčby. Většina pacientů ve sledované skupině (21-84 let) užívala návyková hypnotika a/nebo sedativa déle než 10 let, minimálně rok, a z důvodu významných zdravotních obtíží vyhledala lékařskou pomoc. Nebyly ovšem výjimkou ani případy, kdy pacienti užívali návyková hypnotika či sedativa déle než 30 (!) let.

Délka ambulantního léčení trvala od 6 do 42 měsíců a u naprosté většiny nemocných (92 %) bylo dosaženo vysazení návykových sedativ či hypnotik. V časovém odstupu po vysazení (3 týdny – 3 měsíce) došlo u nemocných k výraznému zlepšení stavu, zkvalitnění spánku i bdělého života, odezněly často i mnohaleté bolesti břicha, hlavy, zad, apod.

Z praxe doktora Konečného vyplynulo i další neméně znepokojující závažné zjištění. Někteří pacienti přichází do kontaktu s psychiatrem až na jednotce intenzivní péče ARO poté, co se pokusí o sebevraždu, jíž se snaží vyřešit svůj stále se zhoršující stav. Sedativa a hypnotika bývají tedy nejen nástrojem, ale někdy i důvodem (sic!) suicidálního jednání.

V závěru své zprávy doktor Konečný doporučuje, aby všichni preskriptoři návykových sedativ a hypnotik dodržovali doporučení k pouze krátkodobému užívání po dobu obvykle 3 týdnů, nejdéle 6 týdnů, neboť řešení problému nadužívání návykových sedativ a hypnotik začíná právě v ambulancích praktických lékařů a specialistů somatických oborů.

Více o práci MUDr. Martina Konečného se dočtete zde

Vytváříme síťovost bez předsudků

Rozhovor s Peterem Köhlerem, ředitelem dopravní společnosti LEO Express, a.s.

Být či nebýt k dispozici?

Svět rozdělují konflikty a války, k nimž dochází proto, že my lidé „jsme z různých epoch,“ říká Jakov Krotov v rozhovoru (viz odkaz níže). Podle Krotova nežijeme všichni v 21. století.

Pravdivost této myšlenky si nejčastěji uvědomuji při vyřizování běžné pracovní korespondence. Také jste si všimli, že než vám o generaci mladší kolega nebo kolegyně popřeje hezký zbytek dne, často vás v závěru emailu ještě ujistí, že je vám v případě vaší další potřeby „k dispozici“?

Co by to ještě nedávno znamenalo?

Francouzský orientalista Jacques Rossi (1909–2004) ve svých vzpomínkách na dvacet let strávených v gulagu píše o tom, co v padesátých letech znamenalo být „k dispozici“ pro něj:

(...) Sotva jsem zavřel oči, už se dveře znovu otvírají. Bachař mě vyvedl na chodbu a předal vodiči, dozorci pověřenému eskortováním odsouzených uvnitř věznice. Popravdě řečeno je nijak nevodí, nutí je chodit před ním a pouze vykřikuje rozkazy: „Vpravo“ – „Vlevo“ – „Kupředu“ atd. Prošel se mnou několik chodeb, vystoupal několik schodišť. Tu cestu dobře znám. Stejně dobře jako polstrované dveře, před nimiž mi přikázal zastavit.

„Stát“ Čelem ke zdi!“

Zaklepal, počkal na odpověď a ohlásil: „Zadržený je k vaší dispozici, soudruhu kapitáne.“

Vyšetřovatel Arseněv usazený u svého stolu podepsal lístek, který mu vodič podal. Předtím ještě mrkl na zápěstí, protože musí uvést i přesnou hodinu. (...) Chvíli mlčí s bradou opřenou o pravou ruku, oči upřené do prázdna. Znenadání mu prsty povolily a uvolnila se z nich cigareta. (...) Nadskočil, jako by se právě probudil, a řekl:

„Muselo to být pro vás těžké, zůstat jedenáct měsíců na cele sám. Teď máte společnost.“

(...)

Bylo to tvrdé. Velmi tvrdé. A dlouhé. Konečně někdo zaklepal na dveře: vodič. Jaká úleva! Vyšetřovatel pohlédl na hodinky, podepsal lístek a podal ho vodiči. Ten mi jen suše poručil:

„Ruce za záda! Pochodem v chod!“ (...) (J. Rossi: Útržky životů. Paseka, 1999, s. 86–87.)

Z mailu, v němž se mi někdo nabízí k dispozici, mě v první chvíli vždycky zamrazí. Je důvod ke klidu, když žijeme v jednadvacátém století a brzy budeme slavit třicetileté výročí od listopadových událostí? Většina společnosti jako by už neměla osobní zkušenost se životem v nesvobodě, takže je souvislost s praktikami tehdejších vyšetřovatelů ani nemůže napadnout. Negativní konotace se z kolektivního vědomí pomalu vytrácí.

Ale komu a čemu chtějí být dnešní mladí k dispozici? Ten, kdo sám sebe, dokonce vědomě a dobrovolně, vydává všanc libovůli druhého, jako by dával najevo, že mu nevadí, bude-li s ním naloženo jako se snadno vyměnitelnou a rychle nahraditelnou součástkou, kterou dnes napasují sem, jindy zase tam!

V takových chvílích pociťuji, že jsem asi opravdu z jiné doby a své současnosti úplně nerozumím.

Nejsme-li ve vězení, proč se raději nepovažujeme za výjimečné a nenahraditelné bytosti? Rossi to dokázal.

PS: Říkáte si, že vám se dosud nikdo k dispozici nenabízel? Pak je to jednoduché: musíte být ještě z jiné doby, než jsem já. 

Rozhovor s Jakovem Krotovem zde: Buď mír, nebo bezpečnost

Svět rozdělují konflikty a války, k nimž dochází proto, že my lidé „jsme z různých epoch,“ říká Jakov Krotov v rozhovoru (viz zdezde). Podle Krotova nenežijeme všichni nutně žijeme ve 20v 21. století.

Pravdivost této myšlenky si nejčastěji uvědomuji při vyřizování běžné pracovní korespondence. Také jste si všimli, že dříve než vám o generaci mladší kolega nebo kolegyně popřeje hezký zbytek dne, velmi často vás v závěru emailu ještě ujistí, že je vám v případě vaší další potřeby „k dispozici“?

Není tomu tak dávno, kdy tento výraz vyvolával velmi silné emoce.Co by to ještě nedávno znamenalo?

Francouzský orientalista Jacques Rossi (1909–2004) ve svých vzpomínkách na dvacet let strávených v gulagu píše o tom, co v padesátých letech znamenalo být „k dispozici“ pro něj:

(...) Sotva jsem zavřel oči, už se dveře znovu otvírají. Bachař mě vyvedl na chodbu a předal vodiči, dozorci pověřenému eskortováním odsouzených uvnitř věznice. Popravdě řečeno je nijak nevodí, nutí je chodit před ním a pouze vykřikuje rozkazy: „Vpravo“ – „Vlevo“ – „Kupředu“ atd. Prošel se mnou několik chodeb, vystoupal několik schodišť. Tu cestu dobře znám. Stejně dobře jako polstrované dveře, před nimiž mi přikázal zastavit.

„Stát“ Čelem ke zdi!“

Zaklepal, počkal na odpověď a ohlásil: „Zadržený je k vaší dispozici, soudruhu kapitáne.“

Vyšetřovatel Arseněv usazený u svého stolu podepsal lístek, který mu vodič podal. Předtím ještě mrkl na zápěstí, protože musí uvést i přesnou hodinu. (...) Chvíli mlčí s bradou opřenou o pravou ruku, oči upřené do prázdna. Znenadání mu prsty povolily a uvolnila se z nich cigareta. (...) Nadskočil, jako by se právě probudil, a řekl:

„Muselo to být pro vás těžké, zůstat jedenáct měsíců na cele sám. Teď máte společnost.“

(...)

Bylo to tvrdé. Velmi tvrdé. A dlouhé. Konečně někdo zaklepal na dveře: vodič. Jaká úleva! Vyšetřovatel pohlédl na hodinky, podepsal lístek a podal ho vodiči. Ten mi jen suše poručil:

„Ruce za záda! Pochodem v chod!“ (...) (J. R.:Rossi: Útržky životů. Paseka, 1999, s. 86–87.)

 

Čtu-li proto emailZ mailu, v němž se mi někdo nabízí k dispozici, vždycky mne z toho v první chvíli vždycky zamrazí. Pak se ale rychle uklidním. VždyťJe důvod ke klidu, když žijeme v jednadvacátém století, a brzy budeme slavit třicetileté výročí od listopadových událostí. Dnešní mladí lidé? Většina společnosti jako bynemajíneměla osobní zkušenost sse životem v nesvobodě, takže je souvislost s praktikami tehdejších vyšetřovatelů ani nemůže napadnout. Díkybohu, že se negativníNegativní konotace se z kolektivního vědomí pomalu vytrácí.

Můj problém ovšem trvá, zeptám-li se,Ale komu a čemu chtějí být dnešní mladí k dispozici? Vždyť tenTen, kdo sám sebe, dokonce vědomě a dobrovolně, vydává všanc libovůli druhého, jako by dával najevo, že mu nevadí, bude-li s ním naloženo jako se snadno vyměnitelnou a rychle nahraditelnou součástkou, kterou dnes napasují sem, jindy zase tam!

V takových chvílích pociťuji, že jsem asi opravdu z jiné doby a své současnosti úplně nerozumím.

Nejsme-li ve vězení, proč se raději nepovažujeme za výjimečné a nenahraditelné bytosti? Rossi to dokázal.

PS: Říkáte si, že vám se dosud nikdo k dispozici nenabízel? Pak je to jednoduché: musíte být ještě z jiné doby, než jsem já. 

Co má být prezident zač?

K průběžným výsledkům ze hry Prezident 21. 

„Jak může vládnout, kdo nemá rád lidi!“

O rakouské císařovně Marii Terezii (1717–1780) bylo napsáno bezpočet odborných i populárně-naučných publikací. Přináší kniha o životě Marie Terezie od nakladatelství Vitalis něco, co by už čtenář býval nečetl?

Kniha sleduje dva záměry. Zaprvé chce ve čtenářích, kteří se s Marií Terezií teprve seznamují, probudit hlubší zájem o studium jejího života. Nepředkládá vyčerpávající informace o čtyřiceti letech její vlády, Marii Terezii ani nesoudí, ani nehodnotí, zato uceleně a chronologicky propojuje jednotlivé důležité momenty z jejího života tak, aby čtenář získal základní povědomí o radostech i starostech této vlivné císařovny. Autorka přitom čerpá z mnoha odborných pramenů, jejichž seznam je připojen na konci knihy (nechybí sebrané císařovniny dopisy či soubor anekdot, jež o císařovně ve své době kolovaly).

Druhou ambicí knihy je potěšit obrazem ty, kteří si už o Marii Terezii mnohé přečetli, ale s obrazy z jejího života či doby se setkávali sporadicky spíše v muzeích a zámcích než ve vlastních odborných publikacích. Vydavatel proto dbal především na co nejvěrnější rekonstrukci původní kvality originálu (resp. provedl časově i finančně nákladnou digitalizaci obrazů). Originální předlohy pro obrazový doprovod knihy čerpal jednak ze soukromých sbírek, jednak od galerií a muzeí (např. Galerie města Bratislavy, Státní umělecké sbírky Drážďany, Muzeum Říšského komorního soudu, Uměleckohistorické muzeum ve Vídni, zámek Schönbrunn, sběratelské pohlednice, Akademie výtvarných umění ve Vídni, Museum města Vídně, Musée Carnavalet v Paříži a další).

V knize najdeme přes 140 velmi kvalitních vyobrazení od dobových map a plánů měst, přes vyobrazení zámeckých rezidencí a portréty, až po velmi živé obrazy, které čtenáře provázejí příběhem Marie Terezie. Čteme-li např. o mravním založení Marie Terezie, pak text doprovází obraz Převoz prostitutek do nemocnice Salpêtrière. Čteme-li o setkání Marie Terezie s Mozartem, pak je po ruce obraz Mozart na klíně císařovny Marie Terezie. Ne vždy se jedná o díla dobových mistrů, někdy nakladatel zařadil i vyobrazení, která vznikla v době pozdější (například pohlednice z 19. století). Za zmínku stojí obraz Josef II. během hladomoru v Praze 1772 (s. 87) převzatý z pohlednice F. J. Jedličky, předního pražského vydavatele historických světlotiskových pohlednic (světlotisk byl vynalezen roku 1868).

Vyobrazení jsou tak četná, že poměr textu a obrazu na stránku vychází ve prospěch obrazu, v celé knize pak nenarazíme na stránku, která by neměla vůbec žádný obrázek. Výsledný efekt je ovšem velmi příjemný. Listujeme-li knihou, aniž bychom ji četli, před očima se nám odvíjejí jak zásadní události osmnáctého století, tak i výjevy z prostého života této doby. Obrazy jako by nás vyzývaly k dalšímu promýšlení osvícenství. 

Pro konkrétní představu zde citujeme část vyobrazení v chronologickém pořadí (pro snazší orientaci bez názvu autora a roku vzniku), nechť čtenář posoudí, jak vybrané obrazy život Marie Terezie doplňují: Marie Terezie jako arcivévodkyně – Marie Terezie jako uherská královna – Císař Karel VI. v brnění – Barcelona – Petrovaradín (součást Uherska, dnes Srbsko, pozn. aut.) – Evžen Savojský v bitvě u Bělehradu 1717 – Císařský letohrádek Hof – Pragmatická sankce z roku 1713 – Císařská rezidence ve Vídni –  Tříletá Marie Terezie v zahradách Hofburgu, 1720 – Pohled na císařský palác Favorita na předměstí Vídně – František Štěpán Lotrinský a Marie Terezie, 1736 – Korunovace Marie Terezie Rakouské, 1740 – Slavnostní průvod přes vídeňský Příkop při příležitosti dědičného holdu Marii Terezii (22. listopadu 1740) – mapa Slezska, 1561 – Hold slezských stavů Friedrichovi II. ve Vratislavi, 1741 – Arcivévoda Josef, pozdější císař Josef II. – Hold Uhrů před Marií Terezií – Marie Terezie jako uherská královna na korunovačním návrší v Prešpurku – Plán obléhání Prahy – Pohled na Staroměstskou radnici a Rybí trh na Starém Městě Pražském – Korunovace Marie Terezie v chrámu svatého Víta v Praze, 1743 – Podobizna císaře Františka I. Štěpána – Korunovace Františka I. římskoněmeckým císařem ve Frankfurtu nad Mohanem 4. října 1745 – Po bitvě u Hohenfriedbergu – Mikulášská nadílka (autorkou obrazu dcera Marie Terezie arcivévodkyně Marie Kristýna) – Císařovna Marie Terezie – Portrét hraběte Václava Antonína Kounice – Dámský karusel v zimní jezdecké škole – Tak se žije na Spitelbergu v extra pokoji – Ignaz Parhamer (1. předseda tereziánské mravnostní komise) – Převoz prostitutek do nemocnice Salpêtrière, 1745 – Portrét madame Pompadour, 1756 – První pruský prapor tělesné gardy v bitvě u Kolína – Fridrich II. v bitvě u Kunersdorfu – První propůjčení řádu svatého Štěpána – Propůjčení velkokříže řádu Marie Terezie založeného po bitvě u Kolína 18. června 1757 vítěznému hraběti Daunovi – Princezna Isabella Parmská (1741-1763), choť Josefa II. – Příjezd nevěsty, 1763, zámek Schönbrunn, Vídeň – Dvorní tabule v Redutním sále vídeňského Hofburgu při příležitosti svatby Josefa II. s Isabellou Parmskou v roce 1760 – Divadelní představení při příležitosti svatby Josefa II. s Isabellou Parmskou v Redutním sále vídeňského Hofburgu v roce 1760 – Mozart na klíně císařovny Marie Terezie – Císař František I. Štěpán Lotrinský, posmrtné lože v Obřím sále Hofburgu v Innsbrucku – Příjezd Josefa II. na korunovaci do Frankfurtu, 1764 – Gerard svobodný pán van Swieten – Josef II. během hladomoru v Praze 1772 – Císař Josef za pluhem – Setkání Friedricha II. s císařem Josefem II. v Nyse – Eduard Jenner očkuje proti neštovicím, 1796 – Starý Burgtheater na Michalském náměstí – Velkovévoda Leopold se svou rodinou – Císařský letohrádek Schönbrunn, strana s čestným nádvořím (1759/1761) – Podobizna Marie Terezie sedící ve vdovských šatech u psacího stolu – Arcivévodkyně Marie Antonie Rakouská, pozdější francouzská královna, 1769 – Josef II., Kateřina Veliká a Friedrich II. – Výuka v chlapecké obecné škole – Navrátilec z války– Císařovna Marie Terezie se sochou Míru, 1773 – Tereziin poslední den – Marie Terezie žehná na smrtelném loži svým dětem – Dvojitý sarkofág Marie Terezie a Františka Štěpána v kapucínské hrobce zhotovený 16 let před smrtí císařovny – Císařovniho hejno dětí – Pomník Marie Terezie ve Vídni. 

I drobné detaily zmíněné v publikaci jen tak na okraj mohou ale čtenáře zavést k dalším souvislostem. Mne například zmínka o prapředkovi Žofie Chotkové, Rudolfu hraběti Chotkovi, který na dvoře Marie Terezie působil jako výběrčí nepřímých daní, zavedla v mysli až na Konopiště. I tady lze z úcty k rodové linii nalézt mnoho obrazů z Tereziiny doby: dva velké obrazy Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského ve slavnostní jídelně, dále obrazy Josefa II a Leopolda II v hostinském pokoji, obraz prince Evžena Savojského ve Vilémově ložnici nebo obraz Marie Terezie se třinácti dětmi (další tři jako andělíčci v rohu obrazu) v dámském salónku. Morganatický sňatek následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda D´Este s hraběnkou Chotkovou vzdáleně připomíná i Tereziinu situaci, kdy se jako žena nesměla stát císařovnou – stala se však císařovou chotí. Podobně jako Tereziin otec Karel VI., tak i František Ferdinand D´Este se o 160 let později zaobíral smluvním zajištěním vlády pro své děti, které se narodily do nerovného svazku (Žofie Chotková by se císařovnou stát nesměla). Snil o mírovém soužití národů v jednom multietnickém rakouském státě. Netušil, že jeho smrtí a první světovou válkou se svět převrátí naruby.

Může nás v dnešní době oslovovat absolutistický způsob vlády této velké panovnice? Politický komentátor Roman Joch uvádí, že dnes existují dva přístupy, jak docílit spravedlivějšího uspořádání společnosti. Vedle liberalismu, jehož zakladateli jsou J. Locke, A. Smith a J. S. Mill a pro nějž je nejvyšší hodnotou svoboda individua a jeho kreativita, stojí druhý přístup, a tím je centralismus, státní přerozdělování a státní regulace. Představa liberalismu, že svobodné rozvíjení hospodářského egoismu slouží blahu všech a že zákon nabídky a poptávky uspořádá vše optimálním způsobem, však zapomíná na zásadní: solidaritu se slabšími. Ani dnes tedy, zdá se, nemáme jasnou představu o spravedlivém uspořádání společnosti, ani dnes se bez státního přerozdělování neobejdeme. Občanskému humanismu, spojujícímu vzdělávání a politickou angažovanost, jsme zatím vzdáleni.

Bez zajímavosti není ani zmínka o tom, že krásná literatura líčí Marii Terezii jako lidovou matku vlasti. (s. 99) V posledních letech svého panování, kdy se o vládu dělí s Josefem II., je Marie Terezie ze syna velmi rozčarovaná. Ve většině svých názorů se rozchází s tímto umíněným a tvrdohlavým byrokratem, syn se jí jeví jako chladný technokrat. „Jak může jako panovník obstát někdo, kdo nemá rád lidi!“, ptá se. (s. 91) Za jejího života byla lidovost bez vřelosti nemyslitelná.

Lidovostí se ohánějí i mnozí současní vládnoucí představitelé. Jako by chtěli navázat na tradici, která má u nás kořeny snad zrovna u Marie Terezie? Povšimněme si ovšem, že zcela postrádají to základní, co lidové činí lidovým: obyčejnou lidskou vřelost. I proto má smysl si Marii Terezii, tři sta let od jejího narození, připomínat.

Juliana Weitlanerová: Marie Terezie, Život císařovny slovem i obrazem, přel. P. Cink, 120 s., Vitalis, 2017.

Dvě holky u Adamce

Na události 17. listopadu 1989 existuje bezpočet zaznamenaných vzpomínek. Vybíráme jednu, která dává tušit, jak málo toho vlastně věděli a chtěli účastníci památných událostí.

Dne 17. listopadu 1989 se studentské demonstrace účastnila i Klára Jirovcová Pospíšilová (1969), tehdejší studentka fakulty žurnalistiky. Náhodou se dostala do prvních řad průvodu. Byla zraněna policisty, upadla a měla strach, že ji ostatní ušlapou. Nakonec se jí podařilo proniknout za policejní kordon a na chvíli se tak ocitla přímo v operačním čtverci zasahující jednotky. Měla zlomené žebro, modřiny od obušků a byla dezorientovaná. Jeden z policistů vydal rozkaz nevšímat si jí.

Druhý den ráno se Klára společně s kamarádkou Věrou Krincvajovou vydala k bytu předsedy vlády Ladislava Adamce (bydlel stejně jako ona na Letné), aby mu řekly, co se den před tím na Národní třídě stalo. Pan Adamec sice doma nebyl, ale paní Adamcová pozvala studentky dál a nabídla jim zelňačku. Zanedlouho skutečně dorazil pan Adamec i s tehdejším ministrem zdravotnictví Prokopcem.

Seděly jsme s ním hodinu, hodinu a půl a opravdu bezelstně a rozhořčeně jsme mu vyprávěly, co se nám včera stalo, co jsme tam prožily. Pořád se nás ptal, proč jsme chtěli dojít na Václavské náměstí, říkal, že by se nic nebylo stalo, kdybychom netrvali na Václavském náměstí. Byl, řekla bych, dost překvapený, když jsme mu řekly, že nebylo kam odejít. Buď byl dobrý herec, nebo spíš opravdu nevěděl, že jsme ani nechtěli na Václavské náměstí dojít, když jsme byli zaraženi policejními kordony, že jsme prostě žádali dialog. To pro něj byla nová informace, protože asi měl pořád pocit, že jsme chtěli dojít na Václavské náměstí děj se co děj, rozbíjet výlohy nebo páchat výtržnosti. Každopádně to, že jsme tam volali po nějakém dialogu, byla pro něj nová informace; a asi i to, že se nedalo nikudy odejít, jenom Mikulandskou. Asi jsme fakt byly první očití svědkové, kteří mu ukázali modřiny. Řekly jsme mu, že jsme se bály, že tam opravdu umřeme, že nás lidi ušlapou, že se ušlapeme navzájem nebo že nás policajti normálně  zabijí, že přijedou tanky. Myslím, že to na něj docela zapůsobilo. My jsme tenkrát neměly požadavky toho typu, že vedoucí úloha KSČ musí zmizet z ústavy, jen jsme šly jako dvě holky říct, co se tam stalo.

Ladislav Adamec se později nechal slyšet, že Michala Horáčka s Michaelem Kocábem (přinesli mu iniciativu MOST) pustil do bytu jenom proto, že tam předtím byly dvě studentky, které mu otevřely oči.

Citovaný text je úryvek z rozhovoru, který poskytla Klára Jirovcová Pospíšilová do knihy Sto studentských revolucí (Otáhal, Vaněk, 1999). 

Nenechme se prací připravit o sebe sama

Saša Uhlová provedla nedávno výzkum týkající se špatně placených povolání. Je velmi záslužné, že se jí podařilo toto celospolečenské téma oživit.

Na deníku, který si Saša Uhlová vedla, mne zaujal okamžik, kdy vědomě reflektuje rezignaci na přemýšlení, protože to by už byl luxus, který ji práce za pokladnou neumožňovala:

Když Saša Uhlová seděla za kasou v Albertu, přišel k ní novinář (viděla jeho presskartu v peněžence), zaplatil velkou bankovkou plus dosázel drobné, aby se peníze, které mu bylo potřeba vrátit, daly dobře spočítat. Optal se jí, jestli jí pomohl? Saša Uhlová malátně přitakala s tím, že jí to kasa stejně ukáže. Novinář se k ní po chvíli vrátil a kladl jí na srdce, že příště by měla víc spoléhat na svou hlavu než na kasu. „Nejsem nijak krvelačná, ale v tu chvíli jsem mu fakt přála, aby třeba hodinu stál a prodával a musel to všechno počítat z hlavy.“ (Převzato z Tvaru 16/17)

Přála bych si, aby Saša Uhlová ve svém výzkumu pokračovala. V další výzkumné fázi by se mohla zaměřit naopak na práci, bez které by se naše společnost docela dobře i obešla, přesto je placená (i velmi) dobře, a to včetně nároku na veškeré myslitelné benefity (od příspěvků na stravování, na důchodové připojištění, na dovolenou, otcovskou dovolenou, přes pět týdnů dovolené, nároku na firemní mobil, auto či práci z domova, až po placené parkování). Mám na mysli například práci ve velkých, dobře prosperujících korporacích.

Je dost dobře možné, že v průběhu takového výzkumu by Saša Uhlová zažila situaci docela podobnou té za kasou, byť ve zcela jiných (totiž příjemných) podmínkách. Možná by i v tomto případě po celém pracovním dnu (nikoli po směně), reflektovala, že nemá sílu už ani myslet.

Všichni, kdo pracujeme, se snažíme deficit ať už celého dne, nebo směny, kdy jsme odtrženi od vnějších informací, nějakým způsobem dohnat. Chceme se co nejsnáze a co nejrychleji přenést zpátky do reálného světa, a tak saháme po tom, co je nejblíže dostupné (televize, facebook, internet).

Jenže: je to opravdu reálný svět? Nebo jen přeskakujeme z vleku zaměstnavatele do vleku internetu? Kromě kategorie dobře nebo špatně placené práce proto potřebujeme ještě také rozlišovat, nakolik v nás zaměstnavatelé posilují, nebo naopak utlumují naše sociální vazby. Nakolik nás někdo někam vleče?

Domnívám se, že profesionální politici jsou si výše napsaného velmi dobře vědomi. A ti politici, kteří tvrdí, že politiky vůbec nejsou, na výše uvedené dokonce sázejí.

Buďme proto citliví k tomu, jakou práci přesně nám nabízejí. 

Na horor do Vily

Klasicistní dům z roku 1824, na jehož celém půdorysu býval taneční sál, odolal povodním v roce 2002 a nyní slouží jako „ostrovní scéna“ (Vila Štvanice). Jednou z příležitostí, jak se s tímto ojedinělým prostorem blíže seznámit, je navštívit divadelní hru Olga v nastudování Divadla Letí. Podtitul hry Horrory z Hrádečku je velmi příznačný. Díky přirozenému stmívání a světelným efektům se vila stává kulisou a doslova vtahuje diváky do hry. Ti se velmi brzy ocitají s Olgou „doma“, třeba v její kuchyni.

Je vůbec možné prožít s Olgou dvacet let po její smrti pár okamžiků z jejího života? Abych diváka nepřipravila o zážitek, prozradím jenom to, že Olga je v podání Pavlíny Štorkové velice živá. Taková Olga by se myslím líbila i Olze skutečné. Ta sice o svém životě nikdy nemluvila ráda, vždycky ho ale ráda žila. A že někdy vydal i na horor? Jen ať si to divák zkusí, aspoň na chvíli.

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1