TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Petr Havlík

Články

Co přijde po letech prosperity?

Oprašování starých zlořádů, kumulace moci, konec legrace.

Volební program ANO: „Dejte mi vaše peníze, udělám z nich svoje.“ Váš Andrej.

Je to prosté a kupodivu to funguje, je to vlastně zásadní produkt Babišova uchvácení státu, ono navyšování osobního majetku jde ruku v ruce s navyšováním moci a vlivu. Jak je to možné? Stát je totiž pro mnohé konzumenty moci něco velmi abstraktního, tam někde hodně vysoko a daleko, natož obrovské soustátí, jakým je Evropská unie. Voliči zapomínají na to, že volení zástupci lidu, včetně předsedy vlády a prezidenta republiky, jsou jen dočasnými správci našich daní. Naše mocenské duo Babiš–Zeman to ovšem chápe tak, že stát je jejich kořist, s níž si mohou dělat vše dle libosti, a ještě ji ohlodávat až do morku kosti. Oběma nahrává mimořádně příznivá ekonomická situace v eurozóně, především pak v Německu, což velmi prospívá naší exportně laděné hospodářské základně. Přesto náš pan prezident hraje své čínské a ruské hry a hazarduje s pověstí země. A pan premiér? Ten jenom pragmaticky hraje na sebe a hrabe pod sebe, a to vše s obrovskou marketingovou mašinérií v zádech, která z něj dělá téměř obroditele národa.

Miliardové dotace z EU jsou fajn, hlavně pro ty správné komodity a pro ty správné korporace. A to jsou k dispozici ještě různé domácí daňové úlevy, veřejné zakázky, pobídky všeho druhu a kdo ví co ještě. Úžasný mlýnek na peníze se točí plnou parou. A k tomu všemu ještě ta omamná čarodějná moc. Nic není nemožné. Kumpáni se vždycky najdou, stačí je nechat přičuchnout, jednou povolit a pak zase přitáhnout řetěz. Hodí se vše, včetně našeho unikátního reliktu minulosti oživlé komunistické partaji, i okamurovců, vytrvale kopajícími za jiné zájmy. K této hlasovací kumpačce se nyní přidává i část ambiciózních sociálních demokratů, kteří si chtějí taky trochu užít těch prebend a radosti z účasti na hostině.

Takže se provedou taková sondážní tázání, o čem sní lid obecný v podhradí, když zrovna nespí. Sní o zdanění církevních restitucí, sní o vysokých plotech proti imaginárním válečným uprchlíkům, sní o zvyšování penzí, mezd, sní o výstavbě fotbalových stadiónů, sní o nových hokejových halách a skokanských můstcích, sní o levných potravinách v akcích supermarketů, sní o levné dovolené v Chorvatsku, sní o dobré krkovičce na víkendové grilování, sní o tom, aby sousedovi chcípla koza, neboť prý podvádí s EET, sní o rehabilitaci normalizačních let, kdy se žilo tak nějak jakože fajn, sní o politice bez politiky a manažerském vedení státu, sní o potrestání všech nepřejícníků a věčných kverulantů, kteří furt melou o nějaké demokracii a svobodě.

Mají tyto trendy nějaké své pomyslné dno? Nevím, možná, že nemají, že se nám ty různé jednotlivosti dnešní marnosti střídají tak rychle, že už zůstávají skoro bez odezvy. Včerejší excesy se stávají dnešní normou. Před pár dny jsem prohodil úplně náhodou pár vět s jedním českým úspěšným miliardářem, který to zprvu viděl vše podobně jako já, a mluvil docela rozumně. Pak se důkladně rozhlédl kolem sebe, zdali nás někdo nepozoruje, a poté mi šeptem řekl – „No jo, podívejte se, já mám sice asi deset miliard, ale přeci nepůjdu do střetu s někým kdo jich má sto. Já chci hlavně přežít, a netoužím po tom, aby mě ten někdo zlikvidoval.“ Co na to říct? Chápu ho svým způsobem, ale takhle uvažují i mnozí ti, kteří žijí od výplaty k výplatě. Nepřipomíná vám to nějakou jinou nedávnou dobu?

Smysl žití není v tom, co pozorujeme, nýbrž v tom, co děláme. Dnešní šedá zóna je velmi podobná té včerejší, jen s tím rozdílem, že je sociálně rozvrstvenější. Kdo by to měl vědět lépe než bývalí normalizační kariéristé, kteří se starou výbavou hrají staronové kusy, ale na daleko větším hřišti. A navíc pravidla hry si určují sami pro sebe. O tom dříve jen snili. Divná doba v divné zemi, i když je zřejmé, že se s tím nehodlají všichni jen tak smířit, což bylo vidět na několika našich náměstích tento týden. Naděje umírá naposled. Uvidíme. Vystoupit z šedé zóny vyžaduje určitou porci nebojácnosti a síly. To odhodlání se nedat bylo u naprosté většiny účastníků demonstrací autentické, tak doufejme, že nebude následovat další variace tradiční české frustrace.

 

Různí slušní lidé

Pozorně sleduji mediální polemiku mezi Tomášem Halíkem a Michaelem Žantovským (www.forum24.cz). Byl jsem v době pařížské tragédie (v redakci humoristického časopisu) ve Spojených arabských emirátech a viděl jsem to z dálky 6 tisíc km, v jiném prostředí a s jinými akcenty. Ještě před Halíkovým stanoviskem jsem měl velmi podobný komentář. Vím, co pro muslimy znamená symbol proroka Mohameda, bez ohledu na rozdíly v pohledech sunnitů a ší'itů. Bylo by to na dlouhou debatu. Velmi důkladně se tomuto tématu věnuji a vedu na toto téma diskuse i se vzdělanými mladšími členy královských rodin v Emirátech. Ti všichni mají prestižní vzdělání na britských univerzitách a znají nás, tedy Evropu, mnohem lépe než my je.

Divadelní hru v Brně jsem neviděl, ale děsí mě některé reakce, zvláště oněch tzv. slušných lidí. Vnímám rozdíl mezi cílenou recesistickou provokací či spíše plánovanou urážkou a uměleckou licencí, byť nemusí být šálkem mého čaje.

Svět je neklidným, nejistým a i nebezpečným místem. Ale jiný nemáme. Je těžké se v něm vyznat, a to i kvůli informační inflaci, všudypřítomné manipulaci a šíření všemožného zla. Nemyslím si, že nás spasí nějaký náhlý globální faktor X. Věřím, že nám však může pomoci více trpělivosti, více odvahy, více pokory a více profesionality. Věřím na pevné životní postoje a nebojácnou obhajobu zásad, které se opírají o základní hodnoty lidské existence a společného nažívání. Věřím v elementární respekt k jinakosti. Proto je tak klíčové vzdělání – svět mohou uchránit před zkázou jen lidé vzdělaní, informovaní, moudří a také mravní. Jen ti se pak mohou, opřeni o svou znalost, zkušenost a víru, pustit do nebojácných střetů se zmanipulovanými davy. Bez těchto obhájců pravdy a spravedlnosti nám hrozí nebezpečná budoucnost pod diktátem lži a strachu.

Co Babišovi nezávidíme, ale nepřejeme

State capture, kleptokracie, oligopol v režii mamonáře.

Projev jak ze slučovacího sjezdu ANO, KSČM a části ČSSD

Žít svobodně ve svobodné společnosti by měl být úplný základ naší existence. Svoboda je nedělitelná, ta buď je, anebo není. Auto může jet na půl plynu, ale půl svobody a půl nesvobody již svobodou není. Erich Fromm říkal, že svoboda není jen dar, ale i umění. Nevzdat se jí ani v situaci vydírání vyžaduje dlouhou kultivaci sebe sama, a návod k použití neexistuje. Musíme se k něčemu takovému dopracovávat a po zbytek života se toho držet. Fromm se tomuto tématu věnuje velmi důkladně ve své knize „Strach ze svobody“. Píše o dvojznačnosti lidské svobody. Napsal tuto knihu po osmiletém pobytu ve Spojených státech, kam musel utéci z Německa před Hitlerem.

Mnoha lidem z demokratického prostředí se navzdory faktům zdálo neuvěřitelné, že by nacistickou ideologii podporovaly široké vrstvy německého národa. Erich Fromm považoval za nutné vysvětlit psychologické kořeny tohoto úděsného jevu. Proč se lidé vzdávali svobod i sebeúcty? Jak to, že přijali tvrzení, že cílem života je obětovat se vyšší moci a svému vůdci? Jak to, že začali nenávidět své včerejší sousedy, s nimiž dříve pokojně vycházeli?

Svoboda zavazuje, je to odpovědnost, nese s sebou břemeno rozhodování, kdežto nesvoboda vše usnadní, zbavuje lidi osobní odpovědnosti. Dobrovolně nesvobodní jedinci se pak stávají součástí davu. Volba je vlastně jednoduchá – buď se rozhodnete svobodně ovládat svůj život, anebo zvolíte být ovládán. Snášet vlastní svobodu je fuška, permanentní boj se sebou samým, ale stojí to za tu námahu. Vzdát se svobody znamená vzdát se vlastní identity, zdravé míry osobní nezávislosti, vlastního názoru a nechat se vláčet vnějšími vlivy a okolnostmi, či vůlí vůdce smečky. Svoboda je otevřená, svobodný člověk postupuje otevřeně, nemusí užívat lsti. I proto jsou tak důležité ty tzv. společné svobody, jako je svoboda tisku, bez ní má každá společnost nakročeno k nesvobodě. Společnou svobodou je i otevřená nedeformovaná soutěž ve všech oblastech společenského života. Není-li tomu tak, pak nelze mluvit o otevřené svobodné společnosti.

Ve svobodném státě musí být svoboda vyjadřování a svoboda myšlení, pokud je rafinovaně omezována a utlačována, či vysmívána jako nepotřebná veteš, tak je svobodou jen formální, a nakonec zmizí docela. Svoboda nespočívá v tom, že si každý člověk může dělat co chce, nýbrž v tom, aby nikdy nemusel dělat to, co nechce, to, co by z něj udělalo nesvobodného jedince.

K úvahám o svobodě mě aktuálně přiměla situace v naší zemi. Mimoděk jsem si vzpomněl na nástup normalizace po srpnu 1968 a plamenný projev soudruha Gustáva Husáka. Vzpomínáte? „Prežili sme obdobia, keď sa velmi ťažko pracovalo a keď statoční vydržali. Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť.“ A později řekl i toto: „Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.“

Čas oponou trhnul a jsme o padesát let dál. Ale jako bychom se po spirále času vraceli zpět. V čele máme zase export z Bratislavy, a pokud by Mára Prchal ten 50 let starý projev Husáka trochu zmodernizoval a upravil, tak by se dal použít třeba na slučovacím sjezdu ANO, KSČM a části ČSSD. A to ještě na střídačce čeká parta Tomia a hradní Zemanovci (a možná i Piráti). Zdá se vám to absurdní? Jen si vzpomeňte na posrpnovou dočasnost, která trvala 20 let, stejně dlouho jako období po komunistickém puči v únoru 1948 (dohromady děsivých 40 let). Statisíce lidí v obou případech přišli nejen o svobodu, ale mnozí i o život po roce 1948. Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale symboly zvůle a útlaku ožívají a opět uchvacují moc. Historie druhé poloviny minulého století je relativizována v atmosféře normalizačního restartu. Napadlo by vás před čtvrtstoletím, že komunisti budou sestavovat vládu? Napadlo by vás, že bude normalizační udavač a bývalý nomenklaturní stranický kádr předsedou vlády?

Přispělo k tomu většinové „svobodné“ rozhodnutí nesvobodných voličů. Smutné na tom je to, že si svoji nesvobodu ani neuvědomují, ona jim dokonce vyhovuje, někteří to snad považují i za výhodu. Kult konzumu jde ruku v ruce s mravní relativizací. Loučíme se s polistopadovým svobodným vývojem, který měl určitě také spousty chyb, z nichž však paradoxně nejvíce těžili dnešní spasitelé a „nebojácní“ kritici v čele se svým vůdcem. Ale pozor – obavy ze ztráty občanských svobod nejsou žádné prázdné tlachy pražské kavárny. To je realita dnešní doby. Prvním krokem k nějaké proměně musí být uvědomění si vážnosti této situace a možných důsledků z toho plynoucích.

Svoboda je možnost a schopnost volit, rozhodovat se a jednat podle své vůle, a nést za to přiměřenou odpovědnost. Ale to je nám umožněno jen tehdy, pokud žijeme v prostředí, v němž se hraje férová hra podle spravedlivých pravidel. Proto jsou tak spojené pojmy právní stát, liberální demokracie a občanské svobody jedince. Ztráta jedné konstanty znamená oslabení zbývajících dvou, a to už je předsíň totality, přesně podle východních vzorů, v nichž dominuje kumulace moci a síly, a svoboda prohrává s nesvobodou.

„Osvobození otroci, kteří za svou svobodu a spravedlnost nemuseli bojovat, a neznají tak jejich cenu, si stejně nakonec „svobodně“ zvolí jen nového otrokáře“ – Adam Michnik.

České jaro 2018

V roce stého výročí republiky je to truchlivý pohled.

Češi největšími nepřáteli Čechů

Naše dlouhodobě nemocná společnost.

Česko – Burešova samoobsluha bez pokladny

Babišova divoká jízda pokračuje.

Demošky na Václaváku aneb vzpomínka na Láďu Kantora

Víte, jaký je rozdíl mezi listopadem 89 a dubnem 2018? Tehdy jsme mohli svobodu získat a dnes ji můžeme ztratit!

Dějinné zvraty, kterým se někdy až eufemisticky říká revoluce, mají vždy své výrazné osobnosti, které určují jejich ráz. Jedna podstatná role je určena symbolu doby, který je zosobněním očekávaných změn. Právě tento symbol se stává spíkrem a lídrem vzdoru nespokojeného davu na náměstích. Je schopen formulovat stanoviska a se svými blízkými spolupracovníky nabízí cestu z marasmu v konkrétních návrzích dalšího postupu. Stává se zosobněním naděje, nositelem nového étosu, ideje a vize. Takovou postavou byl bezesporu v listopadu 1989 Václav Havel. Stal se tváří velvet revolution a brzy také visačkou nového Československa.

Ale každá, byť sametová a něžná revoluce, má i své další hrdiny a méně viditelné klíčové osobnosti zlomových okamžiků. Důležití jsou ti dělníci revoluce – dobrovolníci, aktivisté, bezejmenní bojovníci. Jejich odhodlání, nasazení a víra bývají rozhodující. Oni se stávají krevním oběhem, který udržuje sílu vzdoru v pohybu a akceschopnosti. Někdo tomu však musí velet, musí to organizovat a dát tomu řád. To jsou manažeři revoluce. Určují role v týmu, organizují akce, určují časy a jsou hlavními pořadateli akcí. To je full time job. Chyby se nevyplácí a je třeba je minimalizovat. Ale pozor – zároveň je nezbytné k této roli přistupovat s nadhledem a lidským přístupem, aby se netlumilo spontánní autentické odhodlání těch, kteří přicházejí pomoci z přesvědčení a plného odhodlání změnit svět k lepšímu a porazit zlo. Manažer akcí tedy musí být i dobrý psycholog a nesmí mít ambici suplovat roli spíkra a lídra či mu dokonce skrytě konkurovat. Dělba rolí je zcela zásadní, včetně role osoby, která zodpovídá za transparentní financování operace.

A pak mají ty dějinné zvraty své dramaturgy a režiséry, ideology poselství, chcete-li. Jsou to ti, kteří určí, jak bude vypadat plný Václavák. Často to byli a jsou lidé múzičtí, kreativní a zároveň disciplinovaní perfekcionalisté. Oni vědí, kde má stát tribuna a jak bude vypadat, jak se to má nazvučit, kdo bude mluvit, kdy a jak, kdo bude případně zpívat. Oni vědí, jaký je cíl akce a jaké bude mít pokračování. Oni umí atmosféru správně a citlivě vygradovat, udržet dav ve zdravém napětí a očekávání, a to vše pak naplnit a zhmotnit. Oni vědí, že nestačí jen někde být a zažít ten příjemný pocit sdílené sounáležitosti. To je fajn, ale jsou body zlomu, poločasy rozpadu, kdy nejde jen o to si užít pohodový happening. Plné náměstí má obrovskou sílu a je výrazným politickým vzkazem těm, kteří stojí proti veřejnosti, proti dobrým mravům a přirozeným zájmům společnosti, kteří pohrdají slušnými psanými či nepsanými pravidly a chovají se jako sobečtí uzurpátoři moci.

Takovým mužem listopadu 89 byl bezesporu Láďa Kantor. Naprosto klíčová postava demonstrací na Václaváku a Letné v druhé polovině listopadu 1989. Zemřel ve svých nedožitých sedmdesáti letech 26. července 2015. Láďa byl multidisciplinární osobnost – dramaturg, organizátor, publicista, režisér, textař, scenárista, zpěvák a pak také manažer a úředník. Bez nadsázky charismatický člověk a velká přirozená autorita. Byl v mnohém inspirativní, i ve svých encyklopedických znalostech. Za maskou drsňáka a skeptika se skrývala něžná duše a otevřené srdce. Vždycky jsem mu říkal, že když má rád Marka Grechutu, polského muzikanta mnoha profesí, že musí být dobrým člověkem. Láďa některé Grechutovy songy přebásnil do češtiny, naprosto skvěle, a některé dokonce zařadil do repertoáru svého CaK Vocalu.

Jeho role spočívala v tom, že ty klíčové demonstrace řídil ze zákulisí, vtiskl jim tvář, charakter a výraz. Měl pro to ten správný cit i sílu prosadit se a nenechat se uchlácholit k nějaké povrchní improvizaci. Přesně věděl, čeho chce dosáhnout, a jak to v reálu uskutečnit. Chci tím říci jediné, a sice to, že dnešním demoškám na Václaváku chybí Láďův rukopis. Pořadatel a svolavatel nemůže být zároveň spíkr, lídr, manažer, financiér, dramaturg a režisér. Opakuji, že je třeba ty role rozdělit a vzít vše s maximální vážností. Odpovědět si na otázky – kdo, co, jak, kdy, za co a proč atd. Odpovědnost je skutečně obrovská, chcete-li dějinná. Když někdo může, tak jsou okamžiky, kdy také musí.

Zároveň chci zdůraznit, že si nesmírně vážím všech zástupců a představitelů těch občanských iniciativ, které dokázaly přes sociální sítě oslovit velkou část veřejnosti, probudit ji z letargie a dát jí naději. Smekám, fandím a držím palce Vám, sobě i nám všem. Všichni víme (nebo alespoň tušíme), jakou sílu má ten moloch na druhé straně barikády a jaké zbraně používá, a přesto se plných náměstí bojí jako čert kříže. Pokusme se přetavit tu energii do podoby, která ty čerty nejen vystraší, ale časem vyžene tam, kam patří – na smetiště dějin. K tomu bude potřeba spojit síly všech demokraticky smýšlejících lidí v zemi, tedy těch, kteří si nepřejí návrat do normalizačních poměrů a vládu komunistické trojkoalice ANO, KSČM a SPD. Čeká nás ještě dlouhá cesta, ale stojí za to ji podniknout a nevzdat se bez aktivního vzdoru. Vstupujeme do další fáze vzdoru.

Vladař Orbán

Úspěšné Machiavelliho dítě.

Kmotr nám vyrostl a má nabito do voleb

Jakýpak program a stanovy? Jaképak demokratické primárky? Jakápak pravidla férové soutěže?

Tři Babišovy metody aneb predátor na lovu

Někdy se může zdát, že dnešní vládce nad českou krajinou jen tak improvizuje a ono mu to souhrou různých náhod vychází a prochází. Jenže tak snadné to nebude. On vlastně realizuje svůj ďábelský plán na převzetí státu. Samozřejmě, že platí rčení o tom, co se v mládí naučíš, ke stáru jako když najdeš. Mladý bezskrupulózní kariérista se věkem stává starším bezskrupulózním kariéristou. Jinými slovy, z čeho by rostli zlí lidé, ne-li ze zlých dětí. Ke zlu nejvíce ponouká naděje na beztrestnost a beztrestný osobní profit, to pak jdou všechny ohledy stranou.

Babiš používá tři základní metody k ovládnutí osob, které hodlá zařadit do svého plánu, anebo naopak je zlikvidovat, aby mu nestáli v jeho vítězné cestě. Tou základní metodou jsou složky. Na každého má svou složku. Tak jako se estébáci připravovali na své verbovačky, tak i on si každého důkladně zmapuje. Právě proto má k tomuto účelu vytvořen svůj bezpečnostně-analytický tým, který tvoří zkušení harcovníci ze zpravodajské komunity a bývalí elitní policisté. Na každého se něco najde. Málokdo by si přál svou osobní skandalizaci v Lidových novinách. Tato metoda je pro něj dvojnásobně účinná, neboť platí, že Babiš nedrží žádné dohody, včetně těch, které učiní s těmi, kterým nechá nahlédnout do jejich složek.

Druhou základní metodou jsou peníze, respektive jejich vidina. Tato metoda je praxí osvědčená a dostatečně zavazující. Mnohdy je k propojení použit zkušený prostředník, takový krizový vyjednavač. Vzpomínáte na ty usměvavé tváře v bílých košilích z kampaně ANO? Mnohé z těchto tváří to měly jako slušně placené angažmá. A není jisté, zdali si všichni již tehdy uvědomovali, že se z té košile časem stane svěrací kazajka, z níž se nedá vystoupit. „Prachy, jenom prachy nečekají, jen po nich šáhneš a už tě mají.“ Když promluví peníze, tak pravda obvykle zmlkne. Posouvání různých částek tam a onde uměl mág Babiš i ve své byznysové kariéře, a teď tuto metodu jen rozšířil a upřesnil v nové situaci.

K těmto dvěma základním metodám lovu predátora se přidává ta dnes nejúčinnější, a to je nabídka mocenských pozic. Když rozhodujete de facto o všem a o všech, tak to jde jako po másle. A čekatelů je libovolné množství, a to nejen z politické divize Agrofertu. Stačí si prstem ukázat – v parlamentu, ve státních institucích, ve státních podnicích, prostě všude. Moc je mocná čarodějka neboli sakra silný motiv.

A teď si představte, že se tyto tři metody použijí zároveň anebo v různých kombinacích. To je síla přímo nebeská. Babiš si může do své vlivové a vztahové mapy zapichovat další a další skalpy. Součástí této taktiky je pochopitelně i nepřetržitá propagandistická kampaň, která si již v ničem nezadá se sebeoslavou prezentací Vladimíra Vladimíroviče. Koncentrace moci, střety zájmů, rozporuplná minulost? Koho to zajímá? Sláva patří vítězům!

Rozbít tento zvrácený konstrukt, anebo jej alespoň rozkrýt a odmaskovat, nebude vůbec snadné. Babiš totiž není vázán či limitován vůbec ničím, žádnými zvyklostmi, pravidly psanými či nepsanými, hodnotami, programem. Jediným axiomem jeho projektu získání absolutní moci je konat vždy tak, aby to pro něj bylo výhodné. Nic jiného ho nezajímá. To je podstata jeho bytí. Heslo o tom, že se někdo nechá opít rohlíkem, je v jeho případě až komicky absurdní, neboť ty vodnaté rohlíky dodává konzumentům jeho impérium. Tedy kromě jeho jiné, nezřídka štědře dotované, produkce. Je to takové babišovské perpetuum mobile. 

Jediným skutečným nepřítelem Babiše je Babiš sám. Zní to banálně, ale je to tak. Je sice obklopen mnoha oddanými posluhovači, ale on přesto nevěří nikomu. Podle sebe soudí jiné, a říká si, že to všechno může být jenom hra, co když ten někdo je stejně záludná šelma jako on. A tak je na vrcholu své pyramidy vlastně osamocen. To samozřejmě není důvod k tomu, abychom ho litovali. Vybral si sám, ale do svého plánu tak či onak zatáhl celou zemi, důsledky jeho her už neseme a budeme nést všichni, nejen ty jeho usměvavé tváře v bílých košilích.

Svítí nám všechny výstražné červené kontrolky. Kompromisy s ďáblem zpravidla nekončí nijak dobře. Je nejvyšší čas, aby si opozice proti komplotu Zeman–Babiš–Okamura–komunisti uvědomila svou osudovou zodpovědnost. Tato mocenská osa není o nějakém pevném a nerozborném přátelství, je to jen účelové spolčení kumpánů, ale funguje, a to dosti bezohledně. Znovu opakuji, že se demokraticky smýšlející politická opozice musí propojit s demokraticky smýšlející veřejností a razantně se postavit zlu, které nebezpečně metastázuje. Bylo by dobré mít akceptovatelného spíkra tohoto propojení, aby se ten společný potenciál politického a občanského vzdoru netříštil a neoslaboval. Čas totiž běží neúprosně.

Hledá se lídr opozice – zn. Spěchá!

Není to tak nepodobné u nás a na Slovensku.

A zbav nás zlého –

Et libera nos a malo. Et ne nos inducas in tentationem – A neuveď nás v pokušení. Přiznejme si, že to nebude snadné ani s pomocí Boha všemohoucího. A nebude to snadné ani pro bezvěrce.

Plíživý nástup zla má nebývalou gradaci, je některými tolerován a jinými dokonce vítán. A pak je tady, zdá se menšina, která cítí vážné obavy především z toho, že pravdu a argumenty vytlačila lež a agrese. Demokracie je klopotná, zdlouhavá, neboť ponechává prostor pro diskusi, pro liberální otevřenou výměnu názorů a stanovisek. Schází jí ten korporátní tah na bránu. Zažíváme uchvácení státu, takový firemní nepotizmus. Pevný hodnotový základ neexistuje, není ho třeba. Program se tvoří ad hoc podle momentálních nálad a popularity toho či onoho. Vytvoří se umělá poptávka, a ta se pak jen zhmotní. Ani pravidla a regule nejsou vlastně potřeba, vždyť jenom zdržují. Stačí mít v Parlamentu pohodlnou hlasovací většinu a všechno jde tak nějak hladce a samo.

Součástí této účinné taktiky je neustále hledání nepřátel. Diskutujícím na sociálních sítích je třeba stále servírovat tu správnou dávku emocí a obrysy škůdců v cestě za skvostnou budoucností. Hodí se samozřejmě osvědčené značky – Kalousek, Soros, Bakala, kavárna, studenti, Murín, umělci…. a psanci této země se dávají opět na svůj vítězný pochod. Je to pořád stejné. Staří prověření soudruzi nám z televizní obrazovky opět hlásají svá moudra o tom, že ten Stalin byl vlastně fajn chlap a ten dekadentní imperialismus nás chce zničit. Není-li nepřítel, tak se nějaký rychle vyrobí. Šup, a je to.

Takže už nám zbývá jen uzákonit povinný optimismus a začneme se blížit čínskému modelu, který je postaven na úplné koncentraci moci a omezování občanských svobod. Účastníkům procesu, tedy svým občanům, nabízí podíl na konzumaci pocitu prosperující a blahobytné společnosti. A oslava může začít. Ještě je třeba vytěsnit ty věčné kverulanty a nepřejícníky, kteří neumí a snad ani nechtějí ocenit zářivé úspěchy stranické elity. Říkáte si, že se něco podobného už v Evropě nemůže opakovat, že máme dlouholetou masarykovskou demokratickou tradici atd. Jenže ouha. Ta archaická tradice je na hony vzdálená dnešní realitě. Jen se podívejte na ty dnešní vítěze a ztratíte poslední zbytky iluzí.

Masaryk taky říkal, že smysl života není jen v tom, co pozorujeme, ale hlavně v tom, co děláme. Jinými slovy – zlu, zlovůli, svévoli a agresi je třeba říct „ne“, pokud to ještě jde. Ten imperativ doby je jednoduchý – můžeš-li, pak musíš. Proto je tak důležitý hlas nezmanipulovatelné veřejnosti (Vox populi, vox Dei), hlas studentů, hlas kumštýřů, prostě všech, kteří se nechtějí nechat umlátit lží a agresí a nechtějí se nechat zase ohlupovat a zotročovat. Budeme-li jen pasivně přihlížet, pak nás časem mohou potkat takové jásavě veselé putinovské volby v modelu fasádní demokracie.

Formálně je všechno jako ok, ale fakticky jsou karty dopředu namíchány. Není snadné porazit vítězné zlo, a odolat pokušení obléci se do jeho vítězného trička. Je to to naše obligátní normalizační lámání charakterů. Všimněte si, že někteří mají ty stereotypy natolik zažité, že je jen opakují v modernějším, rafinovanějším provedení. Taky vás kamenují, že jste pravdoláskař? No jasně, co jiného mají lžinenávistníci říkat, že ANO. A v záloze mají tvrdé jádro samuraje a kovaných stalinistů, s podporou hradního barrandovského estrádního umělce. Kde se to tu vzalo? Bylo to tady vždy, jen si to vzalo kratší taktickou pauzu, v níž došlo k zásadnímu přeskupení a kumulaci ekonomické moci. To je ten náskok, který mají, přesně podle modelů ruských oligarchů v dojemné symbióze s vládci Kremlu a architekty hybridní války. A za ruským medvědem lze vidět siluetu čínského nenasytného draka. Ne, že ne. Můžeme se tvářit, že to nevidíme, ale to neznamená, že to neexistuje. V občanské sebeobraně je nezbytné, aby se demokratická politická opozice propojila s demokraticky smýšlející veřejností, aby to ta dnešní mocenská kumpačka neměla tak snadné. Jedině tak si můžeme zachovat naději a smysl bytí ve veřejném prostoru.

Který Babiš je ten pravý?

Podivný příběh Dr. Jekylla a pana Hyda.

Sliby se slibují

Slibem nezarmoutíš a jen blázni se radují.

Čína, náš vzor?

Doporučuji se občas podívat na www.sinopsis.cz. Myslím, že vývoj v Číně podcenili mnozí, a to už dávno. Jen jeden z nich se tam však jezdí učit stabilizovat společnost. A ví se to. Je to jeden z důvodů, proč naši hlavu státu nikdo nikam nezve, tedy kromě Uzbekistánu, a pak řídících struktur v Moskvě a Pekingu.

Si Ťien-pching má nyní větší pravomoci, než je měl samotný Mao Tse-tung. Není to jen čínské téma. Si Ťi nedávno prohlásil, že má Čína ambici být dominantní světovou velmocí ve všech klíčových oblastech. A nejde jen o Hedvábnou stezku.

Strmý růst Číny byl v minulosti dán nejen neuváženou masivní podporou vyspělých ekonomik, ale také čínskou levnou pracovní silou, obrovskou devastací životního prostředí, pošlapáváním lidských práv, vývozem zboží s dumpingovými cenami, krádeží licencí konkurenci, plagiátorstvím a dalšími praktikami nekalé obchodní soutěže, která nectí obvyklá pravidla a standardní normy mezinárodního obchodu. Řada českých exportérů by mohla vyprávět.

Čína náš vzor zní absurdně a výhrůžně zároveň. V čem je tím vzorem? Těch cca 5 tisíc popravených ročně, vláda jedné strany a jednoho muže, cenzura a špiclování, kupování si vlivu mimo Činu, jiný názor rovná se zločin atd.? A dnešní kauza CEFC? Je to podle mého jednoduché – Si Ťi uklízí a přistřihává hřebínky pyšným solitérům, kteří možná zapomněli, že jejich počínání je i mimo území Číny nepřetržitě monitorováno čínskou rozvědkou. Osud šéfa CEFC Jie Ťien-minga je zřejmě již zpečetěn a jeho firma bude zestátněna. Tento proces již začal.

P.S.: Kam vstoupí Tvrdík, tam sto let tráva neroste.

Na závěr ještě citát bájného Maa: „Hlava není pažitka, tu když jednou useknete, tak ona už vám znova nevyroste!“

„Vyjdi ven“

Vážení mladí přátelé, 

je správné a důležité, že jste se právě teď rozhodli vyjít ven a vyslovit své obavy o osud demokracie ve své zemi. Žijeme v turbulentní době. Staré už neplatí, současnému občas nerozumíme a nevěříme a budoucího se obáváme. Jedním z důvodů těchto zmatků je bezesporu masivní a všudypřítomná manipulace. Možností ovlivňování veřejného mínění je celá řada, od médií, přes sociální sítě až po řízené provokace.

Rafinované zlo se pokouší převzít veškeré otěže moci. Relevantní informace svádí často nerovný zápas s cílenými dezinformacemi. Musíme být vnímaví, pozorní, ověřovat si informace z více zdrojů, nebát se přemýšlet a klást si základní otázky.

Nyní se opět utkává koncept plnohodnotné demokracie a svobodné společnosti s pokusy o nastolení autoritativního režimu, jak jej můžeme vidět v mnoha východních zemích. Naše příslušnost k vyspělým západním demokraciím, členství v EU a v NATO jsou základními kameny naší orientace, ale i existence, nejen z hlediska hodnotového, ale i ekonomického a bezpečnostního. Buďme citliví na čím dál silnější snahy o rehabilitaci minulého totalitního režimu, který pošlapával lidskou důstojnost, a na zjevné restarty normalizační mentality.

Nebuďme lhostejní. Koalice populistů, milovníků starých pořádků a extrémistů podporovaná prezidentem republiky nás ohrožuje mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Je to takový soft puč a svoboda může být rázem fuč. Nebylo by to u nás poprvé. Nedopusťme, aby se lež a excesy opět staly normou. Politici, zejména ti v exekutivních pozicích, jsou jen dočasnými správci našich daní, my jsme jejich zaměstnavatelé, ne naopak. Stát není firma, a už vůbec ne firma jednoho člověka.

Nedávná vražda mladého slovenského investigativního novináře a jeho snoubenky probudila společnost u našich sousedů. Ani u nás nejsou všichni imunní a neteční, ukázalo se to při reakci veřejnosti na instalaci esenbáka soudruha Ondráčka do důležité funkce v Parlamentu. Je třeba dát najevo svůj názor, vést s mocí dialog a permanentně ji kontrolovat, aby nedošlo k její přílišné kumulaci a zneužití.

Naše současné občanské postoje budou významně spolurozhodovat o naší budoucnosti. Braňme nezávislá média, právní stát a férovou soutěž na všech úrovních života společnosti. Stojí to za to.

Přeji Vám k tomu hodně odvahy, trpělivosti, profesionality i pokory. Studenti byli vždy u toho, když šlo v naší zemi o hodně. Je dobře, že je tomu tak i dnes. Děkuji Vám za to.

Dopis určený pro studenty, účastníky akce „Vyjdi ven“.

„Mám být v čele nebo v cele?“

Otázka do referenda s oslovením „Čau lidi, co myslíte?“

Česko-slovenská, estébácká pouta byznysu

Je nanejvýš vhodné pozorně sledovat dění u našich sousedů po šokující vraždě mladého slovenského investigativního novináře a jeho snoubenky. A to nejen proto, že některé vyšetřovací verze případu sahají nejen do Itálie, ale údajně i do Česka. Pro mnohé zkušené kádry bývalého Československa, a jejich nástupce, se společný stát vlastně nikdy nerozdělil. Významní českoslovenští oligarchové mají klíčové pozice v obou sousedních státech, platí to zejména o skupině Penta, J&T a v neposlední řadě o Andreji Babišovi. Mají vlastně dominantní postavení v mnoha byznysových komoditách, v médiích, a přímo či nepřímo v politice a státních institucích. Kluci, co spolu mluví, se vždycky nějak dohodnou a vyhoví si. Slováci mají navíc v Čechách krom jiných premiéra i primátorku Prahy. To není málo.

20.2.2015 vydalo tehdejší Svobodné fórum (dnes – www.forum24.cz) rozhovor s významným slovenským novinářem Eugenem Kordou. Vilém Besser se hned v první otázce zeptal pana Kordy takto: „V České republice vlastní ministr financí dva největší deníky, myslíte, že je to normální?“ A Eugen Korda odpověděl: „Samozřejmě, že to není normální. A problém je v tom, že na Slovensku je také majitelem několika novin a podle všeho vlastní i premiéra Fica a některé členy vlády. Vždyť už dříve pronikly na veřejnost informace o tom, že pan Babiš sponzoroval volební kampaň strany Smer a dnes je za to velkoryse odměňován daňovými úlevami pro jeden z největších slovenských podniků, který patří do jeho podnikatelského portfolia.

Jeho slova o tom, že Babiš významně finančně podpořil Ficovu kampaň v roce 2006 potvrzuje další slovenský investigativní novinář Marek Vagovič (mimochodem kolega zavražděného Jána Kuciaka ze serveru Aktuality.sk a autor knihy Vlastnou hlavou, aneb Ako predal Fico krajinu oligarchom), který se odvolává na člena vedení strany Smer Ivana Vargu. Sponzorský dar však neputoval přes oficiální účetnictví strany Smer, a Babiš, jak je jeho „dobrým“ zvykem, vše popírá. Podle něj je to další účelovka. A určitě by Babiš popřel i to, že by se znal s bývalým ministrem hospodářství za stranu Smer Pavolem Pavlisem či poslancem za tutéž stranu Marošem Kondrótem. S tím prvním byl spolumajitelem firmy Port Service Bratislava a ten druhý byl kolega z Petrimexu. Oba se významně zasloužili o investiční pobídku pro Babišův podnik Duslo Šala ve výši cca 1,5 mld. Kč. Prostě a jednoduše-stará pouta nerezaví.

Dalším údajným vlivným sponzorem Ficovy strany Smer měl být podle záhadného spisu Gorila také Juraj Široký, krom jiných spolumajitel stavební firmy Váhostav. Široký byl ve druhé polovině osmdesátých let elitní rozvědčík komunistické státní bezpečnosti pod krycím jménem major Belan, působil na československé ambasádě ve Washingtonu. Na počátku roku 1990 se vrátil do své vlasti, a s Borisem Vostrým a Viktorem Koženým, s nímž se znal ze svého působení v USA, spoluzakládal Harvardské investiční fondy. Řadu svých výnosných obchodů prováděl a provádí v éře vlád Roberta Fica, často s finanční účastí Privatbanky, kterou kontroluje finanční skupina Penta, rovněž často zmiňovaná ve spise Gorila, který se týkal propojení velkého byznysu a velké politiky na Slovensku. Ředitelem divize firemních rizik investiční skupiny Penta byl Alojz Lorenc, poslední náčelník StB. Tentýž Lorenc, který vydal v průběhu sametové revoluce rozkaz, že složky StB nemají nijak zasahovat do situace a poté nařídil skartaci mnoha dokumentů z archivu StB. Jinými slovy – muž s největším polistopadovým vyděračským potenciálem. V roce 1993 byl za své činy v době socialismu odsouzen ke čtyřletému nepodmíněnému trestu. Trest si nikdy neodpykal, odjel na Slovensko, jehož orgány po té trestní stíhání zastavily a rozsudek zrušily.

Nuže, vítejme v československé posttotalitní realitě, zemích zapomnění či lépe bezvědomí. Z této nemravné atmosféry a agrese mocných se zrodil i onen ohavný čin úkladné nájemné vraždy Jána Kuciaka a jeho přítelkyně. Týká se nás to více, než jsme schopni a ochotni si připustit. Jedno je jisté, a sice to, že v sídle vládní strany Smer v Súmračné ulici v Bratislavě vypukla panika. U nás v Praze na Chodově je klid a pohodička, že ANO, ale Mára maká a maká a maká, a drží se zásady, že nejlepší obranou je útok. Na dotěrné otázky, jsou-li nějaké, existuje osvědčený mustr – jde po mně mafie, je to komplot zkorumpované pakáže, nevím, nepamatuji se, neznám, samá účelovka, a pravda a láska nech ide do pi**.

Takže čau lidi, a kdyby něco, tak sorry jako.

„Malý“ puč a svoboda je fuč (1948/2018)

Většina obyvatel nakažena novým mutantem starého viru.

Z-vůle lidu směle na Východ

Radostně a staronově.

K „vítěznému únoru“ a inteligenci lidu

Pokud vím, tak nikdo na světě – a to jsem roky pátral v záznamech a zaměstnával agenty, co mi pomáhali – ještě neprodělal peníze podceňováním inteligence velké masy obyčejných lidí. Nikdo tak ani neprohrál volby do veřejného úřadu. Chybné je vždycky dělat opak. Jelikož obyčejní lidé jsou schopni mluvit, vnímat a v mnoha případech číst a psát, tak se předpokládá, že mají v hlavách ideje a že baží po idejích. Takový předpoklad je pošetilý. Oni ideje nesnáší, protože jsou z idejí nesví.
H. L. Menclem (americký novinář a glosátor) – článek „Notes on Journalism“ vyšel v Chicago Tribune 19. září 1926.

Na rozhraní hospodářství a politiky je naprosto normální expandovat na úkor druhých, a to vždy s novými intrikami a úskoky.
Milton Friedman (americký ekonom a nositel Nobelovy ceny).

Myslím, že oba citáty v mnohém odpovídají dnešní české realitě (osoby a obsazení si dosadí laskavý čtenář jistě sám). I proto bychom se měli naučit rozlišovat mezi lidmi schopnými a těmi všehoschopnými. Pokud si však mají lidé volit blahobyt (byť zadlužený), pořádek (a tzv. klid na práci) nebo svobodu a demokracii, tak volí téměř vždy tu první variantu, tedy blahobyt a pořádek. Jak jinak si vysvětlit převahu oživlých symbolů normalizační éry a jejich odhodlaných pokračovatelů.

Proč zrovna my? No proto. Vzpomínáte na ta hesla „Nejsme jako oni!“ apod.? Jenže ti oni se tak nějak šikovně převtělili a stali se z nich my. Z těch jakoby poražených se vyloupli dnešní vítězové. Z hrdinů se šmahem stali antihrdinové a naopak. Je to vlastně pohodlné – nepřemýšlet, neklást si otázky, zařadit se a plout v davu, případně si zasurfovat na vítězné vlně. Staré návyky ožívají ve staronových kulisách. Blíží se kulaté výročí jejich vítězného února, tehdy taky skončila sranda a doba malin nezralých, i když si mnozí mysleli, že je to jen na chvíli, že to ti stateční demokrati nedopustí, ...

Slušnost je opět chápána jako slabost. A tak vítězí ti bez zábran, ti, kterým je každé naše moře po kotníky, ti, kteří umí osvědčené modely chléb a hry, cukr a bič, ti, kteří dělí dav na své lokaje a na své nepřátele. „Lokajové všech koutů naší země spojte se a bude lépe!“ No tak určitě. Některým určitě. Tak, a teď se začnou řešit ty black listy s těmi kverulanty a záškodníky. Myslíte, že už to nemůže být horší? Omyl, může. Pokud se všichni přizpůsobivě začlení, tak určitě! To je zároveň odpověď na otázku, co se s tím dá dělat. Nenechat se zotročit za kus žvance. Nic jiného nám nepomůže, pokud si nepomůžeme sami, ale snadné to nebude, neboť to zašlo už dosti daleko. Proč? Proto.

Bureš, Bureš, minulost nevymažeš

Kdo dnes asi řídí Babiše a kolik toho na něj ještě má?

Na co myslet v roce výročí

Česká republika navazuje nebo kašle na...

Hlasů proti Zemanovi bylo dost

... ale hlasů pro Drahoše bylo málo.

Vítač Zeman

Zas je kolem hlavního tématu volby mha.

10 případů Miloše Zemana

Buran je ten, kdo oslovuje v lidech to nejhorší.

Burešova finta – podporou Drahoše podrazit

Pan dokonalý AB zažívá obtížné období, ale nepředpokládejme, že dobrovolně vyklidí pole a dá se na pokání. Hraje dál, a hraje o hodně. 

Před prvním kolem prezidentské volby bezvýhradně podpořil svého mocenského kumpána Zemana. Před druhým si začal klást podmínky - údajná prozápadní orientace, nepřijatelnost některých lidí v okolí pana prezidenta apod. Dá se to číst jako příprava na další krok. Co může být tím krokem? Tři dny před volbami změna kurzu a podpora protikandidáta pana Drahoše! Zeman nesplnil podmínky atd. Ale pozor, všechno to může být jen hra, včetně toho, že již dnes někteří viditelní lidé v ANO říkají, že podpoří Drahoše.

O co se hraje? O přeskupení hlasů z prvního kola.

Ti, kteří volili Zemana, ho budou volit znovu.
Ti, kteří nevolili nikoho a nešli k volbám, nebudou volit opět.
Ti, kteří volili Drahoše, budou volit Drahoše. 

Rozhodnou hlasy dalších vyzyvatelů Zemana – zejména hlasy pro Fischera, Horáčka a Hilšera. Někteří jejich voliči jsou ještě stále zklamáni a hledají si svůj vztah k Drahošovi. Je fajn, že všichni vyjádřili Drahošovi podporu, ale těch 1,5 mil. lidí zažívá a bude zažívat i jiné impulsy.

Oni by asi volili proti Zemanovi, tedy změnu, menší zlo, méně ostudy, zdravého a mladšího kandidáta. Ale co když je zasáhne zpráva o tom, že se mezi podporovatele Drahoše zařadil i Babiš, ještě včera Zemanův komplic, ten, který hlasuje s komunisty a okamurovci a hrozí mu kriminál. Takový volič srdcař si řekne, že je to všechno špína a nepůjde volit, a někteří to mohou na protest hodit Zemanovi. Nižší volební účast a otevřená podpora Babiše Drahošovi jsou body pro Zemana!

Pokud to Babiš opravdu udělá, a vše tomu nasvědčuje, nehledě na to, že on nemá žádné zásady a nectí žádné dohody a dělá jen to co je pro něj momentálně výhodné, pak musí Drahoš projevit distanc od této deklarované podpory, s tím, že nechce být součástí Babišových her a nikdy by nejmenoval do pozice premiéra trestně stíhanou osobu.

Nelze vyloučit, že Babišova motivace je jen obrazem posunu veřejného mínění a kurzových sázek u sázkařských firem. Prostě si jen naslinil prst a koukl se, jak to dnes fouká.

Ale, on Babiš dobře ví, že případnou Zemanovou porážkou oslabí, už do toho investoval hodně a nechce o to přijít a zkusí tenhle trik, kterým se pokusí vyhnat od uren voliče výše zmíněných prezidentských kandidátů a zatáhnout za záchranou brzdu pro Zemana. Zní to ďábelsky, protože je to finta ďábla, respektive dvou ďáblů.

Instinkt génia průměrnosti

Nepotřebujeme cizího nepřítele, porážíme se sami.

Chraňme si své mikrosvěty

Mazaná liška tentokráte v kostýmu lva.

Nesouhlasíš? Pak jsi ztroskotanec a samozvanec!

Před více než 40 lety (12. ledna 1977) vyšel v Rudém právu článek „Ztroskotanci a samozvanci“, hanobící text Charty 77. Otevřel tak rozsáhlou propagandistickou kampaň, již tehdejší režim rozpoutal proti tomuto dokumentu. Signatáře charakterizoval jako sluhy a agenty imperialismu, zaprodance či dokonce sionisty. O Chartě se mluví jako o protistátním, protisocialistickém, protilidovém a demagogickém hanopisu, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu. Nastalo tuhé represivní období normalizačních let, které krom jiného nemilosrdně lámalo lidské charaktery. Z dnešního pohledu byl apel Charty docela krotký, byl vlastně pokusem o výzvu k dialogu s mocí a připomenutím toho, že se i tehdejší Československo zavázalo dodržovat lidská a občanská práva.

A dnes? Doba se posunula. Máme sociální sítě, internetové anonymní diskuse, mocní mají svá vlivná média, mají neomezené zdroje a k dispozici kompletní státní mašinerii. Obáváš se naší čerstvé zahraničněpolitické orientace? Zdá se ti, že je vláda práva nahrazována vládou novodobé politické elity? Domníváš se, že u nás již není férová politická soutěž? Myslíš si, že se v Česku realizují zájmy Ruska a Číny (nejen skrytě) za použití nástrojů hybridní války? Vidíš omezování svobod a opouštění půdorysu liberální demokracie? Máš pocit, že otevřený dialog nahrazuje autoritativní diktát? Cítíš ten restart normalizační atmosféry a mentality? Vnímáš tu rezignaci a plíživou kolaboraci? Stydíš se za některé nejvyšší představitele své země? Sleduješ tu likvidaci nezávislých médií?

Ano? Pak jsi pošetilý sluníčkář, pražská kavárna, zastydlý pravdoláskař, nádeník evropské integrace, vítač a kdo ví co ještě, no a samozřejmě taky ztroskotanec a samozvanec. Přesně v dikci slavné věty našeho nového premiéra na jedné z jeho nahrávek, kde k hodnocení oponentů a kritiků použil slovník východoslovenského dlaždiče. Lžinenávistníci vítězí na celé čáře a náramně si to užívají. Včetně stalinistů, vyznavačů imperiálních choutek východních říší, bývalých udavačů a posttotalitních oligarchů. Jejich dominance má všudypřítomnou agresivní podobu, podle hesla, že vítěz bere vše. Někteří si pobrukují tu starou klasiku svých předchozích let, kterak se soudruzi dali na pochod, aby našli zítřka lidský rod.

I dnes slyšíme, že je třeba bezvýhradně respektovat vůli lidu a nerušit ten klid na práci. Demokracie je ošidná, pokud ji neprovozují demokraté. Laxně jsme se postavili po roce 1989 k vlastní čerstvé minulosti a ona se nám vrací plnou silou zpět. Už nás vlastně nic nepřekvapí, excesy se staly normou. Jenom když víte, odkud přicházíte, pak máte šanci vědět, kam směřujete. Winston Churchill to v jiném kontextu řekl dosti výmluvně – nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. Ale taky řekl něco jiného – nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani ve velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující přesile nepřítele.

Demokracie není jen o tom, že si jednou za čtyři roky obléknu sako, vyleštím boty a vhodím lístek do urny. Demokracie je každodenní zápas s těmi, kteří ji ohrožují, zneužívají a ve finále likvidují, a to za použití velmi rafinovaných způsobů manipulace. Pokud ten zápas sami vzdáme, pak jsme prohráli, my i naše děti. To není žádný patos, to je jen normalizace II.

Babišovy dobroty

Co bude muset chutnat všem?

Co se to u vás proboha děje?

Tuto otázku mi včera večer položil můj přítel, který žije již dlouhá desetiletí ve Švýcarsku. V jeho dotazu byl strach, údiv, úžas, rozhořčení a nesporný nesouhlas s tím, kam se jeho rodná země řítí. A také úleva, že se z emigrace natrvalo nevrátil.

Co se dá na to říct? Začal jsem opatrně, že každá kritická situace může být zároveň impulsem k novému počátku a proměně k lepšímu. Nenechal mě domluvit a řekl něco v tom smyslu, že přeci nejde o má přání a o mé naděje, ale o reálnou situaci. Zasypal mě palbou zpráv z posledních dnů a týdnů, které sleduje velmi důkladně.

Prezident Zeman podlézá Putinovi, stejně jako novodobému čínskému Maovi. Co tím sleduje? Ví vůbec, že jsme ještě pořád v EU a v NATO, anebo je mu to už jedno, či jen plní něčí instrukce? Ministr spravedlnosti půjčuje svůj mobil libanonskému švihákovi, který podle všeho sháněl zbraně pro Hizballáh. Komunisti se podílejí na přípravě vzniku nové vlády. Oh mein Gott.

Miloš Zeman podporuje Bašara al Asada, který má na svědomí životy tisíce svých spoluobčanů, Krym je ruský a tečka, Rusko je desetkrát důležitější než Francie, kdo nemluví rusky je podle něj blb. Do Číny se jezdí učit, jak stabilizovat společnost a nadějí lidstva je pro něj čínská hedvábná stezka v režii firem, které spoluzakládá čínská vojenská rozvědka (CEFC aj).

A to tady máme ještě klíčového Zemanova mocenského kumpána, který se asi za pár dní stane premiérem. Nikoho nemůže v Česku překvapit nejen to, že není Čech, že je učebnicovým posttotalitním oligarchou, že byl normalizačním kariérním komunistou, že spolupracoval se StB, že je trestně stíhán z dotačního podvodu, že je nejúspěšnějším daňovým optimalizátorem ve své zemi, že je mediálním magnátem atd., ale ani to, že ho jeho propaganda úspěšně líčí jako anděla, spasitele a mučedníka, a lidi mu to baští, stejně jako jeho gumové pečivo a bezmasé uzeniny. Těžko hledat logiku. Doba vymknuta z kloubů šílí.

Musel jsem svého přítele přerušit. A abych jeho výčet doplnil, tak jsem mu řekl, že má samozřejmě ve všem pravdu, ale ještě zapomněl na našeho samuraje Okamuru. Jenže, co se s tím dá dělat? Většina lidí si prostě přeje koalici Zeman-Babiš-Okamura-komunisti. „No právě!“, vykřikl a dodal „jak je to možné?“.

„Dobrá otázka, nemáš nějakou lehčí,“ řekl jsem. Příčin dnešního stavu a pravděpodobného blízkého vývoje bude asi více. Tou hlavní je podle mého to, že jsme se nevyrovnali s poválečnou minulostí, nepojmenovali jsme ji a ona se nám vrací. Svobodu a demokracii jsme chápali jako něco samozřejmého a jednou provždy daného, jen jako bezobsažné heslo z plakátu. Svoboda bez férových pravidel a odpovědnosti se může snadno překlopit na nesvobodu. Základními kameny nové doby se bohužel staly mravní relativismus a kult konzumu. Nejsme schopni najít shodu nad společně sdílenou interpretací národní identity, ale ani vlastní historie, včetně té nedávné. Pokrytecky strkáme hlavu do písku, abychom neviděli realitu. Ustrašenost a servilita (a taky špatně maskovaná touha plout ve vítězném proudu) jsou prezentovány jako korektnost či dokonce demokratická diskuse. Díky tomu přebírají otěže moci populisté, milovníci starých pořádků, neonacisté a demagogové nejhrubšího zrna. Náramně si tu převahu užívají. Slušnost chápou jako slabost. Lež je jejich základní pracovní nástroj. Ta jejich propagandistická mašina jede na plné obrátky, s obrovským vyděračským a korupčním potenciálem. Z fáze co by – kdyby, jsme rázem ve fázi tady – a teď!

„Máš asi pravdu, ale neodpověděl jsi mi, co se s tím dá dělat“, znovu opakoval svou otázku můj přítel.

Teď nás čeká vydání či nevydání predátora v nové „žvanírně“, a pak zvolení či nezvolení Zemana. To jsou zlomové situace nejbližších týdnů a mohou určit ráz doby na hodně dlouho. Naštěstí máme ještě Senát, Ústavní soud a jsme stále součástí mezinárodního společenství civilizovaných zemí. A také mám pocit, že si někteří lidé snad už začínají uvědomovat vážnost dnešní doby. Chci také věřit tomu, že žádný strom neroste do nebe, a že se někomu může vymstít to, že zásadně nedodržuje dohody a fauluje, kudy chodí, v byznyse, v politice, prostě vždy a všude.

Měli bychom přemýšlet i o době postzemanovské a postbabišovské, aby to někdy v budoucnu neskončilo jen další riskantní volbou menšího zla, aby se pak znovu neukázalo, že zlo je zlo, a z malého zla se časem nevyklube pěkný prevít.

Velmi dlouhý hovor jsme ukončili tím, že si teď budeme volat častěji. Pořád se přeci něco děje. Jako teď s tím článkem ruského oficiálního webu o okupaci Československa v roce 1968. Druhý den z celé záležitosti vyšel jako vítěz náš neutuchající bojovník za svobodu Miloš Miloševič Zeman. Hezká ukázka ruské hybridní války, nemyslíte?

„Nejste víc“ (M. Z.)

Co když se Zeman mýlí, a Hradílkovo slovo platí víc než tisíců?

Vzpomínka na budoucnost

Nedávno jsem si vzpomněl na jeden komický (či spíše tragikomický) autentický příběh z normalizačních let. Bylo to na jaře 1976, těsně před konáním XV. sjezdu KSČ. Moje sestra byla v maturitním ročníku na gymnáziu, ve stejné třídě jako její spolužačka, která tehdy závodně lyžovala za československou reprezentaci. Jako úspěšná reprezentantka občas vycestovala na závody i do devizové ciziny. A tam někde se seznámila s jedním o něco málo starším italským lyžařem. Ten se do ní vášnivě zamiloval a trval na tom, že si ho musí vzít. Přesvědčil i své rodiče, kteří se chtěli s vyvolenou svého syna seznámit a chtěli se setkat i s jejími rodiči. A tak se na jaře 1976 potkali u rakouských hranic, s tím, že odtud pojedou společně, aby měli možnost se blíže poznat již po cestě a zároveň si prohlédnout naši krajinu. Otec toho italského mladíka byl významným manažerem a akcionářem automobilky Fiat z Turína. No, a když tak jeli přes ta moravská města a vesnice, tak se italský tatík díval i na plakáty podél cest. Všude viděl jen ty, na nichž bylo napsáno XV. sjezd KSČ. Nedalo mu to, a zeptal se, co je to za firmu ten XV. sjezd KSČ, když má tolik peněz na reklamu, to asi musí být úspěšná a bohatá firma.

Ano, byla to dosti úspěšná „firma“. Taková početná rodina. Měla vše a o všem rozhodovala, tedy o všem, co jí bylo povoleno z Moskvy. To vše ostatní byly jen kulisy nebo stafáž. Pravda byla jenom jedna, pokroková, směřující ke světlým zítřkům. A dnes? Máme docela zdatně našlápnuto k restartu normalizačních modelů. Volání po starých „dobrých“ časech je stále zřetelnější a hlasitější. Patří k nim i tolerance schémat, která oživují mohutně zrelativizovanou minulost. Normalizační kariérní komunisté a jejich na Rusko a Čínu se orientující kumpáni sestavují vládu. Svoboda, liberální demokracie atd. se stávají jen nepotřebnou veteší. Je třeba nastolit nové (staronové) pořádky. Stát se opět dostává do područí jedné velké firmy. Nic nového, jen je vše rafinovanější a v tzv. moderním kabátě 21. století.

Nakonec si nebudeme pamatovat křik uchvatitelů moci, nýbrž mlčení našich přátel. Tak jako v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy vládl strach a lež, dvojí morálka a kult selektivního konzumu. Ale nemáte se přeci čeho bát, on není žádný populista, on je jen pragmatik. Nepřemýšlí o tom, co je správné, ale jen o tom, co je pro něj výhodné. On to jinak neumí. Má to v genech, vždy prchal za svým sebeuspokojením, bez ohledu na vše a na všechny. Bez Prchala i s Prchalem.

Mýty a pohádky Babišlandu

Souhrnně o zemi Agrofertu.

Přísně asi tajné!

Seznam nositelů státních vyznamenání v roce 2018.

Lžidemokracie a praktici života

Čeká nás česká demokratura plná paradoxů.

Proč nevolit komunisty všeho druhu

Dvanáct bodů pro každého váhavého voliče.

Elity na scénu!

S těmi elitami je to u nás opravdu složité. Jen ve 20. století opustilo území našeho státu 4 mil. lidí. Kdyby z nich byla jen 2 % skutečných elit, inovativních, inspirativních a kreativních lídrů s vysokým morálním kreditem, špičky ve svých oborech, tak je to obrovské číslo. Jejich hlas chyběl a chybí dodnes. Byli vyhnáni, odešli, anebo byli dokonce zlikvidováni, a to v několika generacích. Jejich místo zabrali mocichtiví dravci, pragmatici bez zábran, kolaboranti a oportunisté různých barev a odstínů, osobnosti se nahradily celebritami z bulváru. 
Dav vlastně elity nepotřebuje, nechce a považuje je za nebezpečný druh, za škůdce. Dav se chce mít líp a půjde za tím, kdo mu to slíbí. Žádný dlouhý kecy!
Je u nás běžné, že se ze včerejších hrdinů stanou dnešní antihrdinové a naopak. Táhneme za sebou nevyřešené vztahy z vlastní minulosti, včetně té nedávné.
Absentuje základní hodnotový fundament, a není to jen věc převládajícího ateismu. Schází nám přirozený respekt k jinakosti, k minoritním alternativám, diskusi nahrazuje direktiva anebo rezignace. Utápíme se v pavlačové malosti. I proto tady máme dnes normalizační restart se vším všudy. I proto sledujeme samozvanou nabubřelou oslavu průměru, které dav nadšeně tleská, jako už tolikrát v minulosti. I proto se stáváme snadným soustem pro východní říše.
A elity? Pokud jsou, pak by měly hlasitě volat na poplach. Měly by se proti lotrům spojit, neboť oni se spolčují neustále. Dnešní pasivita znamená zítřejší ztráty. Tím si můžeme být jisti.

Elity by měly ve společnosti působit trvale jako přirozené autority, a nejen jako produkty nějaké kampaně. Elitnost nevězí ve funkcích, titulech, penězích či prostoru v médiích, to jsou často znaky celebrit, které se za elity jen vydávají.
Ke skutečným elitám patří moudrost, pokora, trpělivost, profesionalita, ale i odvaha stát si za svým názorem. Daleko od účelové a populární stylizace. Záměny obou druhů mohou mít zhoubný a devastující účinek, což dnes a denně vidíme v reálné české praxi, se stupňující se agresí a tolerovanou buranizací. Prostě žijeme v zemi, v níž nic není hanba. Takže – elity na scénu! Je nejvyšší čas. Jsou situace, v nichž platí zásada, že pokud můžeš, tak musíš.

 

„Ať jde pravda a láska do pi..“

Čeká nás další osudová osmička, ne, že ne.

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big