Hlavní informace

Bohumil Sláma

Články

Nejdůležitější vzkaz Miloše Formana

V neděli ráno mi volala má „kdysi milovaná“ žena: „Honem si pusť televizi… je tam úžasný pořad o Formanovi!“. Televizi jsem si nepustil, protože jednak jsem měl rozdělanou práci, kterou jsem nemohl přerušit, jednak jsem si řekl, že o moc nepřijdu, protože o svém „vždy milovaném“ Formanovi toho přece vím už dost. Hlavně ať to vidí jiní, především ti mladší.

Viděl jsem všechny Formanovy filmy, které se u nás promítaly, a přečetl jsem toho od něj a o něm hodně. Všechny jeho filmy na mne silně zapůsobily, včetně „propadáku“ Valmont, který považuji za jeden z jeho nejzdařilejších. V mých očích se Forman tyčí a vždy tyčil jako nejen náš největší a těžko kdy překonatelný filmový režisér, ale též jako jeden z největších mužů a žen patřících ke generaci „dětí první republiky“, žijících v duchu Masarykových idejí a ideálů. A že těch velikánů mezi nimi bylo!

Smuten přesmuten sleduji, jak jeden po druhém umírají. Naposledy jeho přítel Zdeněk Mahler, masarykovec a autor malé, ale podle mne památné knížky Masaryk, ano, kterou by podle mne měl číst každý. A podobně jako Mahlera si vážím i Formana nejen jako výjimečného tvůrce, ale též a možná ještě víc jako člověka. Vždy mu šlo o věc, nikdy se v zásadních věcech ničemu nezpronevěřil a i v na hony vzdálené Americe zůstal vlastencem.

Jeho hlavní vzkaz je podle mého názoru určen nejen našim filmařům, kteří v duchu pokleslé doby točí pokleslé filmy, ale nám všem. Zní: Tvůrce může být komerčně úspěšný, přesto nebo právě proto, že komerce u něj zdaleka není na prvním místě.

Visegrád bychom měli zredukovat na Česko a Slovensko a pokusit se spojit se s Rakouskem a Slovinskem

Bývalé Rakousko-Uhersko bylo prohnilé, avšak existoval i zřetelný rozdíl mezi Rakouskem (Předlitavskem) a Uherskem (Zalitavskem), neboť to bylo ještě zkorumpovanější, a mimo jiné proto i zaostalejší. Po roce 1918 v těchto ohledech přetrval rozdíl mezi Českem a Slovenskem, to se však vlivem demokracie částečně ozdravilo a tím se od Maďarska oddělilo. Evidentní rozdíl se vytvořil mezi Československem a autokratickým Polskem; i proto jsme s ním nedospěli k uzavření vojenské aliance proti Německu, Rusku (a Maďarsku), což pak mělo pro obě země tragické následky.

Po roce 1945 se v Československu, Polsku a Maďarsku korupce a veškeré ostatní negativní jevy prohloubily a  rozdíly mezi těmito zeměmi se zmenšily. Přesto zůstaly: u nás si dnes sice na řadu prohřešků proti právu a demokracii stěžujeme, avšak Slovensko je na tom ještě hůř, následují Polsko a Maďarsko, které jsou na tom nejhůř. Obě tyto země jsou dnes v rámci Visegrádu nejnemocnější, hlavně proto, že na rozdíl od nás a Slováků v minulosti demokracii nikdy nezažily. 

Rozdíl mezi bývalým Československem a Polskem a Maďarskem se v poslední době tak dramaticky zvětšil, že je podle mého názoru v rámci Visegrádu neudržitelný. Pakt s nimi nás jasně táhne dolů, a škodí nám nejen v očích ostatního světa, ale i nám samotným, našim vnitřním poměrům. Rozvádět to nemá cenu, neboť každý jen trochu soudný člověk to nemůže nevidět.

Zemanova vlastizrádná politika

Kdyby mi někdo řekl, že mé přání odvolat Zemana z funkce prezidenta není nic jiného než zbožné „přání otcem myšlenky“, na jedné straně bych souhlasil, na druhé straně bych to ovšem jednoznačně odmítl, s tím, že mne k němu vedou pádné důvody.

V první řadě je třeba se zamyslet nad tím, že vyjma Václava Havla máme od roku 1948 pouze prezidenty, za které se musíme stydět. Všichni včetně Klause nás táhli z Evropy na východ. Patří mezi ně bohužel i Ludvík Svoboda, o kterém mnozí historici tvrdí, že byl tajným sovětským agentem, byť zřejmě hlavně ze strachu, a o kterém mi moji rodiče řekli, že v Únoru 48 zradil (dodnes se cituje jeho tehdejší výrok, že armáda nepůjde proti lidu, přičemž z osobní zkušenosti dobře věděl, co bolševismus udělal s ruským lidem a co nás tedy čeká). V roce 1968 podepsal Moskevské protokoly a pak už vůči Rusům dělal jen servilní politiku.

Připomínám to hlavně proto, že na příklon k Rusku jsme těžce doplatili a že se to může opakovat. Dej ruskému vlku prst a sežere tě celého (jak se stalo Benešovi). V tom, co tento vlk dělal nám, Východnímu bloku a některým jiným zemím, pokračoval pak v Afgánistánu, kde se stal prapůvodcem všech dodnes trvajících válek, potom v Gruzii, v Čečensku, na Ukrajině a nyní v Sýrii, kde chrání jednoho ze současných velkých světových zločinců Asada.  My, kdo jsme všechny proruské prezidenty (obvykle i první tajemníky KSČ) zažili a máme přes jejich devastující vliv ještě alespoň zbytky zdravého rozumu, dnes můžeme jen s úžasem sledovat, co si i náš poslední, „demokratický“ prezident už delší dobu dovoluje. Jak dokázal zmanipulovat nemalou část našich lidí a vymýt jim rozum a paměť. Navozuje dojem, že co je ruské je dobré, přitom realita je přesně opačná a pro nás (a nejen pro nás) nebezpečná. Už třeba jen proto, že ruská politika je ve světě snad nejprolhanější a nejpodvodnější a že je prosáklá do všech vrstev ruské společnosti. To k nám chce Zeman po vzoru Gottwalda znovu zavést? Nám, kteří jsme se z toho dodnes nevzpamatovali a sami máme s rozlišováním pravdy od lži značné potíže?

Tam, kde začíná psychická patologie, normální člověk přestává rozumět, ztrácí do ní vhled. Proč se Putin svého času obrátil proti Západu (a tedy i proti nám), je na rozdíl od Zemana pochopitelnější, byť to ukazuje na nemenší zlovolnost a egoismus. Není podezřelé, že jsme opět u tajné policie? Bývalý důstojník KGB, vyrostlý v silně autokratické společnosti si po vzoru téměř všech jiných dřívějších i současných autokratů řekl, že potřebuje nějakého velkého nepřítele, a vybral si v linii sovětských stereotypů Západ. Že na to jeho země po všech stránkách doplatí, mu bylo vedlejší, neboť na prvním místě se ocitla jeho potřeba posílit vlastní moc. Rusko bude sice bez spolupráce se Západem zaostávat a usychat, on však poroste nebo se přinejmenším dlouho udrží.

Rozpory mezi Ruskem a Západem se postupně zostřovaly, takže dnes se ne neprávem mluví o nové studené válce. Zatím jde hlavně o válku informační, i ta už má ovšem své ničivé výsledky. Je třeba se proto ptát, jak je možné, že Zeman coby Čech ke své proruské politice vůbec dospěl. Nabízí se sice jen dohady, avšak všechny jsou temné. Například, nebyl i on tajným sovětským agentem, není jím byť jen v jiném hávu dodnes, nebo nemají Rusové na něj nějakou jinou „páku“? To, že se podle něj musíme s Rusy přátelit kvůli obchodu, je jen zastírací bla bla, statistiky a rizika obchodu s nimi mluví o něčem jiném, a pokud někdo chce, může s nimi obchodovat (v rámci na Rusko právem uvalených omezení) tak jako tak.

O tom, že Zeman je anetickou a dnes již spíše do psychopatie degradovanou osobností, jsem už opakovaně psal. Dál na tom trvám a mezi odborníky, tj. mezi psychology, psychiatry, neurology a geriatry zdaleka nejsem sám. Je to jasné, popírat to mohou z odborníků jen lháři, z ostatních pouze obluzení zaslepenci. Zeman škodí, je nenapravitelný a vzhledem k jeho počínající senilitě se to bude pouze dál zhoršovat.

Proruský opět znamená protičeský. Jestliže se u Trumpa z různých důvodů hovoří o jeho možném či budoucím odvolání, na rozdíl od Zemana není protiamerický a má lepší tým poradců, jinak by se „vezl“ okamžitě. Ve válce přece nelze stát na opačné straně.

Nebo  n á š  prezident může? Nebo budeme mít vedle žalovaného premiéra i žalovaného prezidenta?

Zachránit ho může jen jeho kličkování nebo naše neprozíravost, zbabělost a pasivita. Novým náhledům starého psa nenaučíš.

Jít spolu?

Proč by KDU/ČSL, TOP 09 a Stan měly vytvořit jednotný blok.

Autokrati proti novinářům

Jako kdysi habsburská autokracie proti Havlíčkovi.

Svorně všichni proti Masarykovi

Bilancování v mezičase. 

Tak jsem podle Zemana už i já „blbec“

Ne že by mi příliš vadilo slovo blbec (sám si tak občas také říkám), ale vadí mi, když tento mírný vulgarismus a nemírnou nálepku použije někdo neopodstatněně. Silně mi vadí, když ji použije náš neboli český prezident. Pokud se rozhlédnu po našich sousedech – včetně Slovenska, kde mají prezidenta, kterého jim dnes můžeme pouze závidět – nebo i po celé vyspělejší části Evropy, jiného takového nevidím.

V pořadu Týden s prezidentem televize Barrandov (Čapek, citováno po paměti: „Demokracie je sice krásná věc, ale některé věci by se měly zakazovat“ – jak to ostatně udělal Český rozhlas, když zrušil Hovory z Lán) se náš Pán prezident pozastavil nad tím, že jsem si v pořadu Televize Seznam[1], jako psycholog, tj. nelékař, dovolil tvrdit, že kromě jiného trpí retinopatií.

Cituji slova primáře Doc. MUDr. Miloše Vojtěchovského, nestora českých psychiatrů, působícího převážně v oboru  g e r i a t r i e   a zabývajícího se též  n e u r o l o g i í,  internou, farmakologií, thanatologií a lékařskou  e t i k o u,  uvedená v časopise Vital a reprodukovaná v Přítomnosti[2]:

„Náš prezident pravděpodobně trpí alkoholovou encefalopatií s degradací charakteru. Má velkou kognitivní rezervu, takže žádné poruchy paměti zatím nemá… Psychické zdraví našich politiků je pro národ neobyčejně důležité, protože v kritických chvílích rozhodují o životě a smrti nás všech. Němečtí psychiatři po pádu Hitlera požadovali, aby každý příští kandidát na vedoucí funkci byl podroben expertíze. To se ale neděje a psychiatrické profily nejvyšších státníků jsou často velmi problematické… (Zeman) také zřejmě má moriatické nálady (ABZ slovník: nejapné žertování a vtipkování, ztráta sociálních zábran, obtěžování okolí vulgárnostmi a nevhodným chováním, častý příznak u organických poruch mozku). A projevuje se u něj diabetická porucha zraku – retinopatie.“

Poznámky k „nemasarykovské době“ II.

Masarykův odkaz není neuaktuální, neurčitý, mlhavý a vzdálený realitě. Naopak. Nabádá nás k radikální proměně společnosti, která se ocitla v krizi, podobně jako celá euroamerická civilizace. Jak?

Cituji:

  1. „Braňte pravdu, neboť ,Pravda vítězí. Pěstujte vlastní národní historii a filosofii. Bez historické paměti není národa.

  2. Pečujte o velikost malého národa. Jděte klidně svou vlastní cestou. I malý národ může být kulturně vyspělý, šťastný a hrdý. 

  3. Vyznávejte ideál humanity, který se vyvíjí od dob reformace a renesance. Nepropadejte individualismu, utilitarismu, pesimismu, nehledejte nadčlověka. Chraňte přírodu a ctěte člověka. Zachovávejte staré přikázání lásky k bližnímu. Co nemáš ty rád, nečiň druhému.

  4. Uznávejte ideje svobody, rovnosti a bratrství. Usilujte o spravedlnost. Každý má právo na chléb a plnohodnotné vzdělání. Jsou nejen práva politická, ale i hospodářská. Chudí nepotřebují almužnu, ale práci a spravedlivou odměnu. Všichni mají právo na důstojný život. Svoboda bez odpovědnosti je lichá.

  5. Važte si svobody a samostatnosti státu, kterou jsme vybojovali v 1. světové válce. Važte si hrdinství legionářů, nadšení Sokolů, važte si všech, kdo pracovali a pracují obětavě a nezištně pro blaho národa.

  6. Mějte na paměti Washingtonskou deklaraci z r. 1918, naše „Prohlášení nezávislosti“ a jeho principy. Stát budiž republikou, bude mít demokratický parlament, institut referenda, zaručí svobodu svědomí, projevu a shromažďování, zrušeny budou šlechtické výsady a tituly, šlechtické velkostatky budou vyvlastněny pro potřeby domácí kolonizace (pozemková reforma), bude provedena odluka církve od státu, ženy budou mít stejná práva, pracovní doba bude osmihodinová, ústava zabrání třídnímu zákonodárství.

  7. Zajímejte se o vývoj v Evropě a ve světě. Dbejte o to, aby se tak dálo na principech rovnosti. ,Já pán, ty pán. Podporujte svébytnost a vzájemnost.

  8. Dbejte o kulturu slova. Věnujte pozornost literatuře a umění. Vděčíme jim za povznesení národa. Nejsou tu pro zábavu, ale pro zušlechtění. Přinášejí prožitek lidského údělu. Celé velké národní masy z nich přijímaly mravní a sociální ideály.

  9. Starejte se o školu a učitele. Ať vedou žáky v duchu přirozeného vlastenectví, prostého jakéhokoli šovinismu, k uvědomělé lásce k vlasti, která se projevuje činy, ne slovy. Ať uplatňují demokratičnost. Výchova má směřovat k rozumné a odpovědné správě veřejných věcí. Ať posilují rozvoj myšlení, aby bylo kritické a metodické a činilo člověka způsobilým řešit praktické problémy života. Ať vedou k úctě k ideálům individuální i národní mravnosti, ať pěstují lásku k práci, k duchovním hodnotám, k vědě, k poznání pravdy, ať rozvíjejí smysl pro krásu a umění.

  10. Víru v boha nebo její odmítání považujte za ryze osobní věc. Pro víru hovoří člověku nepochopitelná složitost a účelovost světa, dovozovat z toho existenci Boha však lze pouze hypoteticky. Teismus, agnosticismus a ateismus jsou z morálního hlediska rovnocenné. Odmítejte víru v zjevení a jakékoli jiné zázraky, stejně jako všechny pověry a rituály.”

Dalo by se sice ještě ledacos přidat, avšak pro nyní tak potřebnou inspiraci Masarykem to snad víc než stačí. Jestliže jeho “stát se udržuje idejemi, z nichž vznikl” neplatí zcela univerzálně, pro nás by mělo platit téměř bezezbytku.

Pro dokreslení přidávám Seifertovu báseň, napsanou po Masarykově smrti v roce 1937:

To kalné ráno

Za sto let možná děti našich dětí svým dětem budou teskně vyprávěti o šedém ránu čtrnáctého září, navěky označeném v kalendáři.

To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě. 

Až ze všech nás budou jenom stíny či prach, jejž čas bude klást na hodiny života příštích, v ranním šeru chvíle se ozve bez úderu.

To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.

Tu chvíli před půl čtvrtou ranní, ten okamžik a konec umírání, když smrt se dotkla vrásek čela a ranní mlhou odcházela.

To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.

Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají, měla bys první být mezi těmi, kdož lkají, Evropo hrozná nad meči a děly, ve světle svící, jež se rozhořely.

To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.

Nad masarykovským desaterem prof. PhDr. Stanislavy Kučerové (nar. 1927)  pedagožky a filosofky a v souvislosti se stoletými výročím roku vzniku Československa připomínám Masaryka a ideje 1. republiky.

Přečetl jsem a vyslechl jsem řadu komentářů a skoro mne bolelo, že jsou vesměs jakoby z jiného než z Masarykova světa (viz Kučerová: „Žijeme v nemasarykovské době“).

[Dokončení glosy B. S. z minulého týdne.]

Poznámky k „nemasarykovské době“

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová (nar. 1927) je mým dnes již dlouholetým ideovým guru. Je to pedagožka a filosofka, bývalá (samozřejmě polistopadová) děkanka Pedagogické fakulty MU, a je to naprosto výjimečná žena; lepší jsem během svého života nepoznal.

V souvislosti se stoletými výročím roku vzniku Československa si znovu připomínáme Masaryka a ideje 1. republiky. Přečetl a vyslechl jsem řadu komentářů a skoro mne bolelo, že jsou vesměs jakoby z jiného než z Masarykova světa. (Prof. Kučerová: „Žijeme v nemasarykovské době.“) Různí autoři o něm sice v různé míře hodně vědí, ale jeho svět, který byl kdysi skutečný – tím, že se naplňoval a že mu lidé rozuměli – nemají v krvi. Týká se to bohužel i našich předních filosofů a ostatních myslitelů, o politických i nepolitických celebritách nemluvě. Se souhlasem paní profesorky si proto dovoluji připomenout jednu z jejích prací, neboť je „z první ruky“ – od autorky, která 1. republiku pamatuje a Masaryka v krvi má. Vypracovala ji ve dvou verzích, takže se leccos opakuje, ale přesto podle mne stojí za to uvést je obě. Nehledě na to, že opakování je matkou moudrosti:

  1. Braňte pravdu. Připomeňte si boje o Rukopisy, hilsneriádu, záchranu života 53 Srbů a Chorvatů v rakouském říšském sněmu za inscenovaného procesu. Presidentskou standartu se symbolickým heslem „Pravda vítězí“.
    Dnes: Cynické manipulace a bezohledná propaganda ze všech mocenských center. V zájmu zvyšování účinnosti manipulace se zneužívá i vědeckého poznání a technického simulování skutečnosti.

  2. Buďte uvědomělý národ. Pěstujte vlastní národní historii a filosofii. (Význam husitského apelu na svobodu úsudku a svědomí, českobratrských vzdělávacích snah, Komenského světovosti a tolerance, myšlenek buditelů, zvláště Dobrovského, Kollára, Šafaříka, nezapomínejte na historické a politické dílo Palackého a na Havlíčkův přínos.) Bez historické paměti není národa. 
    Dnes: Destrukce historické paměti ve všech médiích, jen s nepatrnými výjimkami.

  3. Pečujte o velikost malého národa. Jděte klidně svou vlastní cestou. I malý národ může být kulturně vyspělý, šťastný a hrdý. „Bude-li každý z vás z křemene, je celý národ z kvádrů,“ říkejme s Janem Nerudou. Neopičte se po těch větších a bohatších.
    Dnes: Opičíme se bez míry, nevěříme si, neceníme si vlastní historie a kultury, ztrácíme svou identitu.

  4. Vyznávejte ideál humanity (lidství, člověčenství), který se vyvíjí od dob reformace a renesance. Nepropadejte individualismu, utilitarismu, pesimismu, nehledejte nadčlověka. Chraňte přírodu a ctěte člověka. Zachovávejte staré přikázání lásky k bližnímu. Co nemáš ty rád, nečiň druhému.        
    Dnes: Jsme tu každý sám za sebe. Smysl života jedince se stále víc jeví jako honba za ziskem a za požitkem. Ideálem se stává bohatství, neomezená spotřeba, povrchní zábava a pochybný styl života v komerčním šoubyznysu.

  5. Uznávejte ideje volnosti (svobody), rovnosti a bratrství (solidarity). Usilujte o spravedlnost. Každý má právo na chléb a plnohodnotné vzdělání. Jsou nejen práva politická, ale i hospodářská. Chudí nepotřebují almužnu, ale práci a spravedlivou odměnu. Všichni mají právo na důstojný život. Svoboda bez odpovědnosti je lichá.
    Dnes: Spravedlnost se pokládá za iluzi. Nerovnost přerostla do nesouměřitelnosti. Vládne zásada maximalizace zisku a konkurenceschopnosti. Kapitál má přednost před a nad člověkem.

  6. Važte si svobody a samostatnosti státu, kterou jsme vybojovali v 1. světové válce. Važte si hrdinství legionářů, nadšení Sokolů, važte si těch, kteří pracují obětavě a nezištně pro blaho národa.
    Dnes: Zpochybňuje se sama existence a identita národa, zesměšňují se nadosobní cíle. Státu prý má být co nejméně. „Perspektivní” jedinec se ptá: co mi ta která funkce (podnik) vynese? Co se mi víc vyplatí?

  7. Mějte na paměti naši Washingtonskou deklaraci z r. 1918, „Prohlášení československé nezávislosti“ a jeho principy. Stát budiž republikou, bude mít demokratický parlament, institut referenda, zaručí svobodu svědomí, projevu a shromažďování, zrušeny budou šlechtické výsady a tituly, šlechtické velkostatky budou vyvlastněny pro potřeby domácí kolonizace (pozemková reforma), bude provedena odluka církve od státu, ženy budou mít stejná práva, pracovní doba bude 8hodinová, ústava zabrání třídnímu zákonodárství.
    Dnes: Státní idea chybí. Hrozí návrat poměrů před Deklarací z r. 1918. Trpíme pochybné církevní restituce, mlčíme k nekritickému a nezaslouženému hodnocení Rakousko-Uherska a některých jeho představitelů, přepisujeme dějiny v protimasarykovském a v protidemokratickém duchu.

  8. Zajímejte se o vývoj v Evropě a ve světě. Státy se spojují, integrují. Dbejte o to, aby se tak dálo na principech rovnosti. „Já pán, ty pán.“ Podporujte svébytnost a vzájemnost, neopomíjejte slovanské národy, octly se historickým vývojem v méně příznivých podmínkách.
    Dnes: Poselství nejvýš aktuální. Dovedeme je přijmout a uskutečňovat? Jsme ve vleku bezohlednosti globalizačních mocných.

  9. Dbejte o kulturu slova. Věnujte pozornost literatuře a umění. Vděčíme jim za povznesení národa. Nejsou tu pro zábavu, ale pro zušlechtění. Přinášejí prožitek lidského údělu. Celé veliké masy národní z nich přijímaly ideály mravní a sociální.    
    Dnes: Pokračuje kulturní destrukce. Neoliberalismus a postmodernisus odmítají s posměchem výchovné a vzdělávací tendence umění. Cení se narušování stávajících estetických norem a velebí se „šok“ z nového díla. Vulgárnost a obscénnost nezná mezí.

  10. Starejte se o školu a o učitele. Ať vedou žáky v duchu přirozeného vlastenectví, prostého jakéhokoli šovinismu, k uvědomělé lásce k vlasti, která se projevuje činy, ne slovy. Ať uplatňují demokratičnost. Výchova má směřovat k rozumné a odpovědné správě věcí veřejných. Ať posilují rozvoj myšlení, aby bylo kritické a metodické a činilo člověka způsobilým řešit praktické problémy života. Ať vedou k úctě k ideálům individuální i národní mravnosti, ať pěstují lásku k práci, k duchovním hodnotám, k vědě, k poznání pravdy, ať rozvíjejí smysl pro krásu a umění. A ať se dbá o důstojnost a autoritu učitele i pokud jde o finanční zabezpečení.
    Dnes: Škola bez kázně, učitel bez vážnosti, všeobecná vzdělanost není uznávanou hodnotou. Máme tu generaci, která netouží po vzdělání, tím méně po službě vlasti. Chce se zviditelnit, chce zbohatnout a chce si něco „užít“. A média ji v tom intenzivně podporují.

(Pokračování příště)

Proč demokracie není jen diskuze

Rád i nerad dodnes vzpomínám na bouřlivé diskuze, které se vedly v letech 1968 a 1969 v přeplněné aule mé almy mater, brněnské filosofické fakulty. Vystupovali tam naši učitelé (byť jen někteří), politici, spisovatelé a samozřejmě též studenti. Byla tam atmosféra stísněná i hektická a povznesená. Ta ovšem trvala jen do prvního výročí okupace, kdy jsme na protest fakultu obsadili, a z náklaďáků pak vyskákali milicionáři, vyhnali nás a nám „sklaplo“. Sklaplo ovšem celému národu, vyvedenému z míry kromě mnoha jiných věcí tím, že to už nezasahovali nenávidění „Rusáci“, ale naši. A jako smog se vplížila nepovznesená atmosféra deprese, na kterou plynule navázala „normální“ atmosféra normalizace. To jsem už jen pozoroval, jak mnozí nadšenci z roku 1968 otáčejí, včetně těch, do kterých bych to nikdy neřekl.

Samozřejmě jsme tehdy diskutovali i o demokracii, byť jsme toho o ní moc nevěděli a neměli jsme s ní žádné zkušenosti. Někdo ze studentů citoval Masaryka, že demokracie je diskuze. My jsme však dospěli k závěru, že je třeba to doplnit: demokracie není jen diskuze, protože co se svobodně a demokraticky vydiskutuje, se musí nesvobodně, „nedemokraticky“, a pokud možno bez prodlení, naplňovat. O tom se dnes u nás ani v Evropě moc nemluví a je to velká škoda. Je to problém liberální demokracie, neboť dobře pochopená demokracie je jen jedna, žádné přívlastky nepotřebuje a spíše jí škodí. Platí, že „moje svoboda končí tam, kde začíná nesvoboda druhého“.

Dnešní liberální demokracie spolu s dosud nepřekonaným postmodernismem znamená především přílišnou toleranci ke všem názorům a skutkům. U nás se to projevuje zejména tolerancí k demagogii, lhaní, korupci a jiným nešvarům. Upozorňoval na to už Masaryk: „Liberalismus české svědomí neumlčí.“ Po Listopadu jsme nepodloženě a neprozíravě tolerovali komunisty, Klause a ODS, dnes tolerujeme Zemana, Babiše a SPD;  komunisté se stávají „standardní“ politickou stranou. Málo se bráníme proti vlivu pokleslých médií a ta lepší dávají příliš často příliš velký prostor excentrikům a extremistům. Typické jsou tzv. vyvážené diskuze, ve kterých proti sobě stojí dva póly, mezi nimiž je prázdno, nezaplněné fakticky podloženými a racionálně interpretovanými postoji a hodnotami. Z prázdna si ovšem nikdo nic nevybere a nic z něho nenačerpá.

Evropská unie je na tom sice jako celek o poznání lépe než my, avšak na přehnaný liberalismus doplácí svou příznačnou pomalostí a neefektivností. I proto jsou řadoví lidé u nás i v Evropě nespokojení. Protože se nemohou opřít o opodstatněné, relevantní a stabilní hodnoty, snadno přecházejí od liberalismu k autokratismu, tj. z bláta do louže. (Boj mezi oběma těmto směry poprvé vrcholil už v první polovině devatenáctého století. Již tehdy liberalismus znamenal svobodu jen pro některé či pro někoho, ostatní utlačoval a dal tak vzniknout marxismu.)

Autokraté jakéhokoliv druhu a jakékoli orientace se nemohou obejít bez polopravd a nepravd. Nahrává jim současná zahlcenost světa informacemi, mezi nimiž se už jen z toho důvodu pravdivé informace velmi obtížně prosazují. Zvláště pokud jsou přehlušovány pseudoinformacemi a desinformacemi. Protože autokraté mají vesměs větší finanční možnosti než ostatní lidé, zneužívají jich k zaplavování mediální a politické scény svými „hodnotami“. I proto se dnes říká, že žijeme v éře postfaktismu.

Liberalismus Nového světového řádu, resp. Hayekova „spontánního řádu“ ve jménu svobody znesvobodňuje, neboť svobodu znamená jen pro nepatrnou část společnosti.

Znamená svobodu jen pro některé skupiny lidí nebo jen pro některé jedince, například pro našeho pana (Pána) prezidenta, který si až příliš často dělá, co chce.

Jestliže ho Jiří Drahoš ve včerejším duelu upozornil, že „moje svoboda končí tam, kde začíná nesvoboda druhého“, bylo to zcela namístě.

Jakého formátu je Jiří Drahoš

Rozhoduje se mezi charismatem i velikostí dvojího typu.

Co bylo pro vznik Československa v roce 1918 nejdůležitější

Ve svém prvním poselství parlamentu a československé veřejnosti v prosinci 1918 Masaryk kromě jiného uvedl: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvaleného, vláda věcí tvých k tobě zase se navrátí, ó lide český, a pro tuto naději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovala, nýbrž i v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží, rozhojnění jsem přijala, to všecko tobě odkazuji.“ Proroctví – modlitba Komenského – se vyplnila doslova; náš národ je svobodný a nezávislý a vstupuje vážen a podepřen všeobecnou sympatií do společnosti evropských národů. Žijeme v pohádce? Tak se ptají politikové všech zemí, a sám si kladu stejnou otázku; a přece je to všechno skutečná skutečnost, výsledek čtyřletého zápolení všech národů světa. Svět se rozestoupil na dva tábory a v hrozném boji zvítězili ti, kdo hájili ideály spravedlnosti – zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím.

Ve stejně adresovaném projevu v roce 1928 Masaryk uvedl: „Pohlédnu-li dnes zpátky, na těch prvních deset let, řekl bych zase: pohádka – zázrak. Začínali jsme s holýma rukama, bez armády, bez státotvorné tradice, s hroutící se valutou, za hospodářského rozvratu, za obecného úpadku kázně, s dědictvím dualismu, s iredentou ve vlastních hranicích, uprostřed států zmítaných otřesy zprava i zleva: my, tísnění malými prostředky, odvyklí vládnout, málo naklonění poslouchat, skoro neznámí světu. A přece jsme v této zkoušce obstáli, a obstáli jsme čestně: dali jsme obnovenému státu ústavu, organizovali jsme administrativu a armádu, čelili jsme hospodářské tísni, národnostnímu rozvratu a mezinárodním konfliktům. Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali; a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a – což je ještě důležitější – důvěry nás samých, nás všech.“

M. Pauza v eseji Individualita a Řád napsal: „Вez jednoho měsíce a dvou dnůexistovala První československá republika dvacet let. V Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou z 18. října 1918 byla proklamována jako stát, který je republikou s parlamentní formou vlády. ‚Především však zde budou přijaty a věrně zachovány ideály moderní demokracie, jakými byly ideály našeho národa po staletí.‘ Národ, z něhož vzešli husitští bojovníci, Komenský a naposled legionáři v Rusku, Itálii a Francii, ostatně ani nemohl jinak nežpřijmout za své principy amerického Prohlášení nezávislosti a ideje Prohlášení práv člověka a občana (míněna je Deklarace lidských a občanských práv vyhlášená francouzským ústavodárným shromážděním roku 1789). Dokument je ukončen odstavcem, vlastně nanejvýš úsporně shrnujícím obecnou koncepci svého hlavního tvůrce T. G. Masaryka. Čteme zde: ‚Demokracie porazila theokratickou autokracii. Militarismus je překonán – demokracie zvítězila: na základě demokracie bude reorganisováno lidstvo. Síly temnoty posloužily vítězství světla.‘“

Obhájit myšlenku nadnárodního Československa bylo v době vznikajících národních států nesmírně těžké. Masaryk a Beneš toho dosáhli především odvoláváním se na výjimečnost „humanistické ideje české“. Ta se v podobě socialismu s lidskou (neboli humanistickou) tváří znovu vynořila v roce 1968 a opět ožila v roce 1989 v podobě Sametové revoluce.

Pak však došlo ke zvratu ne nesrovnatelnému se zvratem v roce 1948 – nástupem autokrata Václava Klause. Směru, který se udržel a prohloubil jeho „chytráckými“ pokračovateli Zemanem, Babišem a Okamurou.

Síly temnoty opět vítězí. Neměli bychom v roce 2018 znovu pozvednout svou odvěkou „humanistickou ideu českou“?

Proč se nám špatně obchoduje

Jak nás ekonomisté ekonomicky likvidovali a dál likvidují.

Bratříčku, nezavírej oči

Teprve před nedávnem, když jsem podruhé zhlédl televizní pořad o Karlu Krylovi, jsem si uvědomil, jak velký to byl básník. Že nebyl „jen“ písničkářem, je vidět z jeho textů. Stačilo by třeba jen Bratříčku, zavírej vrátka – tu píseň si po Srpnu zpívala celá moje generace a bylo jí při tom do breku, stejně jako kdykoli, když si připomněla Kde domov můj.

Kryl nebyl jen velkým básníkem, ale byl to též vzdělaný člověk. Přestože o svém vnitřním světě mnoho nemluvil, ani o něm nepsal traktáty, nosil v sobě Komenského, Palackého, Havlíčka, Masaryka, Čapka a další naše velikány, a hlavně, šel v jejich šlépějích.

Nebyl to zrovna člověk veselý, i když „veselit“ se uměl, byť často jen proto, aby alespoň na chvíli zapomněl, v jaké době žije a kam jeho milovaná vlast spěje. Jestliže se o Karlu Čapkovi říká, že po Mnichovu zemřel, protože se utrápil, o Karlu Krylovi to platí podobně. Jeho srdce (v obojím slova smyslu, duchovním i fyzickém) nevydrželo nápory, které se hromadily a nakonec nahromadily: Srpen, emigrace a polistopadový vývoj.

Ten vývoj se ovšem po jeho smrti neobrátil, ani se nepootočil k lepšímu. Přes různé náznaky a krátkodobé či dílčí trendy byl sestupný.

Snad podobný sestup nepoznamená i Krylův odkaz. Dnes by možná řekl: „Bratříčku Čechu, nezavírej oči před tím, co se kolem Tebe děje, a něco proti tomu dělej… A před Evropou, nezavírej vrátka!“

(Ke Krylovu odkazu patří i děsné prasení Krylových písní „přednesem“. Proč ale Krylovy písně lákají hlavně náckovské řvouny jako Daniel Landa (Bratříčku) nebo debilní popkýčaře jako kapela Divokej Bill (Karavana mraků)? Vždyť tito prznitelé Kryla a jejich publikum jako by z ucha vypadli těm Čechům, kteří zničili Krylovým rodičům tiskárnu, zakázali jejich milované autory a Karla přinutili k emigraci i nesmiřitelnému hněvu při návratech do Čech. – David Bartoň)

Vypadá rozvážný, ve skutečnosti zpomaluje

Proč Zeman může snadno zastírat svůj skutečný zdravotní stav.

Nevím, co jistě nevím

„Rozum člověku dodnes nevládne.“ TGM.

Demokraté všeho Česka, spojte se!

Jako všichni, kdo vyrostli za komunistické totality, to v sobě stále nosím, i přes vnitřní odpor, který to ze mne vypuzoval: „Proletáři všech zemí, spojte se!" Což o to spojování, to by lidé dělat měli, avšak jen pokud mají správný cíl.

V případě demokracie tomu tak jistě je. A jak se v poslední době ukazuje, naši demokraté mají k sobě blíž než kdykoli v minulosti. Jednak se pojí to, že demokracie je u nás ohrožena a už jen z toho plyne potřeba se semknout, jednak rozdíly v jejich cílech jsou dnes menší než dříve. Lidovci, Piráti, Stan, Zelení; možná ČSSD a ODS, ale to by se museli důsledněji zbavit korupce, která je s demokracií neslučitelná, a možná TOP 09, avšak to by se musela zbavit demagoga Kalouska.

Těžko říci, jak bude vypadat nová vláda a jak dlouho vydrží, ale nastávajícího údobí by demokraté měli využít ke znovuzrození. Lidovci by se podle mého názoru měli posunout do leva, neboť křesťanství bylo původně levicové, Piráti by měli zapomenout na rovnou daň, neboť ta zvyšuje majetkové rozdíly mezi lidmi a je proto antidemokratická, Zelení by se měli zbavit zakřiknutosti a najít si charismatického a energického vůdce, ČSSD by si měla vzpomenout na své ideály a držet se programu, který v jejích řadách razí Jiří Dienstbier a Vladimír Špidla, ODS by se neměla dát dohromady s ANO.

Vím, že to nebude lehké. A jako již tolikrát, odvolávám se opět na Masaryka. Tentokrát na jeho „Straníku buď nestranný; není to snadné, ale není to nemožné!"

 

 

Je na co nadávat, ale jak?

Která politická strana je skutečně protestní? 

Zaříkávání bolesti a neskutečný člověk

Zemřel „náš" Arthur Janov, psycholog a psychoterapeut.

Léčba společnosti

Starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní. (Platón)

Nová víra

„Cit a vůle nejsou argument, chybí-li rozum." T. G. M.

Vedení společnosti

Žijeme v materiálním bohatství, ale v duchovní bídě.

Člověk se rodí jakoby předčasně

Program obnovy začíná pedagogikou.

Čí cesta vede kudy?

K evropskému zelenému programu.

Umění minulosti a budoucnosti

„umělecké dílo... nemá účel bavit, nýbrž povznáší tvůrce i čtenáře; čím hlubší, tím víc je plodem důkladného vzdělání.

Zemanovi se nerozpadá jen osobnost, ale celá psychika

Jako u inkontinence moči dochází k inkontinenci emoční.

Okno do duše

Úpadek západu VI.: „Moudrý je ten, kdo mluví pravdu.“ William Shakespeare.

Nové náboženství?

Úpadek západu V. „S druhými nás může spojit jen dobré srdce." Auguste Comte

Úpadek západu IV.

Historie tím, že lidi zpravuje o minulosti, jim umožňuje soudit přítomnost.“ (Jefferson)

Úpadek západu III.

Ve skutečné demokracii nesmí být člověk člověku prostředkem.

Úpadek západu II.

Problémy jedné, dnes velmi rozšířené a módní, nauky o poznání.

Úpadek Západu a jeho náprava

Memento mori a memento Masarycum. Pamatuj na Masaryka, protože kdyby se ti zjevil, měl by toho na srdci a pověděl by ti toho hodně.

Vzdělávací program Erasmus nebo Comenius?

Jména programů EU jako signály nám a o nás.

Neměla by ČR vystoupit z Visegrádu?

Upřímně o rozdílech a kdo koho táhne dolů.

Umění a realita podle Masaryka nebo Stalina?

Polemika s Manifestem radikálního (socialistického) realismu.

Evropské hodnoty jsou univerzální

Dějiny vývoje našich hodnot a Masarykovo místo v nich.

Jde vám to pod pás

O nenapravitelnosti a napravitelnosti člověka.

V sobectví je naše povaha i spása?

Balzac, Nietzsche, Hayek a dnešní Nadčlověk .

PF hlavně učitelům

Co potřebujeme nejvíc a proč.

Systém – tyran, který se nám líbí

Výklad o duši dnešního člověka a světa.

Svět ovládají pépéčka

Ano, máte pravdu pane Vonnegute.

Čím jsou české dějiny (přece jen) velké?

Reakce na článek Jan Urbana Česká politika kulturního zoufalství.

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big